Kognitivní funkce: 8 funkcí, pořadí u všech 16 typů a jak si ověřit ten svůj

Leoš a Táňa mají oba stejný výsledek: INFP. Stejná čtyři písmena, stejný popis na výsledkové stránce, stejná přezdívka Mediátor. Když se ale doma pohádají, chovají se jako dva úplně jiní lidé.

Leoš zmlkne, odejde do vedlejšího pokoje a další dvě hodiny si v hlavě přehrává patnáct verzí toho, kam vztah spěje. Táňa naopak zchladne a začne po bodech vypočítávat, kdo co za poslední měsíc nesplnil. Věcně, skoro jako auditorka. Za deset minut zní jako někdo, kdo cituje smlouvu.

Rozdíl mezi nimi není v písmenech. Je v tom, která z jejich myšlenkových funkcí se pod tlakem chopí volantu. A tady je otázka, se kterou stojí za to číst dál: víte, co děláte vy ve chvíli, kdy vám dojdou síly?

Co jsou kognitivní funkce

Carl Gustav Jung v Psychologických typech z roku 1921 popsal čtyři způsoby, jak mysl pracuje s realitou. Dva slouží k nabírání informací: vnímání smysly a intuice. Dva k rozhodování podle nich: myšlení a cítění. Všechny čtyři používá každý, jen v jiném poměru a s jinou chutí.

Druhá Jungova myšlenka je ta, kvůli které z původní čtveřice vznikla osmička. Každá funkce může mířit ven, do světa lidí a věcí, nebo dovnitř, do vlastní hlavy. Čtyři funkce krát dva směry dávají osm procesů, kterým se dnes říká kognitivní funkce. Zkratka se skládá z písmene funkce a malého e nebo i podle směru. Osmičku později zpopularizovala typologie, kterou z Jungovy teorie sestavily Katharine Briggs a Isabel Myers a jejíž dotazník poprvé vyšel v roce 1962; zkráceně se označuje jako MBTI.

Rozdíl mezi oběma směry téže funkce je větší, než se z názvu zdá. Extravertní a introvertní myšlení nejsou dvě verze téhož: první se ptá, jestli to funguje, druhé, jestli je to pravda. Člověk s převahou extravertního myšlení projekt dotáhne, i když v něm zůstane nedořešená nesrovnalost. Člověk s převahou introvertního myšlení tu nesrovnalost minout nedokáže, i kdyby se kvůli ní termín posunul.

Osm funkcí je patro pod čtyřmi dimenzemi, ze kterých se skládá kód. Kdo je nemá srovnané, najde je v přehledu 16 typů osobnosti. Dimenze popisují, co je na člověku vidět zvenku. Funkce se pokoušejí popsat, co se odehrává mezi podnětem a reakcí.

Jak se ze čtyř písmen stane pořadí funkcí

Podle této teorie má každý typ čtyři funkce v pevném pořadí a role mají svoje jména: dominantní, pomocná, terciární a inferiorní. Dominantní je ta, kterou používáte automaticky a bez námahy, často už od dětství. Pomocná ji vyvažuje a bývá vidět v práci. Terciární sílí spíš ve druhé polovině života. Inferiorní je ta, která se hlásí o slovo hlavně tehdy, když jste vyčerpaní.

Pořadí se dá z kódu odvodit a pravidlo se vejde do čtyř kroků.

1. Poslední písmeno určí, která funkce míří ven. J znamená, že navenek ukazujete rozhodovací funkci, tedy myšlení nebo cítění. P znamená, že navenek ukazujete vnímací funkci, tedy smysly nebo intuici.
2. První písmeno rozhodne o pořadí. U extraverta je dominantní právě ta funkce, která míří ven. U introverta je dominantní ta druhá, obrácená dovnitř, a navenek se ukazuje pomocná.
3. Terciární funkce je protějšek pomocné: druhá funkce z dvojice a opačný směr.
4. Inferiorní je protějšek dominantní. Stejným způsobem se dá dopočítat u kteréhokoli typu.

