Kdo se v noci ptá vyhledávače „jsem narcista“, většinou jím v klinickém smyslu není. A teď to překvapivé: lidé s výrazně narcistickými rysy se k nim často bez potíží přiznají. Výzkumníci Sara Konrath, Brian Meier a Brad Bushman v roce 2014 v jedenácti studiích s 2 250 účastníky ukázali, že jediná přímá otázka na to, jestli se člověk považuje za narcistu, poměrně dobře souvisí s výsledky dlouhých dotazníků. Narcismus totiž jeho nositel často nevnímá jako chybu, ale jako přednost.
Možná vás k otázce přivedla hádka, ve které vám někdo blízký řekl „ty jsi takový narcis“. Nebo jste si přečetli článek o toxických lidech a v jednom odstavci poznali sebe. Obojí stojí za chvíli přemýšlení, a ne za paniku.
Narcismus je škála, ne nálepka
V psychologii se slovo narcismus používá ve dvou významech, které se v běžné řeči slévají. První je osobnostní rys, který má každý v nějaké míře: potřeba obdivu, pocit výjimečnosti, citlivost na to, jak nás vidí ostatní. Druhý je narcistická porucha osobnosti, tedy diagnóza.
Diagnostický manuál DSM-5 popisuje poruchu devíti kritérii a k diagnóze jich musí být splněno nejméně pět. Musí jít o trvalý vzorec, který se táhne napříč situacemi od mladé dospělosti a způsobuje člověku nebo jeho okolí skutečné potíže. Přehled Dhawana a kolegů z roku 2010 našel v běžné dospělé populaci průměrný výskyt kolem jednoho procenta. Diagnózu stanoví jen psychiatr nebo klinický psycholog, žádný online test a žádný článek.
Mezi „mám narcistické rysy“ a „mám poruchu“ je tedy velký prostor. Většina lidí, kteří se v textech o narcismu poznávají, leží někde uprostřed škály. A poloha na ní se mění: studie Eunike Wetzel a kolegů z roku 2020 sledovala studenty Berkeley od 18 do 41 let a narcismus během té doby u většiny klesl. Jen asi u 3 % účastníků stoupl.
9 znaků, které můžete hledat u sebe
Následující znaky nejsou položky žádného dotazníku. Jsou to situace z běžného života, ve kterých se narcistické rysy obvykle projevují. Čtěte je poctivě a ptejte se, jak často to u vás platí, ne jestli se to někdy stalo. Jednou se to stalo každému.
| Znak | Jak to může vypadat |
|---|---|
| Potřeba uznání | Po prezentaci v práci čekáte na pochvalu a bez ní máte celý den pokažený. |
| Pocit výjimečnosti | Běžná pravidla, třeba fronta u lékaře, vám připadají nespravedlivá, jakmile se týkají vás. |
| Fantazie o úspěchu | Hodně času trávíte představami, jak vás jednou všichni ocení, a méně prací na tom, co k tomu vede. |
| Nárok na zvláštní zacházení | Když vám číšník nedá lepší stůl, berete to osobně. |
| Využívání druhých | Kamarády si v duchu třídíte podle toho, k čemu vám jsou. |
| Slabší vcítění | Když vám kolegyně vypráví o nemocné mámě, přistihnete se, že čekáte, až skončí a vy budete moct mluvit o sobě. |
| Závist a podezření na závist | Úspěch blízkého člověka vás zabolí, a když se vám daří, předpokládáte, že vám to ostatní nepřejí. |
| Povýšenost | V duchu hodnotíte, kdo je „na vaší úrovni“, a s ostatními ztrácíte trpělivost. |
| Přecitlivělost na kritiku | Drobná výtka vás rozhodí na několik dní, nebo na ni okamžitě odpovíte protiútokem. |
Poznali jste se ve dvou nebo třech řádcích? To je běžné. Pokud ve většině z nich a dlouhodobě, a pokud vám to komplikuje vztahy nebo práci, stojí za to jít dál.
Grandiózní a zranitelný narcismus
Představa narcisty jako hlasitého sebevědomce, který zabírá celou místnost, popisuje jen jednu jeho podobu. Josh Miller a kolegové v roce 2011 porovnali dva typy, které se navenek liší skoro ve všem.
Grandiózní narcismus
Je extravertní, sebejistý a dominantní. Člověk s výraznými grandiózními rysy se obvykle cítí dobře, na pohovoru zazáří a kritiku odmítne jako nepochopení. Trpí spíš jeho okolí než on. Tento typ měří i dotazník NPI (Narcissistic Personality Inventory), který publikovali Robert Raskin a Calvin Hall v roce 1979 a který se ve výzkumu dodnes používá nejčastěji.
Zranitelný narcismus
Navenek působí skoro opačně: stažený, úzkostný, přecitlivělý. Pod tím je ale stejné jádro, tedy potřeba výjimečnosti a velká závislost na tom, jak vás vidí druzí. Kritika tu nevyvolá protiútok, ale stud, vztek, který se dusí uvnitř, a pocit, že vás nikdo nedocení. Miller a kolegové zjistili, že zranitelný typ souvisí s neuroticismem a nízkým sebevědomím, zatímco grandiózní ne.
