Syndrom podvodníka a vyhoření: když úspěch nepřinese úlevu

Roman odchází z kanceláře poslední. Ne proto, že by měl víc práce než ostatní. Podklady na zítřejší schůzku má hotové od tří odpoledne a od té doby je pročítá počtvrté. Když ve tři čtvrtě na deset zamyká, neodnáší si domů pocit odvedené práce. Odnáší si otázku, jestli to bylo dost.

V týmu ho mají za tahouna a nadřízený ho letos na hodnocení dal ostatním za příklad. Roman si z celého hodnocení pamatuje jednu větu o tom, co by šlo příště zvládnout rychleji.

Tohle není příběh o pracovitosti. Je to popis mechanismu, ve kterém práce navíc není ambice, ale pojistka. A pojistka se platí každý měsíc znovu.

Příprava navíc jako pojistka proti odhalení

Syndrom podvodníka je pocit, že člověk nepatří tam, kde je, a že se to dřív nebo později provalí. Popsaly ho psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes v roce 1978 a od té doby se ukázalo, že s ním chodí do práce spousta lidí s prokazatelnými výsledky. Není to nemoc ani porucha a v klasifikacích duševních poruch nefiguruje. Je to naučený způsob, jak si člověk vykládá vlastní úspěch.

Pochyby přitom nepřicházejí z jednoho místa. Dají se rozdělit na tři zdroje: pocit podvodu (moje místo patří někomu schopnějšímu), znevažování úspěchu (co se povedlo, se nepočítá) a štěstí a okolnosti (vyšlo to náhodou). Podrobně je rozebírá text o tom, co je syndrom podvodníka a odkud se pochyby berou. Pro cestu k vyčerpání je podstatné hlavně to, co všechny tři dělají s množstvím práce.

Dělají s ním totéž. Když si nejste jistí, že na věc máte, nabízí se jediná spolehlivá obrana: připravit se tak důkladně, aby se nedalo nic vytknout. Nastudovat víc podkladů, než kolik jich padne. Projít prezentaci ještě jednou. Zůstat do večera. Funguje to skvěle a přesně v tom je problém.

Výsledek totiž dopadne dobře, jenže zásluha se nepřipíše vám. Připíše se přípravě. Kdybyste tam ty tři hodiny navíc nedali, provalilo by se to. Úleva proto vydrží zhruba do konce dne a další zadání zastihne pochybnost naprosto nedotčenou. Clance tenhle kolotoč popsala jako cyklus podvodníka a podrobněji ho rozebírá text o tom, jak spolu souvisí syndrom podvodníka a perfekcionismus.

Nejméně intuitivní na tom je tohle: úspěch vzorec neoslabuje, on ho živí. Každý dobře zvládnutý úkol je zároveň důkazem, že bez přepracování by to nešlo, a laťka příště poskočí o kus výš. Člověk, který takhle funguje pátý rok, nemá za sebou pět let sbírání sebedůvěry, ale pět let zvyšování dávky.

Co o souvislosti s vyhořením ví výzkum

Že tenhle způsob práce stojí energii, je zřejmé. Zajímavější je, že se to dá vidět i v datech. Villwock a kolegové v roce 2016 zjišťovali u amerických studentů medicíny, jak silně na sebe pohlížejí jako na podvodníky, a zároveň měřili míru vyhoření. Studenti se silnějšími pochybami o vlastní kompetenci vycházeli hůř i na škálách vyčerpání a cynismu.

Nešlo o velkou studii a autoři ji sami označili za pilotní, takže z ní žádný zákon o lidské psychice neplyne. Zapadá ale do širšího obrázku: studie opakovaně spojují silnější pochyby o vlastní kompetenci s vyšším vyčerpáním a s nižší spokojeností v práci, a to napříč obory od zdravotnictví po akademii.

Slovo „spojují“ v takové větě nese celou váhu. Nikdo nezměřil, jestli pochyby o sobě vedou k vyčerpání, nebo jestli vyčerpaný člověk prostě začne o svých schopnostech pochybovat. Docela dobře může platit obojí najednou, protože obě věci se vzájemně krmí: čím míň energie, tím horší výkon, tím silnější pocit, že to nezvládáte, tím víc hodin navíc.

Za pozornost stojí i to, s čím se vyhoření obvykle popisuje. Christina Maslach v něm rozlišuje vyčerpání, cynismus a pocit, že vaše práce nikam nevede. Ten třetí bod je u lidí s pochybami o sobě zrádný, protože ho neberou jako příznak. Berou ho jako konečně přesný popis reality.

Proč volný večer působí jako riziko

Veronika si po povýšení vzala týden dovolené, na kterou se půl roku těšila. Během prvních dvou dnů si třikrát otevřela pracovní e-mail, pak si řekla dost a telefon odložila. Zbytek týdne strávila přemýšlením o tom, co se v její nepřítomnosti nejspíš rozpadá a co po návratu zjistí. Odpočinutá se vrátila asi tak z pětiny.

Pro člověka, který úspěch přičítá přípravě, není odpočinek nevinná pauza. Je to okamžik, kdy je pojistka vypnutá. Když pak během té doby něco nevyjde, potvrdí se přesně ta obava, kvůli které se pracuje po večerech. A když nevyjde nic, nedozvíte se z toho vůbec nic, protože týden bez katastrofy se dá vždycky vysvětlit tím, že se zrovna nic těžkého nesešlo.

