Jak překonat syndrom podvodníka: postupy, které fungují

Klára dostala povýšení, o kterém dva roky mluvila. Poděkovala, zavěsila telefon a během deseti minut měla po ruce vysvětlení: tým se rozpadal, někoho vzít museli a ona byla zrovna nejblíž.

O rok a půl později vedla oddělení, ze kterého za celou dobu odešel jeden člověk. Vysvětlení se nezměnilo, jen se posunulo o patro výš - měla štěstí na lidi. Dva roky výsledků prošly stejným filtrem a vyšly z něj jako shoda okolností.

Proč další úspěch pochyby neumlčí

Plán, se kterým do toho jde skoro každý, zní rozumně: dokázat to ještě jednou, tentokrát pořádně, a pak už bude klid. Ten plán ale počítá s tím, že pochyby vznikly z nedostatku důkazů. Obvykle nevznikly.

Důkazů mívají lidé s tímhle vzorcem víc než dost - hodnocení, dokončené projekty, roky práce. Chybí cesta, kudy by se dostaly dovnitř. Každý hotový výsledek se totiž během chvíle přepíše na jedno ze dvou vysvětlení: buď za ním bylo štěstí, nebo dřina, která by při skutečné schopnosti nebyla potřeba. Ani jedno se nepřipíše vám.

Odsud plyne docela nepříjemná vlastnost celé věci. S rostoucími výsledky pochyby neslábnou, spíš přitvrdí, protože roste i to, co je v sázce. Christina Neureiter a Eva Traut-Mattausch v roce 2016 popsaly, že se tyhle pochyby promítají do kariérních rozhodnutí - do toho, o jakou roli si člověk vůbec řekne a co si troufne zkusit.

Rozšířené je to víc, než by čekal někdo, kdo si připadá jako jediný v místnosti. Přehled Deny Bravatové a jejího týmu z roku 2020 prošel 62 studií a uvádí prevalenci mezi 9 a 82 procenty podle toho, koho se ptali a čím to měřili. Rozpětí je tak široké, že se z něj žádné jedno číslo vytáhnout nedá. Údaj o „sedmdesáti procentech lidí“, který kolem tématu koluje, je odhad, se kterým v roce 2011 přišli Jaruwan Sakulku a James Alexander, ne výsledek měření. Poctivý závěr zní, že jde o běžnou zkušenost.

Za zmínku stojí i to, co „překonat“ v tomhle případě reálně znamená. Nejde o stav, ve kterém vás nikdy nenapadne, že na to nemáte; taková hlava neexistuje a kus nejistoty před něčím novým je docela užitečný, protože drží pozornost. Realistickým cílem je posun v tom, kdo rozhoduje. Pochybnost smí přijít, jen už nesmí vybírat, jestli se přihlásíte o slovo, jestli si řeknete o roli a kolik hodin dnes večer ještě odpracujete navíc.

Nejdřív zjistěte, odkud pochyby vycházejí

Rady typu „věřte si víc“ selhávají mimo jiné proto, že míří na všechno naráz. Pochyby o vlastní kompetenci mají tři různé vstupy a technika, která zabírá na jeden z nich, bývá u dalších dvou k ničemu.

Prvním z nich je pocit podvodu. Uvnitř běží tichý předpoklad, že vaše místo patří někomu schopnějšímu a že se to dřív nebo později provalí. Poznáte ho podle toho, že se hlídáte: mlčíte, dokud si nejste jistí, a ptáte se míň, než byste potřebovali.

Druhý vstup je znevažování úspěchu. Výsledky přicházejí, jen se u vás dlouho neohřejí, protože pro každý z nich se hned najde poznámka, proč o nic velkého nešlo. Ze zpětné vazby si spolehlivě odnesete tu jednu kritickou větu.

Třetí je štěstí a okolnosti. Když se povede, příčinu hledáte venku - v načasování, v týmu, v tom, že na vás byli u zkoušky hodní. Na váš účet se tím nikdy nic trvalého nepřipíše.

