Usuzování, nebo vnímání (J/P): jste plánovač, nebo improvizátor? Test a znaky

Vladimír má kufr sbalený týden před odletem. Stojí v předsíni, zip zavřený, seznam odškrtaný, a Vladimír kolem něj chodí spokojeně jako kolem hotové věci. Dita balí ten svůj v jedenáct večer před odletem, v klidu, s pocitem, že dřív by to stejně nemělo smysl.

Oba doletí. Oba si o tom druhém myslí, že to má v hlavě zapojené trochu divně. A rozdíl mezi nimi přitom není v pečlivosti ani v disciplíně.

Je v tom, kdy jim věc zaklapne jako uzavřená. Vladimírovi se uleví ve chvíli, kdy je rozhodnuto. Ditě je dobře, dokud se to ještě dá změnit. Přesně tuhle jednu vlastnost popisuje čtvrté písmeno v kódu typu: usuzování (J), nebo vnímání (P). Kdo z těch dvou jste vy?

Co J a P doopravdy měří (a proč ten název mate)

Usuzování zní jako soudit druhé, vnímání jako být citlivý. Ani jedno nesedí. Obě slova jsou tady technické názvy pro dva způsoby, jak zacházíte s vnějším světem: buď ho hlavně uzavíráte rozhodnutími, nebo ho necháváte otevřený a sbíráte dál.

Usuzující pól hledá uzavření. Rozhodnutí přináší úlevu, nedořešená věc v hlavě šumí a ozývá se v půl třetí ráno. Vnímající pól hledá naopak prostor. Předčasné rozhodnutí je pro něj ztráta, protože zítra může přijít informace, kvůli které by se rozhodl jinak.

Nejčastější omyl zní, že J je pořádný a P nepořádný. Vladimír má sbalený kufr a v kuchyni zásuvku, do které se bojí sáhnout. Lidé s vyhraněným P zase často mívají dílnu srovnanou na milimetr, protože jedině tak dokážou okamžitě reagovat na to, co se zrovna objeví. Pořádek je návyk. J a P je otázka, jestli vám dělá dobře mít zavřeno, nebo otevřeno.

Druhý omyl je ještě zajímavější. Písmeno popisuje jen to, co obracíte ven. Člověk s J může mít vnitřní svět rozlítaný jako podzimní listí a navenek přesto vede diář a drží termíny. Člověk s P bývá naopak uvnitř dávno rozhodnutý o tom, co je pro něj správné, jen to ven pouští jako otevřenou otázku.

Stojí za zmínku, odkud se ta dimenze vzala. Carl Gustav Jung v Psychologických typech z roku 1921 popsal postoje extraverze a introverze a čtyři funkce, osu usuzování a vnímání v jeho knize ale nenajdete. Doplnily ji až Katharine Briggs a Isabel Myers ve 40. letech, když z jeho teorie stavěly dotazník, poprvé vydaný v roce 1962 pod zkratkou MBTI. Sloužila jim mimo jiné jako ukazatel toho, kterou funkci člověk ukazuje okolí. Jak se ze čtyř dimenzí poskládá šestnáct typů, rozebírá přehled 16 typů osobnosti.

A jedna poznámka, než se pustíme do situací: J a P nejsou dva přepínače, ale konce jedné škály. Většina lidí sedí někde mezi, a proto se výsledek testu neuvádí jen písmenem, ale sílou preference v procentech.

Sedm situací, na kterých se to pozná

Teorie je hezká, poznáte to ale na maličkostech. U každé situace si zkuste všimnout, která reakce je pro vás ta samozřejmá, ne ta, kterou byste chtěli mít.

• Termín odevzdání. J si nastaví vlastní termín o tři dny dřív a odevzdá s rezervou. P se rozjede den předem a tvrdí, že bez toho tlaku by to napsal hůř.
• Změna plánu hodinu předem. Někdo potřebuje deset minut na to, aby si v hlavě přeskládal celý večer. Někdo jiný si oddechne, protože původní plán ho stejně už nudil.
• Nákup bez seznamu. Seznam je pro J podmínka, bez něj z obchodu odchází s pocitem, že něco zapomněl. P prochází regály a rozhodne se u nich, protože až tam vidí, co dnes dává smysl.
• Dovolená bez itineráře. Rezervované ubytování na každou noc, nebo letenka a zbytek na místě? Tahle jedna otázka rozdělí půlku párů na dva tábory dřív, než se stihne koupit letenka.
• Otevřené karty v prohlížeči. J zavírá, co dočetl, a mít jich čtyřicet mu zvedá tep. P jich má čtyřicet a u každé ví, proč tam visí.
• Rozhodnutí, když chybí informace. J se radši rozhodne se sedmdesáti procenty údajů, protože stav bez rozhodnutí je horší. P počká, protože špatné rozhodnutí je horší než počkat.
• Věta „uvidíme“. Pro jednoho je to nejotravnější věta v jazyce. Pro druhého poctivá odpověď, která nikoho ničím nesvazuje.

