Syndrom podvodníka: co to je a odkud se berou pochyby

Petra dostala v pátek povýšení. V pondělí seděla na první poradě v nové roli, poslouchala gratulace a v hlavě jí běželo jediné: kdy na to přijdou. Kdy někdo z těch lidí u stolu zjistí, že tu židli dostal člověk, který hlavně dobře působí.

Nešlo o skromnost ani o trému. Petra měla za sebou čtyři roky výsledků, které by dokázala vytáhnout z e-mailu během dvou minut. Přesto by v tu chvíli přísahala, že si výběrová komise spletla složky.

Rozpor mezi tím, co člověk prokazatelně dokázal, a tím, co si o sobě uvnitř myslí, má v psychologii svoje jméno a docela přesný popis. Jenom se v něm často plete několik věcí dohromady.

Syndrom podvodníka: co to vlastně je

Koncept popsaly psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes v roce 1978. Zkoumaly skupinu žen, které měly tituly, ocenění i kariéru, a přesto byly přesvědčené, že se ke svému postavení dostaly nedopatřením. Od té doby se ukázalo, že jev nemá pohlaví ani obor. Potkáte ho u chirurgů stejně jako u programátorů, učitelek nebo lidí, kteří si vedou vlastní firmu.

Pojmenování je trochu nešťastné, protože slovo syndrom svádí číst celou věc jako diagnózu. Tak to není. V klasifikacích duševních poruch nefiguruje, nedá se ho mít nebo nemít jako chřipku a nikdo ho neléčí. Jde o vzorec myšlení, který se dá popsat, změřit v míře a při troše trpělivosti přeučit.

Od běžné nejistoty ho odlišuje jedna věc, a ta je podstatná. Tréma před první prezentací nebo obavy v prvním týdnu v nové práci se rozpustí ve chvíli, kdy to dobře dopadne. Tady se nerozpustí nic. Dobrý výsledek se cestou do paměti přepíše na dobrou přípravu, na vstřícné publikum nebo na příznivé okolnosti, takže důkaz o vašich schopnostech se nemá kam uložit.

V praxi se to točí pořád dokola a Clance ten kruh popsala už v osmdesátých letech. Přijde zadání, s ním napětí, a to napětí se utiší jedině přípravou daleko za hranicí potřeby, případně naopak odkladem na poslední chvíli. Věc nakonec dopadne dobře, dostaví se krátká úleva, jenže zásluha jde na účet té dřiny nebo shody okolností. Za dva dny je po úlevě a laťka je o kus výš.

Odtud plyne to nejpodivnější na celé věci. Úspěch pochyby nezmenšuje, spíš je přiživuje: každé povýšení zvedne očekávání, takže prostor pro budoucí odhalení je zase o kus větší. Petře nebylo hůř navzdory povýšení, ale kvůli němu.

Tři zdroje, ze kterých pochyby vycházejí

Věta „nepatřím sem“ zní jako jedna myšlenka. Když se ale lidí doptáte, co přesně tím myslí, rozpadne se na tři dost odlišné příběhy. Jeden je o strachu z odhalení, druhý o mizejících úspěších a třetí o štěstí, které jednou dojde.

Nejlíp je ten první zdroj vidět na poradě. Někdo u stolu zná odpověď, drží ji v hlavě celou dobu a nevysloví ji, protože si ještě není úplně jistý. O tři minuty později tu samou myšlenku řekne nahlas někdo jiný, sklidí souhlasné pokývání a téma se posune dál. Pro člověka, který mlčel, to není důkaz, že měl mluvit. Je to důkaz, že ten druhý si byl jistý, a on tedy zjevně na jeho úrovni není. Tak se z jedné promeškané vteřiny vyrobí další cihla do zdi.

