Je test 16 typů osobnosti spolehlivý? Co říká věda a kdy výsledku věřit

Ludmila si test udělala třikrát. V lednu jí vyšlo INFJ, v březnu INFP a v červnu ISFJ. Její kolega Otakar nad tím mávl rukou: „Je to horoskop pro lidi, kteří si myslí, že horoskopům nevěří.“

Kdo z nich má pravdu? Oba, každý zhruba z poloviny. Ludmilina zkušenost je doložený jev, o kterém výzkumníci píšou od osmdesátých let. Otakarova zkratka zase jde o kus dál, než kam data sahají: čtyři škály, na kterých typ stojí, měří něco docela reálného. Hůř drží pohromadě až ten čtyřpísmenný kód nad nimi.

Co vlastně znamená, že je test spolehlivý

Ve slově spolehlivost se schovávají dvě různé otázky a v diskuzích o typologii se skoro vždycky slijí do jedné.

První je reliabilita, tedy stálost měření. Když si stoupnete na váhu třikrát za sebou a pokaždé ukáže něco jiného, je jedno, jak dobře je vyrobená: spolehnout se na ni nedá. U testu osobnosti se to ověřuje jednoduše. Vyplníte ho znovu s odstupem a porovnáte oba výsledky.

Druhá otázka zní jinak: měří test opravdu to, co o sobě tvrdí? Tomu se říká validita. Váha může vážit naprosto stabilně a přesně, a přesto vám neřekne nic o tom, jestli jste zdraví. U typologie se ptáme, jestli čtyři písmena skutečně popisují způsob, jakým vnímáte svět a jak se rozhodujete, nebo jestli jen jinak přeskupují to, co měří jiné nástroje.

Pořadí těch dvou otázek je dané. Test může být stálý a přitom měřit něco jiného, než slibuje. Obráceně to nejde, protože co se nedá zopakovat, to se nedá ani ověřit. Proto kritika typologie skoro vždycky začíná u opakování.

Co říkají data o opakování

Nejcitovanější číslo celé debaty pochází od McCarleyho a Carskadona z roku 1983. Skupina lidí vyplnila původní dotazník dvakrát v odstupu pěti týdnů a stejný čtyřpísmenný kód si podruhé odneslo 47 procent z nich. Zbytku se změnilo aspoň jedno písmeno, ve většině případů právě jedno. Novější čísla, která uvádí vydavatel dotazníku, vycházejí lépe, jsou to ale jeho vlastní data.

Zní to jako rozsudek, dokud nevíte, odkud se ta nestálost bere. Skóre na každé dimenzi totiž není přepínač se dvěma polohami, ale škála. Lidé se na ní rozkládají spojitě, s největší hustotou uprostřed. Stricker a Ross to na velkých vzorcích popsali už v roce 1964: žádné dva vrcholy u okrajů, jen jeden hrb ve středu. Typ z takové škály vznikne tak, že se doprostřed položí hranice a spočítá se, na které straně jste skončili.

V tom je celá potíž. Kdo dostane 78 : 22 ve prospěch introverze, bude mít I i za rok, po probdělé noci a v jakémkoli jiném testu. Kdo je na 51 : 49, přepadne na druhou stranu kvůli náladě, kvůli tomu, že odpovídal v kanceláři místo doma, nebo proto, že si tři otázky vyložil jinak než minule. Písmeno se převrátí celé, preference se přitom posunula o dva body.

Ludmilina trojice výsledků proto neznamená, že test hází kostkou. Ve všech třech případech jí vyšlo I a F, mění se u ní druhé a čtvrté písmeno. I to je informace: dvě preference má vyhraněné a dvě někde kolem středu. Ostatní důvody, proč vyjde pokaždé něco jiného, od role v práci po ideální já, rozebírá text o tom, co dělat, když vám vyšel jiný typ osobnosti.