Ty tři vstupy spolu souvisejí a málokdo má jen jeden. Jeden z nich ale obvykle mluví hlasitěji než zbytek a právě podle něj se vybírá, kde začít. Odkud se celý vzorec bere a proč se drží i u lidí s vynikajícími výsledky, rozebírá text o tom, co je syndrom podvodníka.

Když máte pocit, že to místo patří někomu jinému

Palivem pocitu podvodu bývá příprava navíc. Ondřej si podklady k prezentaci projede pětkrát, přestože po třetím kole už nic nového nenajde. Když to pak dobře dopadne, připíše to přípravě. A protože zkrácená příprava by podle něj znamenala odhalení, obava nikdy nedostane příležitost se vyvrátit.

Tuhle smyčku přeruší strop na přípravu. Dopředu si určíte, kolik času věci dáte - třeba dvě hodiny na prezentaci - a po vypršení končíte bez ohledu na to, jak se cítíte. Příprava navíc totiž kvalitu už nezvedá, jen na pár hodin utiší nejistotu, a tím ji zároveň učí, že příště má přijít znovu. Nepříjemné je to zhruba dvakrát.

Druhá věc je překlad jedné věty. Myšlenka „nepatřím sem“ mluví o vaší hodnotě a nedá se s ní nic dělat. Věta „tuhle konkrétní věc se ještě učím“ mluví o dovednosti a má řešení: doptat se, projít si to s někým, nacvičit. Nováček bez rutiny není podvodník, jen člověk na začátku křivky.

Třetí technika je srovnávací, ale s jiným soupeřem. Od lidí kolem vidíte hotové výsledky, ne jejich rozpačité začátky, takže srovnání vychází předem prohrané. Napište si tři konkrétní věci, které dnes zvládnete a před rokem ne. Bývá jich víc, než čekáte, a hlavně se to dá ověřit, kdežto dojem ne.

Užitečné je mít pro tenhle zdroj i jedno pravidlo do situace, protože v místnosti plné lidí se na techniky obvykle nedostane. Ondřej si zavedl jednoduchou věc: na každé poradě řekne jednu větu během prvních deseti minut, dokud je to ještě levné. Nemusí to být názor na celý projekt, stačí otázka nebo doplnění. Jakmile totiž mlčení překročí půl hodiny, přidá se k obavě ještě laťka na kvalitu vstupu a promluvit se zvládne čím dál hůř.

Jestli se vám k tomu skládá laťka, která se po každém splněném cíli posune o kus výš, stojí za přečtení, jak se perfekcionismus a syndrom podvodníka navzájem drží v chodu. Je to nejčastější dvojice, se kterou se tenhle vzorec objevuje.

Když se úspěch nestihne započítat

Klára z úvodu reagovala na pochvalu na poradě třemi dovětky během pěti vteřin: měli jsme dobrý tým, mělo to zpoždění, a stejně to za měsíc nikdo neuvidí. Šéf tou dobou už mluvil o něčem jiném. Z pochvaly nezůstalo nic, ani jemu, ani jí.

Nejlevnější technika na tenhle zdroj je jednoslovná odpověď: děkuji. Bez zlehčení, bez okamžitého přesměrování na tým, bez vysvětlování, proč to nebylo nic těžkého. Prvních pár dní vám to bude připadat jako drzost. Není to drzost, je to jenom věta, po které vám z uznání konečně něco zbude.

Druhá věc je složka. Klidně e-mailová, klidně poznámka v telefonu, hlavně jedno místo, kam ukládáte dobré ohlasy, čísla a hotové věci. Před hodnocením nebo náročným úkolem si ji projděte, protože paměť pod tlakem vytáhne hlavně chyby. Pravidlo je jediné: přidávat se smí, mazat ne.