Ty tři zdroje nejsou tři různé poruchy ani tři škatulky, do kterých člověk zapadne celý. Jde o stránky jednoho vzorce a navzájem spolu souvisejí: kdo skóruje vysoko v jednom, mívá zvednutý i zbytek. Užitečné je proto ptát se, který z nich mluví nejhlasitěji.

Ten dominantní zdroj totiž rozhoduje o tom, co pomůže. Petra svůj úspěch nezpochybňovala, jenom ho pokaždé rozpustila do týmu, takže se u ní nic nenasčítalo; jak z pochvaly udělat něco, co vydrží déle než pět vteřin, rozebírá text o tom, jak přijmout pochvalu. Její kolega Honza měl stejně vysoké celkové skóre, ale úplně jinou hlavu: každý dobrý výsledek si vysvětlil načasováním a znovu ho tím poslal pryč. Jemu sedne spíš rozbor otázky, jestli za posledním výsledkem stál úspěch, nebo štěstí.

Poměr mezi zdroji navíc není doživotní. Hýbe s ním situace: v oboru, kde se člověk pohybuje deset let, se ozve spíš znevažování úspěchů, protože všechno vypadá jako běžná práce. Po přestupu do neznámého prostředí se během měsíce dostane dopředu pocit podvodu. Výsledek je proto fotka současného nastavení, ne popis povahy.

Rada „važ si svých úspěchů“ tedy jednomu z nich dává smysl a druhému se odrazí od štítu. To je celý praktický přínos rozlišování zdrojů: obecné povzbuzení funguje mizerně, protože nemíří na tu větu, kterou má člověk zrovna v hlavě.

Kolika lidí se to týká

Číslo, které koluje po internetu, zní 70 %. Bere se z práce, ve které Sakulku a Alexander v roce 2011 shrnuli dosavadní literaturu, a je poctivé říct, co to číslo je: odhad autorů, ne výsledek měření na reprezentativním vzorku. Opakováním z něj časem vznikl fakt, kterým nikdy nebylo.

Střízlivější obrázek dává systematický přehled, který sestavili Bravata a její kolegové v roce 2020 z 62 studií. Zjištěná prevalence se v nich pohybuje od 9 do 82 % podle toho, koho se ptali a jakým nástrojem měřili. Takhle široké rozpětí není chyba výzkumu, ale důsledek toho, že žádná ostrá hranice mezi „má“ a „nemá“ neexistuje. Jde o míru, kterou má každý někde na škále.

Napříč studiemi se ale docela spolehlivě opakuje, kde se pochyby drží nejvíc:

• lidé čerstvě v nové roli, po povýšení nebo po změně oboru, tedy všude tam, kde staré měřítko přestalo platit a nové ještě nevzniklo
• vysokoškoláci, jejichž rodiče nestudovali; Cokley se svým týmem u nich v roce 2013 popsal silnější pocit, že na univerzitu nepatří
• obory, kde se chyba draho platí a od člověka se čeká jistota: medicína, právo, věda, letectví
• kdokoli, kdo je v místnosti jediný svého druhu, ať už kvůli pohlaví, věku nebo cestě, kterou se tam dostal

Skutečné rozšíření se ovšem měří špatně z jednoho prostého důvodu: mluví se o tom málo. Pochybnost o vlastní odbornosti patří mezi věci, které lidé před kolegy schovávají důkladněji než plat, takže každý v místnosti vidí jenom hotové a klidné výkony ostatních a k nim si připočte vlastní vnitřní zmatek. Ve skupinách, kde se to jednou vysloví nahlas, bývá největším překvapením počet zvednutých rukou.

Zajímavé je, koho v tom seznamu nenajdete. Lidi, kteří toho umí opravdu málo. Právě proto se syndrom podvodníka někdy popisuje jako druhá strana mince k Dunning-Krugerovu efektu, i když ta dvojice je ve skutečnosti složitější, než jak se o ní píše.