Většina lidí si u téhle sedmičky naškrtá obě strany. To je normální. Roli hraje i prostředí: spousta lidí funguje v práci jako vyhraněné J, protože je k tomu vede role, a doma se pak chová jako P, protože tam konečně nemusí nic uzavírat.

Orientačně k četnosti: v americkém reprezentativním vzorku z manuálu k původnímu dotazníku (Myers, McCaulley, Quenk a Hammer, 1998) připadá na J typy dohromady zhruba 54 procent a na P typy 46 procent. Rozdělení je tedy dost vyrovnané, na rozdíl třeba od dimenze smyslů a intuice, kde je poměr zhruba 70 ku 30. Reprezentativní česká data k dispozici nejsou, takže to berte jako hrubý obrázek.

Malý sebetest: šest dvojic vět

Následujících šest dvojic není z žádného testu, jsou napsané jen pro tenhle text. U každé dvojice si vyberte větu, která sedí blíž tomu, jak se chováte doopravdy. Ne tomu, jak byste to chtěli mít srovnané.

1. A: Když si domluvím schůzku na pátek, mám v hlavě hotovo a už se k tomu nevracím. B: Když si domluvím schůzku na pátek, do čtvrtka mě neopustí myšlenka, že by se dala posunout.
2. A: Rozdělaná práce mi leží v hlavě i večer, dokud ji neuzavřu. B: Rozdělaných věcí mám klidně pět naráz a nevadí mi to.
3. A: Na výlet vyrážím s trasou a s časem návratu. B: Vyrážím se směrem a zbytek vymyslím cestou.
4. A: Když se mě někdo v úterý zeptá, co budu dělat o víkendu, umím to říct. B: Odpovím, že ještě nevím, a myslím to doslova.
5. A: Seznam úkolů mě uklidňuje, i když ho celý nesplním. B: Seznam úkolů mě spíš svazuje, po dvou hodinách stejně neplatí.
6. A: Nejhorší je pro mě viset ve vzduchu, dokud se nerozhodne. B: Nejhorší je pro mě rozhodnout dřív, než je to opravdu potřeba.

Spočítejte áčka. Pět nebo šest ukazuje k vyhraněnému usuzování, nula nebo jedna k vyhraněnému vnímání. Cokoli mezi tím znamená hraniční pásmo, kde na písmenu záleží míň než na tom, čemu ve svém dni říkáte hotovo.

A hned poctivá poznámka. Šest vět není test. Nemá normy, neměří sílu preference a snadno se do nich napasujete podle obrázku, který o sobě máte. Berte je jako rozcvičku, ne jako výsledek.

J a P v práci: co koho vyčerpá

V práci se rozdíl neprojevuje jako pilnost a lenost, ale jako to, co vám na konci týdne vezme energii. Člověka s J ničí chaos: měnící se priority, porady, které skončí bez rozhodnutí, a zadání ve stylu „to teď necháme otevřené“. Není to náladovost, jde o to, že mu v hlavě běží každá otevřená smyčka na pozadí a bere výkon.

Vnímajícího člověka ničí opak, tedy mikromanagement. Hodinový reporting, plán na kvartál rozepsaný po dnech, nulový prostor zareagovat na to, co se zrovna objevilo. Dita v jedné práci vydržela osm měsíců a odešla kvůli tabulce, do které se každé pondělí ráno psalo, co udělá ve čtvrtek.

Prakticky se to dá ošetřit z obou stran. Kdo má J, potřebuje si zvyknout na jednu větu: rozhodni se, kdy se rozhodneš. Otevřená věc s termínem, kdy ji uzavřu, přestane šumět skoro stejně dobře jako věc hotová. Kdo má P, potřebuje termíny zvenku, kratší a častější. Termín, který slíbíte sami sobě, pro vás totiž není termín.