K tomu se přidává docela obyčejná otázka identity. Pokud vaše hodnota stojí na tom, kolik toho zvládnete, je volný večer chvíle, kdy z vás zbude jen ten člověk, kterému nevěříte. Není divný nápad se mu vyhnout.

Kdy jste naposledy měli volný večer, ve kterém vás ani jednou nenapadlo, co byste zrovna mohli dodělat? Odpověď na tuhle otázku napoví o vaší situaci víc než počet odpracovaných hodin.

Kde se pracovitost láme

Hodně hodin samo o sobě nic neznamená. Lidé odvádějí obrovské množství práce roky a nevyhoří, protože ta práce něco vrací. Rozdíl není v objemu, ale v tom, co se s výsledkem stane potom.

V pravém sloupci je vidět, proč se únava nasčítává rychleji, než by odpovídalo počtu hodin. Práce, po které nezůstane nic započítaného, se totiž nedá odpočítat od žádného účtu. Začíná se pořád od nuly.

Signály, u kterých stojí za to zpozornět, bývají nenápadné a člověk je nejčastěji vidí u kolegy dřív než u sebe:

• přesčasy, po kterých práce nepokročila o nic víc, než kdybyste odešli v pět
• na nabídku pomoci reagujete tím, že by to stejně bylo delší vysvětlování
• volno, které si vezmete až ve chvíli, kdy vás k němu donutí nemoc
• u věcí, které vás dřív bavily, se přistihnete při ironii nebo lhostejnosti
• schůzka, na kterou jste se týden připravovali, ve vás po skončení nezanechá vůbec nic

Tady je poctivé říct hranici tohohle textu. Vyhoření je pracovní jev s vlastními znaky a nedá se rozpoznat ze článku ani z online testu; co o něm ví výzkum a jak vypadá jeho průběh, popisuje samostatný text o vyhoření v práci. Pochyby o vlastní kompetenci jsou jenom jedna z cest, které k němu vedou, a rozhodně ne ta jediná.

Kde ten kruh přerušit

Dobrá zpráva je, že mechanismus má několik míst, kde se dá rozpojit, a žádné z nich nevyžaduje, abyste přes noc získali sebedůvěru.

První je strop na přípravu. Dopředu si určete, kolik času úkolu dáte, a po vypršení skončete bez ohledu na pocit. Příprava navíc obvykle kvalitu nezvyšuje, jen na chvíli utiší nejistotu, a tím ji učí, aby se příště ozvala znovu. Nepříjemné je to zhruba dvakrát.

Druhé místo je moment odevzdání. Ke každé hotové věci si připište tři kroky, které k ní vedly, a kolik času zabraly. Hotový výsledek totiž vypadá jednoduše i vám samotným, protože cesta k němu z něj není vidět, a bez ní se úspěch snadno přepíše na běžnou práci, za kterou se nechválí.

Pak je tu hranice, kterou nastavíte jednou a nevyjednáváte o ní každý den. Po deváté večer nečtu e-maily. Neděle je volná. Zní to banálně, jenže právě u lidí s pochybami o sobě má tahle věc jinou funkci než u ostatních: každý večer, kdy se nic nezhroutí, je jeden zápis do sloupce důkazů.

Nejpodceňovanější krok je říct to nahlas. Clance a Imes s lidmi pracovaly ve skupinách právě proto, že pocit výjimečné neschopnosti se rozpouští ve chvíli, kdy člověk zjistí, že totéž zná i kolega, kterého má za nejjistějšího ze všech. Konkrétní postupy podle jednotlivých zdrojů pochyb rozebírá text o tom, jak překonat syndrom podvodníka.

Který z těch čtyř kroků vám sedne, závisí na tom, odkud vaše pochyby vycházejí. U pocitu podvodu zabírá spíš strop a rozhovor, u znevažování úspěchu zápis cesty, u štěstí a okolností rozepsání výsledku na jednotlivá rozhodnutí. Orientační obrázek dá krátký test syndromu podvodníka, který ukáže celkovou míru pochyb i to, který ze tří zdrojů je u vás nejsilnější. Berte ho jako startovní bod, ne jako verdikt.

Zbývá jedna oblast, kterou nespravíte sami. Nadměrná příprava je zčásti odpověď na prostředí, kde se chválí jenom bezchybné odevzdání a zpětná vazba přichází ve formě výhrad. Co s tím jde dělat na poradě, v nové roli nebo při hodnoticím pohovoru, rozebírá text o tom, jak se projevuje syndrom podvodníka v práci.

Když už na sebepoznání nestačí

Všechno výše platí pro únavu, která má hranice. Když vyčerpání trvá měsíce, když se ráno probouzíte stejně unavení jako večer a když se do stavu, ze kterého vás dřív dostal víkend, nevrátíte ani po dovolené, nejde už o zvyk v myšlení a žádný strop na přípravu to nevyřeší.

V takové chvíli má smysl jít za praktickým lékařem nebo za psychologem, klidně s jedinou větou o tom, že vám došla energie a nevrací se. Není to přiznání porážky a nikdo vám tam nebude brát pracovitost. Jediné, co se změní, je, že na to přestanete být sami.

Roman zkusil jednu jedinou věc. Napsal si na papír čas, kdy měl podklady hotové, a odešel domů o dvě hodiny dřív. Schůzka druhý den proběhla úplně stejně jako všechny předchozí a on si to k tomu času připsal.

Jeden takový záznam nedokazuje nic. Deset už je docela slušný argument.