Na Leošovi to vypadá takhle. INFP končí na P, takže ven míří vnímání, konkrétně extravertní intuice (Ne). Protože je introvert, dominantní zůstává rozhodovací funkce obrácená dovnitř, tedy introvertní cítění (Fi). Pomocná je Ne, terciární introvertní smysly (Si) a na chvostu extravertní myšlení (Te). Odtud pořadí Fi, Ne, Si, Te. Táňa má jako INFP stejnou čtveřici; liší se tím, jak silně jí která funkce v konkrétním týdnu jede.

Pro všech šestnáct typů vypadá rozdělení takto a shoduje se s pořadím, které ukazuje výsledková stránka.

Z tabulky vypadne pár věcí, které ze samotných písmen vidět nejsou. Nejpřekvapivější se týká typů, které si laik plete nejčastěji: INFP a INFJ mají tři písmena společná, ale nesdílejí ani jednu funkci. Jeden stojí na introvertním cítění a extravertní intuici, druhý na introvertní intuici a extravertním cítění. Popisy se čtou podobně, lidé pod nimi fungují jinak.

Opačný případ jsou dvojice se stejnou čtveřicí v jiném pořadí. INTP a ENTP pracují s toutéž sadou, jen si prohodily první dvě místa. Z jedné kombinace je tichý analytik, který systém staví do hloubky, z druhé hlasitý oponent, který sype možnosti na stůl a teprve pak je třídí.

Stejná dominantní funkce ještě nedělá stejného člověka. ESFJ i ENFJ vedou extravertním cítěním, jenže druhá v pořadí je u ESFJ introvertní paměť na to, co se osvědčilo, a u ENFJ introvertní intuice. První se stará, aby se lidem tady a teď nic nestalo. Druhý o to, kam skupina za dva roky dojde.

Inferiorní funkce, aneb proč se ve stresu nepoznáváte

Nejužitečnější místo celého modelu není nahoře, ale dole. Inferiorní funkce je ta, kterou používáte nejméně vědomě, takže se pod dlouhodobým tlakem projeví v hrubé, nevycvičené podobě. Poznají to obvykle nejdřív lidé kolem vás, kteří říkají větu typu „tebe jsem takhle nikdy neviděl“.

INTJ vede introvertní intuicí a nejslabší místo má u extravertních smyslů (Se). Dokud má energii, žije v plánech a horizontech. Když ji ztratí, spadne do přítomného okamžiku tím nejhorším způsobem: objedná zbytečný nákup v jedenáct večer, vyjí lednici, spustí osm dílů seriálu za sebou. Vnitřní obraz budoucnosti se vypnul a zůstalo jen tělo a to, co je po ruce.

Opačné rozložení má ESFJ: navrchu extravertní cítění, na dně introvertní myšlení (Ti). Vyčerpaný ESFJ přestane pečovat a začne pitvat. Ve větách se objeví chladná logika, kterou u něj nikdo nezná. Rozebírá, kde přesně kdo udělal chybu, hledá v argumentech druhých trhliny a chová se, jako by mu na lidech kolem přestalo záležet.

Třetí ukázka je ENFP, který jede na extravertní intuici a nejhůř snáší, když ho dostihnou introvertní smysly (Si). Z člověka, který v každé situaci vidí deset možností, se stane někdo zaseknutý na jednom detailu: na bolesti v zádech, na jedné větě z e-mailu, na tom, že tohle už jednou dopadlo špatně.

Sem patří poznámka, kterou čtenáři popisů typicky přeskočí. Inferiorní funkce není vada k opravě ani úkol do seberozvoje. Je to spíš kontrolka. Když se přistihnete při chování, které k vám nepatří, obvykle nejde o charakter, ale o spánek, termíny a o to, že jste tři týdny nedělali nic, co vás baví. Táňa se svým auditorským seznamem není najednou jiný typ. Je unavená.