A do třetice si k výsledku připisujte cestu. Hotová věc vypadá snadně i svému autorovi, protože z ní není vidět, kolik verzí, hodin a slepých uliček za ní bylo. Když je ta cesta napsaná, věta „to by dal každý“ prostě neobstojí; kdyby to dal každý, dělal by to někdo jiný.

Kdy jste naposledy nechali pochvalu být tak, jak přišla? Ne jako řečnickou otázku, ale doopravdy: vzpomenete si na konkrétní situaci z posledního měsíce? Kdo si na žádnou nevzpomene, má tady místo, kde začít, a víc o něm najde v textu o tom, jak přijmout pochvalu bez automatického dovětku.

Když za všechno může štěstí

Tenhle zdroj se pozná podle jednoho slova. Na otázku, jak jste se ke své pozici dostali, začnete slovem „náhodou“ a pokračujete popisem šťastných okolností. Odzbrojit se to dá tužkou a papírem, protože náhoda má jednu slabinu: nedá se rozepsat na kroky.

Vezměte poslední věc, která se povedla, a rozdělte papír na dva sloupce. Vlevo to, co jste udělali, rozhodli a vyřešili vy, popořadě. Vpravo okolnosti, které vám nahrály. Pak se podívejte na poměr. Okolnosti z toho nezmizí, ale skoro vždycky jich je míň, než jak zněl první dojem.

Druhá pomůcka je posun perspektivy. Kdyby ten samý výsledek přinesl dobrý kamarád, co byste mu řekli? Skoro určitě byste mluvili o jeho práci, ne o tom, že měl kliku na zadání. Tutéž větu pak řekněte nahlas sobě, protože měřítko má být stejné pro obě strany.

Nejúčinnější je ale předpověď. Před další zkouškou - pohovorem, obhajobou, náročným zadáním - si napište, jak to podle vás dopadne a proč. Po výsledku si to přečtěte. Když se vám opakovaně daří líp, než jste čekali, máte v ruce doklad, který se nedá odvysvětlit, protože jste ho psali vy sami a předem.

Poctivá poznámka k tomu patří taky: okolnosti jsou skutečné a má je každý. Dobré načasování, dostupný mentor nebo obor, který zrovna roste, umí otevřít dveře. Neodvedou za vás ale práci, která byla za nimi. Rozdílu mezi příležitostí a výkonem se podrobněji věnuje text úspěch, nebo štěstí.

Proč pomáhá říct to nahlas

Ondřej se po půl roce v nové práci svěřil kolegovi, že mu podle jeho vlastního odhadu zbývají tak dva měsíce, než si někdo všimne, že tomu nerozumí. Kolega se zasmál a řekl, že si to o sobě myslí od nástupu, tedy čtyři roky. Ta věta udělala pro Ondřejův klid víc než celý předchozí půlrok dobrých výsledků.

Pauline Clance a Suzanne Imes, které jev v roce 1978 popsaly, s ním od začátku pracovaly ve skupinách. Nešlo o náhodu: nevyslovená pochybnost roste bez odporu, protože ji nikdo nemůže porovnat se skutečností. Jakmile se vysloví, dostane se do provozu a obvykle se scvrkne.

Funguje to ale jen tehdy, když je věta konkrétní. „Mám pocit, že na to nemám“ je příliš obecné, aby s tím druhá strana mohla něco udělat, takže dostanete zpátky obecné uklidnění. „Bojím se, že mi u obhajoby dojdou argumenty ke třetí kapitole“ je zadání, na které se dá odpovědět. Vyberte si jednoho člověka z oboru, kterému věříte, a začněte u něj.

Na výběr člověka ale opatrnost patří. Přiznaná nejistota není totéž co profesionální sebevražda, jenže načasování a adresát hrají roli: šéf uprostřed hodnoticího kola nebo klient, se kterým zrovna vyjednáváte cenu, nejsou ta správná adresa. Dobře poslouží někdo, kdo je v oboru zhruba stejně daleko jako vy, nebo naopak o kus dál a mimo vaši firmu. Skupinová varianta funguje ještě líp, protože při ní zjistíte totéž od několika lidí naráz a jedna shoda okolností se z toho už udělat nedá.

