Klára si dovolenou plánuje v tabulce, s rezervacemi na půl roku dopředu. Tomáš si v pátek večer sbalí batoh a v sobotu ráno se rozhodne, jestli pojede do Krkonoš, nebo na Šumavu. Kamarádi o nich na každé oslavě řeknou totéž: „No jo, protiklady se přitahují.“ A oba se u toho trochu pyšně usmějí.
Jenže když se na páry podíváte ve velkém, obrázek vychází skoro opačně. Tým Tanyi Horwitzové z Coloradské univerzity v roce 2023 prošel 133 vlastností u téměř 80 tisíc britských párů. U velké většiny z nich si partneři byli spíš podobní než odlišní a jen hrstka vlastností vyšla obráceně.
Přísloví tedy nesedí. Přesto má v sobě zrnko pravdy, jen jinde, než ho obvykle hledáme. Podívejme se, co o podobnosti v páru víme, kde na ní záleží a kde ji přeceňujeme.
Odkud se představa o protikladech vzala
Část odpovědi je obyčejná fyzika. Opačné póly magnetu se přitahují, stejné se odpuzují, a ten obraz se do řeči o vztazích přenesl sám. Zní dobře, dá se zapamatovat a k lásce se hodí, protože slibuje, že ten druhý doplní, co nám chybí.
Vědeckou podobu dal té představě americký sociolog Robert Winch v 50. letech. Jeho teorie doplňujících se potřeb tvrdila, že si vybíráme partnery, kteří mají opačné potřeby než my: dominantní člověk hledá poddajného, pečující hledá někoho, o koho se může starat. Winch ji ovšem postavil na rozhovorech s pouhými 25 manželskými páry a kritici brzy upozorňovali, že jeho nástroje měřily dost podobné věci a výsledky se nedaly spolehlivě zopakovat. Pozdější výzkum pro teorii silnou oporu nenašel.
Důležitý detail, na který se zapomíná: i Winch počítal s tím, že partnera hledáme v okruhu lidí, kteří jsou nám podobní věkem, vzděláním, prostředím. Doplňování podle něj probíhalo až uvnitř tohoto okruhu. Z celé teorie si veřejnost zapamatovala jen druhou polovinu.
Proč přísloví přežívá
Rozdíly jsou vidět, podobnost ne. Když s partnerem sdílíte názor na víru, na děti nebo na to, kolik utratit za dovolenou, nikdo si toho nevšimne, protože se o tom nehádáte. Zato na to, že jeden chodí spát v deset a druhý ve dvě, narazí každá návštěva.
Funguje tu i výběr příběhů. Pár, kde jeden mluví a druhý mlčí, je na oslavě zábavnější téma než pár, kde oba volí stejnou stranu. A protože Klára s Tomášem se odlišují nápadně, ve vlastním vyprávění přehlédnou, že oba vyrostli v podobných rodinách, oba chtějí žít mimo Prahu a oba považují nevěru za konec vztahu.
Co ukazují data: podobní jsme si skoro ve všem
Výzkum přitažlivosti začal Donn Byrne už v 60. letech jednoduchým pokusem. Lidem ukázal vyplněný dotazník postojů neznámého člověka a zeptal se, jak moc by se jim líbil. Čím víc postojů se shodovalo s jejich vlastními, tím sympatičtější jim cizinec připadal. Ten vztah se v laboratoři opakoval tolikrát, že se mu začalo říkat zákon přitažlivosti.
Velkou souhrnnou zkoušku podobnost složila v roce 2008. Matthew Montoya, Robert Horton a Jeffrey Kirchner spojili výsledky 313 studií a zjistili, že skutečná podobnost i podobnost, kterou lidé jen vnímají, s přitažlivostí souvisí silně.
