Typ osobnosti u teenagerů: od kolika let má test smysl a jak číst výsledek

Aneta (15) přišla v neděli k obědu s hotovou diagnózou: je INTP, a proto ji „nebaví lidi“. Kvíz o dvanácti otázkách si vyplnila na mobilu cestou z tréninku a od té chvíle jím vysvětluje všechno, od neúčasti na oslavě spolužačky po nechuť ke skupinovým projektům. Otec Radovan neváhá jen v jedné věci: netuší, jestli to má brát vážně, nebo jí to vymluvit.

Věková hranice přitom existuje a je překvapivě prozaická. Vydavatel původního dotazníku, kterým se typologie šestnácti typů rozšířila do světa, ho doporučuje zhruba od čtrnácti let, a to hlavně kvůli čtenářské úrovni položek, ne kvůli psychologické zralosti.

Od kolika let má test typu osobnosti smysl

Původní dotazník je psaný na úrovni odpovídající zhruba sedmé třídě. Mladší dítě si otázku často přeloží jinak, než byla myšlená, a odpovídá tedy na něco jiného, než se ho ptáte. V tom je celá ta čtrnáctka: nejde o to, že by desetiletý neměl osobnost, jde o to, že abstraktně položené větě rozumí po svém.

Typologie sama je přitom starší než kterýkoli dotazník. Carl Gustav Jung popsal v roce 1921 postoje extraverze a introverze a čtyři funkce, kterými se lidé liší ve vnímání a v rozhodování. Katharine Briggs a její dcera Isabel Myers z toho ve čtyřicátých letech sestavily dotazník, který se dnes zkráceně označuje jako MBTI. Šestnáct kódů se od té doby usadilo v popkultuře, což je pro rodiče dobrá i špatná zpráva zároveň: dítě o nich slyší od vrstevníků dávno předtím, než mu je někdo vysvětlí.

Test na tomhle webu věkově omezený není, ale je férové říct, na koho je psaný. Otázky míří na dospělý život: práci, kolegy, plánování týdne, soužití s partnerem. Patnáctiletá si je do svého světa přeloží celkem spolehlivě, u mladších dětí berte výsledek jako hru, ne jako informaci.

Druhý důvod k opatrnosti je vývojový. Roberts a DelVecchio v roce 2000 shrnuli desítky dlouhodobých studií a vyšlo jim, že stálost pořadí osobnostních rysů s věkem roste: v dětství je nízká, kolem dvacátého roku střední, po padesátce vysoká. Výsledek patnáctileté Anety je proto fotografie, ne rozsudek.

Rozdíl mezi fotografií a rozsudkem není v testu, ale v tom, co s ním doma uděláte. Fotografii si prohlédnete, popovídáte si o ní a za rok uděláte novou. Rozsudek se vyvěsí na dveře pokoje a platí do maturity.

Co teenagerovi typ osobnosti dá

Nejvíc ze všeho slovník. Patnáctiletý člověk, který je po pěti hodinách ve škole vyždímaný, si obvykle myslí, že je s ním něco v nepořádku, protože spolužačka po stejných pěti hodinách navrhuje kino. Věta „takhle to mám nastavené a není to porucha“ udělá v hlavě pořádek, jaký žádné rodičovské uklidňování neudělá. Kde přesně vede hranice mezi tichou povahou a vyhýbáním se lidem, rozebírá text o rozdílu mezi introvertem a extrovertem.

Druhá věc je méně čekaná: typologie umí zklidnit domácí konflikt tím, že z něj sundá vinu. Radovan má sbalený kufr týden před dovolenou a víkendový program řeší ve středu. Aneta se rozhoduje hodinu předem a připadá jí to úplně v pořádku. Když se ten rozdíl pojmenuje jako preference, tedy potřeba mít věci uzavřené proti potřebě nechat je otevřené, přestane být otázkou charakteru a stane se otázkou dohody.

