Syndrom podvodníka a perfekcionismus: kruh, který se zavírá

Michal přepsal prezentaci popáté. Poslední verzi zavřel v jednu v noci, ráno ji odprezentoval a ředitel po skončení řekl, že to bylo přesně ono. Michal poděkoval a cestou na oběd si přehrával slajd sedm, na kterém měl být jiný graf.

Odpoledne si do kalendáře napsal poznámku, že příště si na to musí nechat víc času. Ne proto, že by prezentace nevyšla. Proto, že vyšla, a on si to neuměl vysvětlit jinak než těmi pěti verzemi.

Potkávají se tady dvě věci, které samostatně zná skoro každý: nároky, které se nedají splnit, a tichá pochybnost, jestli na to člověk vůbec má. Dohromady ovšem netvoří součet, ale kruh. Ten kruh se navíc zavírá právě tehdy, když se dílo povede.

Kruh, který se zavírá sám

Pocit, že člověk zaujímá místo, na které nemá, popsaly psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes v roce 1978. Clance k němu později přidala popis opakujícího se sledu, kterým lidé s tímhle vzorcem procházejí pokaždé znovu. Nejde o diagnózu ani o poruchu, spíš o vyšlapanou cestu, po které myšlenky chodí, protože po ní chodily už mnohokrát.

Zvláštní na tom je poslední řádek. Kruh se totiž netočí kvůli neúspěchům, ale navzdory úspěchům, protože každé kolo končí dobrým výsledkem a přesto nic nedokáže. Zásluha se v poslední fázi převede jinam, takže na účet schopností se nikdy nic nepřipíše a další zadání zastihne člověka na úplně stejném startu jako minule.

Nečekané na tom je, komu se to děje. Skutečný podvodník takový kruh nemá, protože ten se odhalení bojí konkrétně a věcně, ne v jednu ráno nad hotovou prací. Ozývá se to naopak u lidí, kterým výsledky přibývají, a čím jich je víc, tím víc je potřeba odvysvětlit. Povýšení nebo pochvala proto pochybnost obvykle nezmírní, jen zvednou počet věcí, které je nutné nějak zdůvodnit.

Rozšířenost jevu se odhaduje dost různě. Systematický přehled 62 studií (Bravata a kolektiv, 2020) našel čísla od devíti do dvaaosmdesáti procent podle toho, koho se autoři ptali a čím měřili, takže s jedním univerzálním údajem se pracovat nedá. Bezpečně se dá říct jen tolik, že jde o vzorec hodně obvyklý, a hlavně že se drží u lidí, kteří mají za sebou výsledky.

Kde do kruhu vstupuje perfekcionismus

Perfekcionismus není jedna vlastnost a v psychologii se dlouho neměří jako jedna veličina. Na jedné straně stojí vysoké osobní standardy, tedy nárok na kvalitu odvedené práce. Na druhé perfekcionistické obavy: strach z chyby, pochybnosti o vlastním výkonu a citlivost na to, jak výsledek dopadne v cizích očích. Široký pohled na obě složky nabízí text o tom, kdy je perfekcionismus dar, a kdy prokletí.

Do popsaného kruhu vstupuje hlavně ta druhá složka, a to hned dvakrát. Poprvé hned na začátku, kdy zvedne laťku tak vysoko, že splnitelná není ani ve výborném dni. Podruhé na konci, kde rozhodne, jak se hotová věc přečte.

Dělba práce mezi obojím je docela přesná. Perfekcionismus určuje, kde je laťka. Pochyby o sobě určují, co znamená, že jste ji přeskočili. Bez těch pochyb by úspěch zůstal úspěchem, jen dosaženým s většími nároky než u ostatních.

Konec kruhu má přitom tři různé podoby podle toho, kudy se zásluha odklání. Někdo má pocit, že skutečné schopnosti má menší, než jak vypadá zvenčí, a připravuje se proto s rezervou, aby se to neprovalilo. Někomu úspěch prostě nezůstane na účtu, protože ho hned zlehčí a posune laťku. A někdo za výsledkem vidí příznivé okolnosti, dobré načasování nebo mírnou komisi. Odborně jde o pocit podvodu, znevažování úspěchu a štěstí a okolnosti, tedy tři zdroje téhož vzorce, které podrobněji rozebírá text o tom, co je syndrom podvodníka.

Dřina, nebo odklad

Reakce na napětí ve třetí fázi má dvě obvyklé varianty a zvenčí vypadají jako naprostý opak. Uvnitř dělají totéž.

Michal patří k první. Čas navíc mu dává pocit kontroly, takže verzí přibývá, dokud nedojde termín. Odvedená práce bývá kvalitní, jenže cena za ni roste a s ní i vysvětlení, proč to zase nedokazuje nic o schopnostech. Když se navíc příprava stane pojistkou proti odhalení, začne se blížit hranice, za kterou z toho není únava, ale vyčerpání. Tomu, jak se z téhle pojistky stane cesta k vyhoření a kde ji zastavit dřív, se věnuje samostatný text o vztahu syndromu podvodníka a vyhoření.