Zmíněná práce Horwitzové s kolegy (2023) pak ukázala, jak nerovnoměrně se partneři podobají v různých oblastech. V souhrnu dřívějších studií vyšla nejsilnější shoda v politických a náboženských postojích, nejslabší naopak v rysech osobnosti.
| Oblast | Jak moc se partneři podobají | Co to znamená v praxi |
|---|---|---|
| Politické hodnoty | silně (korelace kolem 0,58) | Páry se v názorech na svět shodují víc než v čemkoli jiném. |
| Vzdělání, víra, věk | výrazně | Partnera si nacházíme hlavně mezi lidmi z podobného prostředí. |
| Rysy osobnosti | slabě (extraverze jen kolem 0,08) | Družný člověk s tichým klidně vytvoří pár, nikdo to nehlídá. |
| Ranní nebo večerní typ | mírně opačně (kolem -0,18) | Jedna z mála vlastností, kde se partneři spíš liší. |
Ten poslední řádek je pro přísloví malá útěcha. Skřivan s nočním typem tvoří pár o něco častěji, než by odpovídalo náhodě. Jak spolu takové dvojice vycházejí v praxi, popisuje článek o tom, co dělat, když je sova a skřivan ve vztahu.
V hodnotách se shodnete, v povaze to tolik nevadí
Že se páry shodují hlavně v hodnotách, potvrdila i studie Shanhong Luo a Evy Klohnen z roku 2005. U 291 čerstvě sezdaných párů z Iowy našly silnou shodu v postojích, víře a hodnotách. V osobnosti, třeba v extraverzi nebo svědomitosti, se manželé podobali jen málo, prakticky jako dvojice vybrané náhodně.
Pak přišel kontraintuitivní obrat. Se spokojeností v manželství souvisela spíš podobnost v osobnosti, tedy právě v tom, v čem si lidé partnera podle podobnosti nevybírají. Podobnost v hodnotách pomáhá dvěma lidem vůbec se dát dohromady. Jak jim spolu bude každý den, s ní souvisí méně.
Ani tady ale nejde o velký efekt. Když Portia Dyrenforthová s kolegy v roce 2010 prošla reprezentativní data z Austrálie, Británie a Německa, dohromady přes dvacet tisíc lidí, vlastní osobnost vysvětlila zhruba 6 % rozdílů ve spokojenosti se vztahem. Samotná podobnost partnerů k tomu přidala jen velmi málo.
Mnohem víc záleží na tom, jaký ten druhý je sám o sobě. John Malouff a jeho tým v roce 2010 shrnuli 19 vzorků a vyšlo jim, že s vaší spokojeností souvisí hlavně partnerova emoční stabilita, přívětivost a svědomitost. Klidný, laskavý a spolehlivý člověk je dobrý partner skoro pro kohokoli, ať je mu povahou podobný, nebo ne.
Pocit podobnosti váží víc než podobnost
Montoyova analýza přinesla ještě jedno zjištění, které stojí za pozornost. Skutečná podobnost hrála roli hlavně tam, kde se lidé znali krátce nebo vůbec. Ve vztazích, které už trvaly, s přitažlivostí souvisela jen podobnost vnímaná, tedy to, jak moc si partneři připadají stejní.
Na rychlých rande to potvrdila Nicole Tidwellová s kolegy v roce 2013. Po čtyřminutových rozhovorech se lidem víc líbil ten, o kom si mysleli, že je jim podobný. Jestli jim byl podobný doopravdy (podle dotazníků vyplněných před akcí), na přitažlivost vliv nemělo.
A Sandra Murrayová s kolegy v roce 2002 popsala, že spokojené páry vidí mezi sebou víc podobnosti, než jí ve skutečnosti je. Partnera si trochu přibližují k sobě. Nevypadá to jako slepota, protože s tímto „přibližováním“ šel ruku v ruce pocit, že vám ten druhý rozumí, a teprve ten souvisel se spokojeností.
Co z toho plyne pro vás dva? Pocit, že jste na jedné lodi, se dá posilovat, i když povahou nejste stejní. A naopak: pár, který se v testech shoduje skoro dokonale, si může připadat cizí, když spolu přestane mluvit o tom, co prožívá.
Kde vám rozdíl pomáhá a kde vadí
Že podobnost v povaze vysvětlí ve spokojenosti málo, neznamená, že rozdíly jsou jedno. Znamená to, že rozhoduje, kde leží a co s nimi děláte. Na Kláře a Tomášovi se to dá ukázat docela přesně.
Rozdíly, které se dají rozdělit
Klára plánuje a Tomáš improvizuje. Na dovolené to vypadá jako věčný konflikt, ale doma je to výhoda: ona hlídá termíny školky a pojišťovny, on zvládne situace, kdy se plán rozpadne. Rozdíl ve svědomitosti nebo otevřenosti se tak dá proměnit v dělbu práce. Podmínkou je, že ji oba berou jako dohodu, ne jako to, že jeden „je zodpovědný“ a druhý „je dítě“.