Jak si podle funkcí ověřit typ, když test vyšel hraničně

Funkce mají jednu praktickou přednost. Když vám u některé dimenze vyjde poměr blízký polovině, popisy obou kandidátských typů se čtou věrohodně a písmena vám nepomůžou. Pořadí funkcí ano, protože se dvě varianty liší mnohem výrazněji než jedním písmenem.

1. Najděte dominantní funkci podle toho, co děláte automaticky. Ne podle toho, co umíte nejlíp, ale podle toho, k čemu se vracíte, když vás nikdo neúkoluje. Nudná neděle odpoledne je lepší test než pracovní den.
2. Zkontrolujte to od spodu. Vzpomeňte si na poslední týden, kdy jste byli na dně, a popište, jak jste se chovali. Porovnejte to s inferiorní funkcí obou kandidátů; sedí obvykle jen jedna.
3. Porovnejte kandidáty funkci po funkci, ne popis proti popisu. U dvojic jako INFP a INFJ se rozhoduje mezi vnitřním hodnotovým kompasem a vnitřním obrazem budoucnosti, ne mezi dvěma sadami vlastností.
4. Přečtěte si oba profily a hledejte hlavně to, co nesedí. Souhlas s popisem je levný, nesouhlas je informace.

Zbývá jediná vstupní podmínka: mít od čeho se odrazit. Zajímá vás, jak daleko od středu u každé dimenze stojíte a jaké pořadí funkcí z toho vychází? Ukáže to test 16 typů osobnosti, tedy 60 otázek a zhruba osm minut, po kterých na výsledkové stránce uvidíte sílu preference v procentech i pořadí svých čtyř funkcí od dominantní po inferiorní. Když vám dnes vyjde něco jiného než minule, důvodů bývá pět a rozebírá je text o tom, proč vyšel jiný typ osobnosti.

Co o funkcích říká výzkum

Kolem funkcí se točí většina obsahu, který o typologii na internetu najdete, a právě ony mají z celé stavby nejtenčí oporu v datech. Stojí za to to říct nahlas, protože z toho plyne, jak s nimi zacházet.

James Reynierse shrnul v roce 2009 v Journal of Psychological Type argumenty proti takzvané dynamice typu, tedy proti představě, že funkce běží v pevném pořadí s předvídatelnými efekty. Jeho závěr je nepříjemný: co se vysvětluje pořadím funkcí, jde vysvětlit prostým součtem čtyř preferencí, a pro pořadí samotné chybí přesvědčivá data.

Samotné čtyři škály jsou na tom lépe. McCrae a Costa v roce 1989 porovnali odpovědi 468 dospělých ve věku 19 až 93 let s pětifaktorovým modelem osobnosti a našli srozumitelné vazby: extraverze a introverze míří na extraverzi, smysly a intuice na otevřenost vůči zkušenosti, myšlení a cítění na přívětivost, usuzování a vnímání na svědomitost. Ve stejné práci ale ukázali i to, že preference nejsou dvouvrcholové. Lidé se nekupí u dvou pólů, rozprostírají se po škále.

Praktický důsledek je střízlivý kompromis. Funkce berte jako jazyk pro sebepozorování, ne jako změřenou veličinu. Věta „když jsem vyčerpaný, vypadne ze mě extravertní myšlení (Te) v té nejhrubší podobě“ popisuje něco, co na sobě opravdu můžete pozorovat a s čím se dá pracovat. Věta „mám Te až na čtvrtém místě, takže nemůžu vést projekt“ popisuje výmluvu.

Kde má typologie oporu a kde ji nemá, rozebírá podrobněji text o tom, jestli je test 16 typů spolehlivý. U funkcí vystačíte s jednoduchým měřítkem. Pomáhají vám popsat, co se s vámi děje v pondělí v šest večer? Pak jsou k něčemu. Slouží k tomu, aby se něco nemuselo dělat? Pak škodí.