Tady je jeden paradox. Lidé, kteří o sobě pochybují nejvíc a ptají se „nejsem narcista?“, mají spíš blíž ke zranitelné podobě nebo k obyčejné sebekritice než ke grandiózní. Grandiózní narcismus se na sebe ptá málokdy.
Narcismus jako součást temné triády
V roce 2002 Delroy Paulhus a Kevin Williams popsali temnou triádu: narcismus, machiavelismus a psychopatii. Mají společné jádro v podobě nižší vstřícnosti k druhým, ale každý se projevuje jinak. Narcista chce obdiv, machiavelista kontrolu a strategickou výhodu, psychopat jedná impulzivně a chladně. Víc o tom, jak se ty tři rysy liší a překrývají, najdete v článku temná triáda osobnosti.
Proč na tom záleží? Protože to, co ve vlastním chování vidíte jako narcismus, může být ve skutečnosti něco jiného. Chladná vypočítavost v práci ukazuje spíš na machiavelismus. Neschopnost odhadnout, jak se cítí druhý, souvisí s empatií, a ta se dá měřit i trénovat (víc v textu test empatie). Pokud chcete vidět, jak na tom jste ve všech třech rysech najednou, můžete si udělat test temné triády, který ukáže, kolik narcismu je ve vás. Výsledek je orientační srovnání, ne diagnóza.
Je trocha narcismu na škodu?
Ne nutně. Určitá míra sebedůvěry a chuti být vidět pomáhá: přihlásit se o slovo na poradě, poslat přihlášku na místo, na které si člověk úplně nevěří, obhájit vlastní nápad. Lidé s velmi nízkým skóre narcismu mívají naopak potíž říct si o uznání, které jim patří.
Zajímavě to ukazuje metaanalýza Emily Grijalvy a kolegů z roku 2015 o narcismu a vedení lidí. Narcistické rysy souvisely s tím, že se člověk do vedoucí role dostane, ale ne s tím, jak dobře pak vede. U hodnocení efektivity vycházeli nejlépe lidé se střední mírou narcismu, ne ti s nejnižší ani s nejvyšší. Trocha sebevědomého vystupování tedy otevírá dveře, příliš mnoho začne za nimi škodit.
Pro otázku „jsem narcista?“ z toho plyne užitečné rozlišení. Nejde o to, jestli o sobě máte dobré mínění. Jde o to, jestli to dobré mínění potřebuje neustálé potvrzení zvenku a jestli kvůli němu přehlížíte druhé. Člověk se zdravým sebevědomím snese, že ho někdo nemá v oblibě. Narcistické rysy to snášejí špatně.
A ještě jedna věc z výzkumu Wetzel a kolegů: pokles narcismu s věkem souvisel i s tím, jaké role člověk v životě převzal. Kdo vedl druhé, ztrácel pomaleji hlavně tu složku narcismu, která souvisí s touhou vést. Prostředí, které neustále přináší obdiv a moc, rysy spíš udržuje.
Co dělat, když se v tom poznáváte
Samotná otázka „jsem narcista?“ je dobré znamení. Ukazuje, že vám záleží na tom, jak působíte na ostatní. Co s tím dál?
- Zeptejte se někoho, kdo vám řekne pravdu. Ne toho, kdo vás vždycky podrží. Otázka „jak často ti skáču do řeči?“ přinese víc než „jsem sobec?“.
- Všímejte si momentů, kdy se rozhovor stočí k vám. Stačí si je týden zapisovat, bez soudů.
- Zkuste u kritiky pravidlo 24 hodin. Neodpovídejte hned, vraťte se k ní druhý den a hledejte v ní jednu věc, která je pravda.
- Pracujte na zvědavosti k druhým. Jedna otázka navíc v každém rozhovoru („a co bylo dál?“) mění dynamiku víc, než by se zdálo.
Pokud vaše narcistické rysy narážejí hlavně v práci, kde se projevují dost specificky, pomůže článek narcismus v práci, i když je psaný spíš z pohledu kolegů.
Kdy vyhledat odborníka
Když se vztahy opakovaně rozpadají podobným způsobem, když vás kritika nebo neúspěch na dlouhé dny srazí, nebo když za pocitem výjimečnosti cítíte prázdnotu a stud. To poslední je důležité: zranitelný narcismus často jde ruku v ruce s depresí a úzkostí. Psychoterapeut pomůže i bez diagnózy, a právě u lidí, kteří o sobě takto přemýšlejí, mívá terapie dobrou šanci.
Jak byste odpověděli na otázku, kdy jste naposledy změnili názor kvůli tomu, co vám řekl někdo jiný? Pokud vám odpověď dlouho nepřichází, máte o čem přemýšlet. Pokud se vybaví hned, nejspíš patříte k velké většině, která má narcismu tak akorát.