Hana patří k druhé. Zadání otevře, podívá se na první odstavec, napadne ji, že takhle to nemůže odevzdat, a soubor zavře. Do práce se pustí, teprve když do termínu zbývá tolik hodin, že na starost o kvalitu nezbude místo a řeší se jenom to, jestli výsledek vůbec bude. Odklad tím mimoděk vyrábí ochranu, protože nedodělaná věc se posoudit nedá. Vazbu mezi vysokými nároky a odkládáním rozebírá text o tom, jak spolu souvisí perfekcionismus a prokrastinace.

Jeden člověk navíc nemusí patřit napořád do jedné varianty. Michal odkládá taky, jen u věcí, které nikdo neuvidí, a Hana se u obhajoby diplomky připravovala tři týdny v kuse. Rozhoduje obvykle to, kolik je v sázce a jak viditelný bude výsledek; u malého zadání vyhrává odklad, u velkého příprava bez konce.

Obě cesty končí u stejného vysvětlení. Michal má úspěch připsaný pěti verzím, Hana tlaku posledních hodin. Ani jeden z nich nemá v ruce nic, co by šlo přičíst schopnostem, takže příští zadání je pro oba stejně nejisté jako to minulé.

Proč je pětadevadesát procent pro jednoho málo a pro druhého důkaz

Představte si hotovou práci, která by objektivně dostala pětadevadesát bodů ze sta. U perfekcionistických obav se pozornost okamžitě stočí k těm pěti chybějícím. Nejde o skromnost ani o snahu se zlepšovat, jde o to, že hotová věc má vadu, a vada přebije zbytek.

U podvodníkovského vzorce se ale stane ještě něco navíc. Těch pět procent není nedostatek práce, ale doklad o vaší osobě: tady je vidět, jak to doopravdy je. A zbylých pětadevadesát není důkaz opačný, protože ta část se vysvětlí přípravou, časem nebo tím, že zadání sedlo. Jedna část výsledku tak mluví o vás a druhá o okolnostech.

Tahle nesouměrnost drží kruh v chodu spolehlivěji než jakákoli chyba. Chybu by šlo opravit. Vysvětlení, ve kterém se každý dobrý výsledek odkloní jinam a každý špatný zůstane vám, opravit nejde, protože se netýká práce, ale způsobu, jakým se o ní vypráví.

Poctivé je dodat, že samotné vysoké nároky problém nejsou. Statik, který přepočítá zatížení potřetí, nebo korektorka, která najde překlep na poslední stránce, dělají svou práci přesně tak, jak se má dělat. Rozdíl nedělá výška laťky, ale co se stane potom, co ji přeskočíte: jestli si výsledek započítáte, nebo ho hned někam odkloníte.

Otázka na tělo: kdy naposledy jste něco odevzdali s pocitem, že to je hotové? Ne s úlevou, že už je pozdě na další úpravy, ale s klidem, že tohle je ono. Pokud si na takovou chvíli nevzpomenete za poslední půlrok, není to důvod k poplachu, ale je to údaj, se kterým se dá pracovat.

Kde kruh přerušit

Rada „snižte laťku“ zní na první poslech logicky a většinou nezabere, protože bere něco, na čem si člověk zakládá. Účinnější bývá nechat nároky být a zasáhnout do těch fází kruhu, kde se rozhoduje o výkladu.

Strop na přípravu

Určete si dopředu, kolik času úkolu dáte, a po vypršení skončete bez ohledu na pocit. Práce navíc obvykle kvalitu už nezvedá, jen na chvíli utiší napětí, čímž ho zároveň učí, aby se příště ozvalo znovu. Nepříjemné je to zhruba dvakrát, potom si na to člověk zvykne. U odkladové varianty funguje ten samý strop obráceně: pevně daný začátek místo pevně daného konce.

Napište si „dost dobré“, dokud jste v klidu

Než se do věci pustíte, sepište jednou větou, co musí být splněno, aby byl úkol hotový. Tři argumenty, jedna tabulka, deset slajdů. Kritérium napsané předem se během práce nenatahuje, kdežto kritérium držené v hlavě se natahuje skoro vždycky, a to přesně o tolik, kolik času zbývá.

K výsledku připište cestu

Ke každé hotové věci si připište tři kroky, které k ní vedly: kolik verzí, co jste museli vyřešit, co jste rozhodli. Hotový výsledek totiž vypadá jednoduše i vám samotným, protože cesta k němu z něj není vidět. Když je cesta napsaná, věta „nešlo o nic těžkého“ před vlastníma očima neobstojí.

Čtvrtá věc není technika, ale rozhovor. Vyslovená pochybnost se scvrkne, nevyslovená roste, a skoro pokaždé se ukáže, že totéž zná i člověk, kterého jste považovali za suverénního. Další postupy, které míří přímo na jednotlivé zdroje pochyb, shrnuje text o tom, jak překonat syndrom podvodníka.

Pokud vás zajímá, který ze tří zdrojů u vás mluví nejhlasitěji, orientační obrázek dá test syndromu podvodníka. Má jednadvacet otázek a zabere pár minut. Není to diagnostika, jen podklad pro sebepozorování. Rozdíl mezi „bojím se, že to na mně poznají“ a „úspěch se mi nikdy nezapíše“ přitom mění to, co má smysl zkusit jako první.

Michal si po půl roce nechává na prezentaci dvě verze a jeden večer, ne pět verzí a tři noci. Slajd sedm bývá pořád trochu jiný, než by chtěl. Rozdíl je v tom, že si to teď říká o slajdu, ne o sobě.