Třetí oblast je volba školy, a tady je potřeba být upřímný. Typ řekne něco o tom, jak se člověk rozhoduje a kde nabírá energii, ale skoro nic o tom, jestli má jít na gymnázium, nebo na průmyslovku. K tomu se hodí spíš zájmy a to, co dítě vydrží dělat celé odpoledne dobrovolně. Jak takové rozhodnutí poskládat, popisuje průvodce kam na střední školu, k mapování zájmů se hodí test povolání pro žáky.

Užitečné je i to, co typ udělá s rodičem. Radovanovi se hůř říká „takhle se to prostě dělá“ ve chvíli, kdy si přečte, že jeho vlastní potřeba plánu není objektivní ctnost, ale jedna ze dvou možností. Kariérní čtení téhle logiky pro dospělé rozebírá text o tom, jaká povolání sedí kterému typu osobnosti.

Kde je riziko

Nálepka se dá použít jako propustka. Věta „jsem introvert, na oslavu nepůjdu“ zní jako sebepoznání, funguje ale jako omluvenka z nepříjemné věci. Preference říká, co člověka stojí víc energie, ne co má a nemá dělat. Introvert na oslavu jít může a po dvou hodinách odejít.

Online kvízy navíc lichotí. Vzácné a intelektuálně znějící typy z nich vycházejí nápadně často, protože potvrzený pocit výjimečnosti se sdílí líp než výsledek, který má půlka třídy. Jak časté jsou jednotlivé typy doopravdy, ukazuje pořadí v textu o nejvzácnějších typech osobnosti: podle příručky k původnímu dotazníku (Myers, McCaulley, Quenk a Hammer, 1998) tvoří nejvzácnější typ zhruba jedno a půl procenta lidí a Anetin INTP něco přes tři procenta. Reprezentativní česká čísla neexistují, takže i tohle berte orientačně.

Třetí past je identita. V patnácti je čtyřpísmenný kód lákavá odpověď na otázku „kdo jsem“, protože přijde rychle, dá se napsat do profilu a má kolem sebe komunitu. Potíž nastane, když se do něj dítě zabydlí natolik, že všechno mimo kód považuje za zradu na sobě samém. Zkuste si upřímně odpovědět: kdy jste naposledy vy sami zahodili nějakou příležitost proto, že se „nehodila k vaší povaze“?

Nenápadnější riziko je typování ostatních. Jakmile má dítě k dispozici čtyři písmena, začne je rozdávat: spolužačka je „prostě E“, učitelka „typický J“, brácha beznadějný případ. Popis vlastního fungování se tím promění v nástroj na zaškatulkování druhých, kteří přitom žádný test nevyplnili. U dospělých ten sklon nemizí, jen se přestěhuje do práce a do porad.

A jedna hranice, kterou typologie nepřekročí. Typ osobnosti není screening úzkosti, deprese ani poruchy pozornosti a o duševním zdraví neříká vůbec nic. Čtyři dimenze popisují styl, ne stav. Když dítě přestane spát, stáhne se ze všech vztahů, propadá se ve škole nebo mluví o beznaději, žádný online test s tím nepomůže. Tam patří školní psycholog nebo pedagogicko-psychologická poradna.

Jak výsledek číst s dítětem

Než se pustíte do rozhovoru, udělejte jednu věc pro sebe. Jste s dcerou stejný typ, nebo se lišíte přesně v tom písmenu, kvůli kterému se doma půl roku hádáte o pořádek v pokoji? Odpověď dá test 16 typů osobnosti: šedesát otázek, zhruba osm minut a u každé ze čtyř dimenzí síla vaší preference v procentech. Ta procenta jsou pro následný rozhovor užitečnější než čtyři písmena.