Zajímavá je souvislost s pětifaktorovým modelem osobnosti. McCrae a Costa v roce 1989 porovnali čtyři škály typologie s pěti faktory a J a P jim vyšlo nejblíž svědomitosti. Není to ale totéž. Svědomitost v sobě míchá dvě věci: pořádkumilovnost a výkonnost. J je blízko té první, s druhou má společného míň, než by lidé s J rádi slyšeli.

Z toho plyne i hranice, za kterou se preference nesmí protáhnout. Věta „jsem P, takže chodím pozdě“ není popis osobnosti, ale výmluva. Dochvilnost je dohoda s ostatními, ne preference. Co se naopak vybírat podle typu dá a co spíš podle zájmů, rozebírá text o povolání podle typu osobnosti.

Co jedno písmeno udělá se zbytkem kódu

Vyměňte v kódu jediné písmeno a dostanete člověka, kterého byste v místnosti nespletli. Vezměte ISTJ, Logistika a ISTP, Virtuóza. Tři písmena stejná, oba praktičtí, oba nemluvní. Logistik ale drží systém, plánuje dopředu a slíbenou věc odevzdá. Virtuóz řeší to, co má před sebou, a rozjede se přesně ve chvíli, kdy se něco pokazí.

Podobný rozdíl je mezi ENFJ, Protagonistou a ENFP, Aktivistou. Oba nadchnou skupinu lidí. Protagonista ji ale vede k cíli a hlídá, aby se došlo, zatímco Aktivista otevírá možnosti a k dotažení potřebuje někoho dalšího.

Mechanismus za tím stojí za vysvětlení. Poslední písmeno neurčuje jen chování, ale i to, kterou funkci obracíte ven: J ukazuje okolí tu rozhodovací (myšlení, nebo cítění), P tu vnímavou (smysly, nebo intuici). Proto se s jedním písmenem přeskládá celé pořadí funkcí, ne jenom kalendář. Podrobněji to rozebírají kognitivní funkce.

Právě u J a P je přitom hodně lidí těsně u středu. McCarley a Carskadon v roce 1983 zjistili, že zhruba polovina lidí dostala po pěti týdnech jiný čtyřpísmenný kód, a hraniční dimenze jsou hlavní důvod. Jestli se vám to stalo, pomůže text o tom, co dělat, když vám vyšel jiný typ osobnosti.

Chcete vědět, jestli je vaše J nebo P vyhraněné, nebo těsné? Sílu preference u každé ze čtyř dimenzí ukazuje v procentech test 16 typů osobnosti. Rozdíl mezi výsledkem 78 ku 22 a 52 ku 48 je v praxi větší než rozdíl mezi dvěma sousedními typy: u toho prvního můžete popisu věřit, u druhého si přečtěte oba a vyberte, který sedí líp.

Když J žije s P

Vladimír a Dita se kvůli kufru hádali tři roky. Pak přestali řešit, kdo z nich to má správně, a domluvili se na třech věcech. Žádná z nich není kompromis uprostřed, což je na tom to podstatné.

První dohoda odděluje, co se dorovnat nedá. Pas, doklady, léky a očkování má Dita připravené tři dny předem, protože chybu v téhle části nezachrání ani sebelepší improvizace na letišti. Zbytek kufru je její věc a Vladimír k němu nechodí komentovat.

Druhá dohoda dává každému jeho porci. Vladimír má ve víkendu jeden pevný bod, obvykle sobotní oběd v jednu, a od něj se odvíjí jeho pocit, že je víkend zařízený. Dita má nedělní odpoledne úplně volné, bez návrhů a bez otázek, co s ním bude.

Třetí dohoda je ze všech tří nejužitečnější a týká se slova „uvidíme“. Dita ho nahradila větou „řeknu ti to ve čtvrtek“. Vladimír se do čtvrtka neptá. Pro člověka s P je to malá cena, protože do čtvrtka má pořád otevřeno. Pro člověka s J je to úleva, protože nedořešená věc dostala konec.

Tenhle mechanismus funguje i mimo vztah, ve dvojici kolegů nebo mezi rodičem a dospívajícím dítětem. Jestli má smysl hledat u druhého člověka stejná písmena, nebo spíš jiná, rozebírá text o kompatibilitě typů osobnosti.

Vladimír pořád balí týden dopředu, Dita pořád v jedenáct večer. Do předsíně teď jenom nechodí ve stejnou chvíli.