Co říkají data o tom, co test měří

Druhá otázka dopadá pro typologii o poznání líp, než jak to vypadá v článcích o tom, proč je MBTI nesmysl.

McCrae a Costa v roce 1989 porovnali původní dotazník s pětifaktorovým modelem osobnosti. Vyšlo jim, že ty čtyři škály nejsou žádná esoterika: extraverze a introverze odpovídá faktoru extraverze, smysly a intuice otevřenosti vůči zkušenosti, myšlení a cítění přívětivosti, usuzování a vnímání svědomitosti. Ve stejné práci ale nenašli oporu pro to, že by šlo o oddělené kategorie. Čtyři použitelné škály ano, šestnáct přírodních druhů ne.

Jeden důsledek popisy typů obvykle nezmíní. Pětifaktorový model má pět faktorů, typologie čtyři škály, a ten pátý chybějící je neuroticismus: sklon k úzkosti, podrážděnosti a kolísání nálad. Právě on přitom ze všech rysů nejsilněji souvisí se spokojeností ve vztazích i s duševní pohodou. Váš typ o něm neřekne nic. INFP může být vyrovnaný člověk i někdo, kdo v noci nespí kvůli jedné odpolední zprávě, a kód bude v obou případech stejný. Co pětifaktorový model měří navíc, shrnuje text o modelu Big Five.

Nejhůř z celé kritiky vychází nadstavba, na které stojí většina internetového obsahu o typech: dynamika funkcí, tedy pořadí dominantní, pomocné, terciární a inferiorní funkce. Reynierse v roce 2009 shrnul, že empirická opora pro ni chybí a že jevy, které se jí vysvětlují, jdou popsat prostým součtem preferencí. Jako jazyk pro sebepozorování funkce fungují dál, jen z nich nedělejte měřenou veličinu. K čemu se hodí a k čemu ne, rozebírá text o kognitivních funkcích.

Celou tuhle literaturu shrnul dvakrát Pittenger, v roce 1993 a znovu v roce 2005. Jeho závěr je střízlivější, než se obvykle cituje. Dotazník podle něj neměří nic magického a k rozhodování o lidech se nehodí; potíž ovšem není v tom, že by z něj lezly náhodné výsledky, ale v tom, co se s nimi dělá dál.

Kde je typologie užitečná i přes kritiku

Otakarova námitka má slabinu. Horoskop přiděluje vlastnosti podle data narození, tedy podle údaje, který s vaším chováním nesouvisí. Typ vzniká z vašich vlastních odpovědí o vašem vlastním chování. Když se v popisu poznáte, není to zázrak, ale ani to není nic: je to zpětná vazba, kterou jste si dali sami.

Něco na té námitce ovšem je. Bertram Forer v roce 1949 rozdal studentům údajně osobní charakteristiky, ve skutečnosti všem stejný text poskládaný z astrologické knížky, a studenti jeho přesnost ohodnotili v průměru 4,26 z pěti bodů. Popisy typů bývají psané podobně obecně, takže část toho pocitu „tohle jsem přesně já“ jde na vrub formulacím, ne měření. Test za to nemůže. Při čtení výsledku se to ale hodí vědět.

Ludmila to zkusila v jediné konkrétní situaci a fungovalo to i s hraničním kódem. S Otakarem se pravidelně hádali o přípravu podkladů na schůzky: on tam chtěl přijít s hotovým řešením, ona s otevřenými variantami a prostorem se rozmyslet. Jakmile si to pojmenovali jako rozdíl mezi potřebou věc uzavřít a potřebou ji nechat otevřenou, přestali v tom hledat charakterovou vadu toho druhého. Domluvili se, že varianty projdou den předem a na schůzku pojede jedno rozhodnutí. Písmena jim dodala slovník, dohodu si museli vymyslet sami.

Zbývá praktická otázka: k čemu jsou tedy čtyři písmena dobrá?