Zpětná vazba, se kterou se dá pracovat

Ujišťování zvenčí bývá u tohohle vzorce k ničemu. Věta „ale ty jsi přece skvělá“ projde stejným filtrem jako všechno ostatní a přeloží se na „chce mě uklidnit“. Použitelná je až zpětná vazba, která je natolik konkrétní, že se nedá odvysvětlit zdvořilostí.

Prakticky to znamená ptát se jinak. Místo „bylo to dobré?“ zkuste „co bych na tom příště udělal jinak a co naopak fungovalo?“. První otázka nabízí druhé straně únikovou cestu do zdvořilosti, druhá si říká o popis. Odpověď typu „dobře jsi zvládl tu část o rozpočtu, tabulku bych zjednodušil“ se v hlavě přepisuje mnohem hůř než pochvala.

Dobře se k tomu hodí někdo mimo vaši linii řízení - mentor z jiného oddělení, člověk z oboru, bývalý kolega. Nehodnotí vás, takže nemá důvod ubírat ani přidávat. Jak se o takovou vazbu říct a jak ji dávat, aby byla použitelná, rozebírá text o tom, jak dávat a přijímat zpětnou vazbu.

Kdy je toho víc než sebepoznání

Pochyby o sobě nejsou nemoc ani porucha a v klasifikacích duševních poruch tenhle jev nefiguruje. Techniky výš proto nejsou léčba, ale práce se zvykem myšlení. U části lidí to stačí a u části ne, a to je dobré vědět dopředu.

Za konzultaci s psychologem nebo terapeutem stojí situace, kdy platí něco z tohohle:

• Pochyby se drží týdny bez ohledu na to, jak se objektivně daří.
• Kvůli obavě z odhalení odmítáte příležitosti, o které doopravdy stojíte.
• Přidalo se něco dalšího a trvá to - spánek, chuť k jídlu, dlouhodobě mizerná nálada.
• Mluvíte o sobě způsobem, jakým byste s nikým jiným nemluvili.

Vyhledat pomoc v takové chvíli není známka toho, že je něco vážně špatně. Je to spíš praktická volba: na zvyk myšlení starý dvacet let bývá odborné vedení jednodušší cesta než večerní předsevzetí.

Jedna technika a dva týdny

Nejrychlejší způsob, jak se všeho výše uvedeného do měsíce vzdát, je začít se vším naráz. Vyberte si jednu jedinou věc, dejte jí dva týdny a nic dalšího neřešte. Strop na přípravu, jednoslovné děkuji, nebo rozepsaný poslední úspěch - podle toho, který zdroj u vás mluví nejvíc.

Vybrat dobře jde snadno jen tehdy, když ten zdroj znáte. Napovědět umí krátký test syndromu podvodníka: jedenadvacet otázek, na konci celkové skóre a rozložení mezi tři zdroje pochyb. Srovnání s ostatními berte jako orientační, jde o to najít, kde začít, ne dostat nálepku.

Během těch dvou týdnů si každý večer zapište jednu větu o tom, co se reálně stalo. Ne dojem, jenom fakt: odeslaný rozbor, otázka, kterou jste na poradě položili, pochvala, po které jste mlčeli. Dojmy se pod tlakem ohýbají, zápisky ne, a právě proto se z nich po čtrnácti dnech dá něco přečíst.

Klára po dvou týdnech takového zapisování zjistila věc, kterou nečekala. Ne že by najednou věřila, že povýšení bylo zasloužené. Zjistila, kolikrát za čtrnáct dní řekla nahlas, že to nic nebylo, a to číslo ji přesvědčilo dřív než kterýkoli kompliment.