Podobně funguje rozdíl v extraverzi. Jeden zařídí kontakt se sousedy a rodinou, druhý ohlídá, aby víkend nebyl plný lidí. Stačí se domluvit předem, kolik akcí týdně oba snesou.
A pak tu je zmíněný rozdíl mezi ranním a večerním typem. S malými dětmi se z něj stává směnný provoz: kdo se budí v šest sám od sebe, bere ranní vstávání, kdo je čilý v jedenáct večer, bere noční krmení a nádobí. Páry, které to tak rozdělí vědomě, si rozdíl časem pochvalují. Páry, které čekají, že se druhý „přizpůsobí“, se o něj přou roky.
Rozdíly, které se rozdělit nedají
Horší jsou rozdíly v tom, co je pro každého z vás dobrý život. Chce jeden děti a druhý ne? Stěhovat se za prací do zahraničí, nebo zůstat u rodičů? Tady se nedá vzít půlka od každého, a proto páry, které se v hodnotách rozcházejí, spolu často ani nezačnou.
Zvláštní kapitolou je emoční stabilita. Když je jeden z vás výrazně úzkostnější, druhý ho nemusí „vyvažovat“, aby to fungovalo. Data Malouffa a Dyrenforthové spíš říkají, že vyšší úzkostnost kteréhokoli z partnerů vztah zatěžuje, a pomáhá to, co ji zmírňuje, třeba jasná domluva místo dohadů. Jak takové rozhovory vést, aby nesklouzly do hádky, rozebírá text o tom, jak hledat kompromis ve vztahu.
Tři otázky pro vás dva
Zkuste si na ně odpovědět každý zvlášť a pak si odpovědi porovnejte:
- V čem mi tvoje odlišnost ulehčuje život?
- O kterém rozdílu se hádáme pořád dokola, přestože ho už oba známe nazpaměť?
- Kde si myslím, že jsme stejní, a vlastně to nevím jistě?
Upřímně: která z těch otázek vás zarazila nejvíc? Bývá to ta poslední, protože vnímaná podobnost je pohodlná a málokdo ji ověřuje.
Jak zjistit, v čem jste si podobní vy dva
Odhad podobnosti je zrádný přesně ze zmíněného důvodu: spokojené páry ji přeceňují. Spolehlivější je změřit si oba stejné rysy a teprve pak debatovat. Pětifaktorový model, kterému se říká Big Five, se k tomu hodí nejlépe, protože z něj vychází i většina zmíněných studií. Jak vypadáte v pěti rysech vy a jak váš partner? Zjistíte to, když oba vyplníte test osobnosti Big Five a výsledky si položíte vedle sebe.
Při čtení výsledků se nedívejte na to, jestli máte stejná čísla. Dva lidé nevyjdou stejně nikdy. Zajímavé jsou rysy, kde vás dělí hodně, a hlavně to, jestli o nich už víte. Rozdíl, který znáte a máte na něj domluvu, je v pořádku. Překvapení je naopak dobrý důvod k rozhovoru.
U nás na to slouží párové porovnání. Kdo má výsledek hotový a odemčený, pošle blízkému člověku odkaz. Ten test vyplní a odemkne si vlastní výsledek, a jakmile ho máte odemčený oba, ukáže se srovnání: kde se shodujete, kde se lišíte a co s tím, u každého rozměru s textem pro dvojici. Funguje to u všech testů a souhlas se sdílením jde kdykoli odvolat.
Jen nečekejte verdikt. Žádný test nepředpoví, jestli vám to vydrží, a z výzkumu výše je vidět proč: samotná shoda toho o budoucnosti páru říká málo. Co testy pro páry umí a co ne, rozebírá samostatný průvodce test pro páry. A jestli vás zajímá spíš to, jak dobře se navzájem znáte, vyzkoušejte hru jak dobře znáte partnera.
Klára a Tomáš si test nakonec udělali. Ve svědomitosti byli opravdu na opačných koncích, jak čekali. V přívětivosti a emoční stabilitě vyšli skoro stejně, a to jim podle Malouffa slouží víc než jakákoli shoda v plánování dovolené. O tom se na oslavách nemluví.