• Jako jazyk pro rozdíly v týmu. Věta „ty potřebuješ vidět čísla, já potřebuju vidět, kam to míří“ se vysloví snáz, když pro obojí existuje pojmenování.
• Jako začátek rozhovoru s partnerem o tom, proč jeden balí kufr týden předem a druhý v noci před odletem.
• Jako sada hypotéz o vás, které si můžete ověřit na svých vlastních posledních třech týdnech.
• Jako pojmenování něčeho, co jste dosud brali jako svou vadu. Introverze není porucha ani nedostatek snahy.

Stejně užitečný je seznam situací, kde čtyři písmena nestačí:

• Výběr zaměstnanců. Vydavatel původního dotazníku ho pro nábor sám zakazuje, protože typ popisuje preference, ne schopnosti ani výkon.
• Klinická diagnostika. Typ není screening úzkosti, deprese ani poruch pozornosti a nezachytí z nich vůbec nic.
• Volba povolání jenom podle kódu. Zájmy a hodnoty předpovídají spokojenost v práci líp než styl vnímání; jinou cestu popisuje text o povolání podle typu osobnosti.
• Výmluvy. Věta „nemůžu za to, jsem P“ mluví o tom, co děláte, ne o tom, co jste o sobě zjistili.

Jak z testu dostat co nejspolehlivější výsledek

Velkou část rozptylu, který Ludmila zažila, si člověk vyrobí sám. Pět věcí s tím udělá nejvíc.

1. Odpovídejte podle toho, jak se chováte, ne jak byste se chovat chtěli. Ideální já stáhne výsledek k tomu, co zní lépe.
2. Nevyplňujte test v práci mezi dvěma poradami. V roli odpovídá role, ne vy.
3. Sledujte procenta, ne jenom písmena. 80 : 20 a 51 : 49 jsou dva úplně jiné výsledky se stejným kódem.
4. Přečtěte si i profil sousedního typu, který se liší v tom nejslabším písmenu. Rozdíl mezi nimi poznáte lépe než z jednoho popisu.
5. Když si výsledek chcete ověřit, zopakujte test s odstupem několika týdnů a v jiném rozpoložení, ne hned po sobě.

Zajímá vás, u kterých dimenzí jste vyhranění a u kterých se motáte kolem středu? Přesně tohle ukáže test 16 typů osobnosti: u každé ze čtyř dimenzí uvidíte sílu preference v procentech, takže poznáte, kterému písmenu ve svém kódu můžete věřit a které je jen zaokrouhlení.

Kde tenhle test stojí

Férová otázka na konec se týká testu, který si tady můžete udělat. Je to originální nástroj vycházející z Jungovy typologie z roku 1921 a z práce, kterou na ni ve čtyřicátých letech navázaly Katharine Briggs a Isabel Myers. Má 60 otázek, zabere zhruba osm minut a jeho položky jsou psané pro něj, nejde o překlad žádného publikovaného dotazníku. Přehled všech šestnácti kombinací najdete v průvodci 16 typy osobnosti.

Co z toho plyne, řekněme rovnou. Není to validovaný klinický nástroj a nemá publikované normy pro českou populaci. Procenta u jednotlivých dimenzí jsou orientační ukazatel toho, jak daleko od středu se pohybujete, ne vaše pozice v žebříčku proti reprezentativnímu vzorku. A zkratka MBTI označuje konkrétní dotazník jiného vydavatele i chráněnou známku; společné má s tímhle testem jen tu teorii, ze které oba vycházejí.

Ludmila si nakonec místo tří kódů zapsala jednu větu: vyhraněná introvertka, rozhoduje se podle lidí, zbytek podle situace. Otakar test neudělal a dál mu říká horoskop. Rozdíl mezi nimi není v tom, kdo z nich lépe rozumí metodě. Je v tom, že jedna z nich má o sobě po osmi minutách informaci navíc a ví, jak přesná ta informace je.