Syndrom podvodníka v práci: nová role, porady, povýšení

Lucie sedí na poradě, kde se už půl hodiny řeší, proč se sype termín. Odpověď má. Promýšlela ji od rána a dvakrát si ji v hlavě přeformulovala. Neřekne ji. Počká, jestli s tím přijde někdo jiný, a on s tím přijde: kolega naproti řekne skoro totéž, jen o dvě věty stručněji. Stůl přikývne, zapíše se to mezi úkoly a jede se dál.

Cestou zpátky ke stolu si Lucie neřekne, že měla promluvit. Řekne si, že to zjevně nebylo nic složitého, když na to přišel i on. A přesně tady je vidět vzorec, kterému se říká syndrom podvodníka. Nejde o to, že by člověk nevěděl. Jde o to, že vlastní vědění nepustí ven, a když ho vysloví někdo druhý, dodatečně mu ubere na ceně.

Rozpor mezi výsledky a vnitřní jistotou popsaly psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes v roce 1978. Není to nemoc ani porucha a v klasifikacích duševních poruch nefiguruje, jde o rozšířený způsob, jakým si část lidí vykládá vlastní úspěch. Odkud se bere a z čeho se skládá, rozebírá přehled o syndromu podvodníka. Tenhle text jde o patro níž, rovnou do kanceláře.

Proč se to ozve nejsilněji právě v práci

Doma vás nikdo nehodnotí každý kvartál. Práce má naopak tři věci, kterým pochybnosti o sobě náramně svědčí: měřitelný výkon, nepřetržité srovnávání a roli, do které se musíte nějak vejít.

Výkon je vidět. Odeslaný rozbor, splněné číslo, projekt, který dopadl. Jenže výsledek nikdy nenese informaci o tom, kolik vás stál, a to je mezera, kterou pochybnost obsadí. Hotová věc totiž vypadá jednoduše i vám samotným, protože cesta k ní z ní není poznat, takže se snadno přepíše na „to by dal každý“.

Druhá věc je srovnávání. V kanceláři vidíte od kolegů hotové výstupy, ne rozpačité první verze a ne hodinu, kdy nevěděli, jak dál. U sebe naopak sledujete celý proces včetně slepých uliček. Srovnáváte tedy cizí jeviště s vlastním zákulisím a divíte se, proč to u vás vypadá tak neuspořádaně.

A do třetice role. Pozice má jméno, popis a plat, a všechno dohromady je to tvrzení o tom, co člověk umí. Když se vaše vnitřní jistota s tím tvrzením rozejde, vznikne pocit, že hrajete něco, co vám nepatří. Kdo pracuje na sebe, tuhle oporu nemá vůbec a pochyby si u něj najdou jinou cestu; o té je samostatný text o tom, jak vypadá syndrom podvodníka u podnikatelů.

Kolika lidí se to celkem týká, se poctivě říct nedá. Systematický přehled, který v roce 2020 vedla Dena Bravata se svým týmem, prošel 62 studií a našel odhady prevalence od 9 do 82 procent podle toho, koho se ptali a jak. Často citovaných „sedmdesát procent“ pochází z přehledového textu Sakulku a Alexander z roku 2011, kde jde o odhad autorů, ne o naměřenou hodnotu. Přesné číslo tedy nikdo nemá. Jisté je jen to, že o okrajovou záležitost nejde.

Situace, které to spolehlivě spustí

Pochybnost o sobě nechodí rovnoměrně. Umí sedět tiše celé měsíce a pak se ozvat ve chvílích, které mají něco společného: mění se v nich poměr mezi tím, co se od vás čeká, a tím, co už máte odzkoušené.