1. Vyplňte si test každý sám a bez koukání přes rameno. Odpovědi teenagera, kterému se rodič dívá na displej, měří vztah, ne osobnost.
2. Porovnávejte procenta, ne kódy. Výsledek 80 : 20 a výsledek 53 : 47 vypadají na papíře jako stejné písmeno, v praxi je to jiný člověk.
3. Mluvte o jedné konkrétní situaci. Ne „jsi prostě chaotická“, ale „jak to uděláme s balením na tábor, když každý potřebujeme něco jiného“.
4. Přečtěte si celý profil, i tu nepříjemnou půlku. Popis typu INTP Logik uvádí vedle analytického myšlení taky sklon odkládat rozhodnutí, dokud nejsou všechna data. Obojí patří k sobě.
5. Vraťte se k tomu za rok. Když položíte obě verze vedle sebe, uvidíte, co se posunulo a co drží.

Co v takovém rozhovoru nefunguje, se dá shrnout jednou větou: cokoli, co začíná slovy „ty jsi“. Kód není popis dítěte, je to průměr odpovědí, které dnes odpoledne zaškrtlo, a u dospívajícího se ten průměr posouvá rychleji než u čtyřicátníka.

Jednu otázku si schovejte na konec: a co z toho popisu ti sedí a co vůbec ne? Patnáctiletí čtou profily typů podobně jako horoskop, tedy tak, že si vybírají, co jim lichotí. Dotaz po tom, co nesedí, je vrátí k vlastní zkušenosti a zároveň jim ukáže, že popis není autorita, se kterou se nedá polemizovat.

Radovan si test nakonec udělal taky. Od Anety se lišil v jediném písmenu, zato výrazně, a bylo to přesně to písmeno, o kterém se doma od jara hádali. Rozhovor se pak vedl o konkrétní dohodě (jedno naplánované odpoledne v týdnu, zbytek volný), ne o tom, kdo z nich je nezodpovědný.

Časté otázky rodičů

Mění se typ osobnosti v pubertě?

Písmena se u dospívajících mění častěji, kolísání se ale netýká zdaleka jen jich. McCarley a Carskadon v roce 1983 nechali lidi vyplnit dotazník dvakrát s odstupem pěti týdnů a zhruba polovina z nich dostala jiný čtyřpísmenný kód, obvykle v jednom písmenu. Za většinou změn stojí dimenze, kde je preference blízko poloviny, takže stačí jiná nálada a písmeno se překlopí. Co s takovým výsledkem dělat, rozebírá text o tom, proč vyšel jiný typ osobnosti než minule.

Vedle náhodného kolísání existuje i skutečný posun. Roberts, Walton a Viechtbauer v roce 2006 popsali, že s věkem lidem obvykle roste svědomitost a přívětivost. U šestnáctileté se tedy může sklon k plánování posílit prostě tím, že dospěje, a rok stará čtyři písmena už nemusí sedět.

Dá se podle typu vybrat střední škola?

Samotný typ na to nestačí a je poctivější to říct rovnou. Typologie popisuje, jak se dítě rozhoduje a jak nabírá energii, nikoli jaké obory ho budou bavit. Dvě patnáctileté se stejným kódem můžou skončit jedna na zdravotnické škole a druhá na grafickém oboru, aniž by to o typu cokoli vypovídalo.

Použitelné je typ jako doplněk. Když víte, že dcera potřebuje spíš samostatnou práci než neustálou skupinovou spolupráci, je to argument při výběru mezi dvěma školami, které jsou jinak srovnatelné. Pořadí je ale opačné, než se často dělá: nejdřív obor a zájmy, potom prostředí a styl výuky, typ až jako poslední kritérium.

Není v tomhle věku užitečnější IQ test?

Odpovídá na docela jinou otázku. Test schopností se ptá, jak dobře dítě řeší určitý druh úloh, typologie na to, jakým způsobem se rozhoduje a co ho vyčerpává. Ani jeden z nich nenahradí druhý a ani jeden neřekne, jestli bude patnáctiletá spokojená v tom, co si vybere.

U testování schopností navíc platí přísnější pravidla než u orientačního dotazníku o preferencích, protože z výsledku se často odvozují rozhodnutí o škole a podpoře. Kdy má měření inteligence u dítěte smysl, kam se obrátit a proč je nálepka „chytré dítě“ zrádnější, než vypadá, rozebírá text o testování IQ u dětí.