• Nástup do nové práce. Neznáte zkratky, systémy ani lidi, takže první týdny strávíte v situaci, kde toho víc nevíte než víte. Většina nováčků to čte jako informaci o sobě, přitom je to popis nástupu. Co se v tom prvním roce doopravdy děje, rozebírá text o tom, jak přežít první rok v nové práci.
• Povýšení. Zvláštní pointa je, že pochyby po něm většinou zesílí. Přestáváte být nejlepší odborník v místnosti a začínáte dělat věc, kterou jste nikdy nedělali, jenže sami sebe pořád měříte starým metrem. Vedoucí roli se věnuje samostatný text o tom, jaké to je být poprvé šéfem.
• Změna oboru. Deset let praxe se nepřenáší v celku, část z nich prostě přestane platit. Snadno se pak zapomene, že to přenositelné bývá zrovna to podstatné.
• Prezentace před lidmi, kteří tomu rozumí. Konference, klient z oboru, kolegové ze zahraničí. Publikum v takové chvíli nefunguje jako publikum, ale jako zkušební komise.
• Pochvala od šéfa. Ano, i pochvala. Komu běží silný pocit podvodu, ten si ji přečte jako důkaz, že oklamal i toho, kdo chválí.

Poslední položkou se to celé láme. Kdyby pochyby o sobě mizely úspěchem, vyřešila by je první dobře odvedená zakázka. Jenže ony s úspěchem spíš rostou, protože s každým dalším stupněm roste i to, co je v sázce, a přibývá lidí, před kterými se dá selhat. Kdy jste naposledy dostali pochvalu, ze které vám do druhého dne nezůstalo vůbec nic?

Příprava navíc, přesčas a jiné způsoby maskování

Zvenku se to nepozná. Lidé s tímhle vzorcem obvykle nepůsobí nejistě, protože nejistotu maskují prací, a maskování bývá tak účinné, že si ho okolí uloží jako svědomitost.

David si na prezentaci pro vedení vyhradil dva večery, přepsal ji pětkrát a připravil si odpovědi na otázky, které nakonec nikdo nepoložil. Dopadlo to dobře. Jenže ten úspěch se mu v hlavě nepřipsal, nýbrž se připsal té přípravě navíc: kdyby ji neudělal, provalilo by se to. Příprava se tím proměnila v pojistku, která nikdy nesmí vypršet.

Psychologicky je to obratná past. Příprava navíc nejistotu na pár hodin utiší, čímž se sama potvrdí jako nutná, a do další situace jdete se stejnou obavou jako předtím. Přidejte k tomu, že volný večer začne působit jako riziko odhalení, a máte cestu, po které se dá dojít nepříjemně daleko. Souvislost mezi tímhle vzorcem a vyčerpáním rozebírá text o tom, jak spolu souvisí syndrom podvodníka a vyhoření.

Maskování má ještě jednu vrstvu, kterou popsal Mark Leary se svými kolegy v roce 2000: snižování očekávání nahlas. Věty typu „moc jsem se na to nestihl připravit“ nebo „uvidíme, jak to dopadne“ vyrobí polštář pro případ neúspěchu. Platí se za ně ale draho, protože když to pak dopadne dobře, výsledek už má připravené vysvětlení, které se obejde bez vás.

A pak je tu část, kterou má na svědomí zaměstnavatel i sám dotyčný. Neureiter a Traut-Mattausch v roce 2016 popsaly, že tenhle vzorec souvisí s nižší kariérní motivací a menší ochotou ucházet se o vyšší pozice, a to i u lidí, kteří na ně kvalifikací dosáhnou. Pochyby o sobě tedy nestojí jenom klid, ale docela hmatatelné příležitosti.

Co s tím na poradě, u prezentace a na hodnocení

Rady typu „věřte si“ tady nepomůžou, protože pochybnost se s nimi nepře, ona je prostě přeslechne. Použitelnější je mít pro nejčastější situace připravené jedno pravidlo a jednu větu, které nezávisejí na tom, jak se zrovna cítíte.

K tomu se hodí jedno opatření, které funguje napříč situacemi: strop na přípravu. Dopředu si určete, kolik času něčemu dáte, třeba dvě hodiny na prezentaci, a po vypršení skončete bez ohledu na to, jak se cítíte. Kvalitu už těch dalších devadesát minut nezvedne, jen na chvíli uklidní hlavu, a přitom ji učí, aby se příště ozvala stejně hlasitě.

Poslední věc do téhle kapitoly patří spíš do kuchyňky než do zasedačky: mluvit o tom. Clance a Imes svoji práci s klienty stavěly hlavně na skupinách, protože pocit výjimečné neschopnosti se rozpouští ve chvíli, kdy ho člověk slyší i od někoho, koho považuje za nesporně dobrého. Nevyslovená pochybnost roste. Vyslovená se scvrkne.

Co s tím může udělat šéf

Vedoucí má na tenhle vzorec větší vliv, než tuší, a většinu ho promarní ujišťováním. Věta „vždyť jsi skvělá“ se totiž v hlavě druhého člověka během vteřiny přeloží jako zdvořilost nebo jako důkaz, že o vás dotyčný neví to podstatné.

Účinnější je konkrétnost. Místo hodnocení osoby pojmenujte jednu věc, kterou dotyčný udělal, a řekněte, v čem přesně byla ta zásluha jeho. Konkrétní zpětná vazba se zlehčuje mnohem hůř než obecná pochvala, protože se nedá odbýt větou „to by dal každý“ - je v ní jméno, datum a rozhodnutí.

Vedle toho váží hodně zadání. Důvěra vyjádřená úkolem je jiná kategorie než důvěra vyjádřená slovy, a náročnější věc na starost je informace, kterou si nikdo nepřeloží jako laskavost. Pomáhá i to, když vedoucí sám nahlas přizná, jak nejistě si připadal ve svých prvních měsících; tým si z jedné takové věty odnese víc než z celého školení o firemní kultuře. Jak o tomhle tématu mluvit s kolegou, partnerem nebo podřízeným, rozebírá text o tom, jak pomoci blízkému se syndromem podvodníka.

Odkud u vás pochyby vycházejí

Praktické je vědět, kterou cestou se pochybnost dostává dovnitř zrovna u vás, protože každá potřebuje jiný zásah. Rozlišují se tři zdroje a většina lidí má jeden z nich výrazně silnější než zbylé dva.

• Pocit podvodu je tichý předpoklad, že vaše místo patří někomu schopnějšímu a že se to jednou provalí. V práci se pozná podle mlčení na poradách a podle otázek, které se nezeptáte.
• U znevažování úspěchu výsledky máte, jen se u vás neohřejí. Pochvala dostane dovětek, ze zpětné vazby vám zůstane ta jedna kritická věta a laťka se po každém splněném cíli posune o kus výš.
• Kdo má nejsilnější zdroj štěstí a okolnosti, hledá příčinu úspěchu venku: v načasování, v dobrém týmu, v tom, že komise byla shovívavá. Náhodě se ovšem věřit nedá, takže žádný výsledek nepřinese klid.

Zdroje se navzájem nevylučují, jsou to spíš tři strany jednoho vzorce, a rozhoduje jejich poměr. Celková míra pochyb se přitom pohybuje od minimální po silnou a teprve od zvýšené úrovně stojí za to s tím vědomě něco dělat. Odhadnout to jde i bez testu, jenom to trvá dýl: dva týdny si zapisujte první větu, která vám proběhne hlavou po každém dobrém výsledku, a po čtrnácti dnech se vzorec v těch poznámkách ukáže sám.

Rychlejší startovní bod nabídne krátký test syndromu podvodníka, který kromě celkové míry pochyb ukáže i to, který ze tří zdrojů u vás mluví nejhlasitěji. Výsledek berte jako hypotézu k ověření na vlastních poradách, ne jako nálepku, a už vůbec ne jako diagnózu. Pokud vás pochyby o sobě tíží dlouhodobě a berou vám spánek nebo chuť do věcí, které vás dřív bavily, patří to na rozhovor s odborníkem, ne do článku.

Jedna věta na příští poradu

Zkuste na nejbližší poradě jednu jedinou věc. Až vám v hlavě naskočí myšlenka, kterou byste za normálních okolností spolkli, protože ještě není dost hotová, řekněte ji nedokončenou. Klidně ve tvaru „nejsem si tím jistá, ale napadá mě, že...“.

Dvě věci se ukážou hned. Za prvé, nikdo si toho polotovaru nevšimne jako slabiny, protože takhle mluví na poradách skoro každý. Za druhé, myšlenka se s pomocí ostatních obvykle dodělá rychleji, než byste ji dodělali sami doma večer.

A pak si zapište, co se stalo. Ne pocit, ale fakt: kdo na to navázal, co se s tím udělalo. Až se příště ozve věta o tom, že sem nepatříte, budete mít proti ní něco konkrétnějšího než dobrou vůli.