Kdo je náchylnější

Bernard, Dollinger a Ramaniah se v roce 2002 podívali na to, jak sklon k pochybám souvisí s pětifaktorovým modelem osobnosti, tedy s Big Five. Nejsilnější vazba vyšla u neuroticismu, tedy u sklonu prožívat negativní emoce intenzivněji a déle. Kdo ho má vysoko, ten jednu kritickou poznámku přehrává týden, zatímco dvacet pochvalných projde bez povšimnutí.

Druhý rys je zajímavější, protože je dvojsečný. Svědomitost člověka chrání tím, že se dobře připraví a odvede práci, na kterou se dá spolehnout. Zároveň ale nastaví laťku tak vysoko, že pod ní skončí skoro každý reálný výsledek, a pak už stačí málo, aby se z běžné nedokonalosti stal důkaz vlastní nedostatečnosti.

Roli hraje i to, jestli člověk o svých pochybách mluví. Kdo je vysloví, dostane zpravidla do dvou vteřin korekci zvenčí: „to znám, měl jsem to úplně stejně.“ Kdo je nevysloví, opravu nikdy nedostane a odpovídá si sám sobě, takže se pochybnost potvrdí. Honza je přesně tenhle případ; navenek klidný člověk, uvnitř dvě sezóny nepřerušený monolog.

Rysy osobnosti ale nejsou osud a rozhodně nevysvětlují všechno. Hodně toho udělá prostředí: kolik zpětné vazby se v něm dává, jestli se o nejistotě dá mluvit nahlas a jestli je v místnosti někdo, kdo vypadá jako vy. Kde přesně se pochyby v práci spouštějí nejsilněji, rozebírá samostatný text o tom, jak vypadá syndrom podvodníka v práci.

Co syndrom podvodníka není

Není to skromnost. Skromný člověk fakt nepopírá, jenom ho neroztrubuje; věta „vyšlo to a dělal na tom celý tým“ je pravdivá a nic si jí neubíráte. Znevažování dělá něco jiného: fakt smaže, takže po něm nezbude ani vám. Zkouška je jednoduchá a zabere vteřinu. Věříte tomu, co jste právě řekli?

Zaměňuje se taky s obecně nízkým sebevědomím, i když jde o dvě různé věci. Člověk s podvodníkovským vzorcem si může věřit v hromadě jiných oblastí a sesypat se jenom tam, kde ho někdo hodnotí a kde jde o odbornost. Sebevědomí je široká věc a staví se jinak, o čemž je text o tom, jak budovat zdravé sebevědomí.

A není to ani doslovný opak Dunning-Krugerova efektu, jakkoli hezky by ta symetrie vyzněla. Původní studie z roku 1999 měřila něco jiného než sebedůvěru odborníků a část jejích závěrů se dodnes vysvětluje statistickými artefakty. Zůstává z ní hlavně jedno: čím víc člověk o oboru ví, tím lépe vidí, co všechno v něm ještě neumí. Tenhle výhled se z vnitřní perspektivy plete s neschopností.

Poslední rozdíl je nejostřejší. Skutečný podvodník se odhalení nebojí, protože ví, co dělá, a počítá s tím. Strach z odhalení mívá naopak ten, kdo svou práci odvádí poctivě a jenom jí nevěří; proč se ten strach nedá vyvrátit důkazy, rozebírá text o tom, odkud se bere strach z odhalení.

Co se s tím dá dělat

Další úspěch to nevyřeší, to už víme. Vyřeší to spíš tři nudné věci, které se dají začít dělat tenhle týden.

První je pojmenovat zdroj. Dokud má člověk v hlavě mlhavé „nejsem dost dobrý“, nedá se s tím dělat vůbec nic, protože je to výrok o hodnotě. Věta „mám sklon si výsledky vysvětlovat okolnostmi“ je o zvyku, a zvyk má řešení.

Druhá je sbírat důkazy dřív, než je budete potřebovat. Založte si jednu složku, klidně e-mailovou, a ukládejte do ní ohlasy, čísla a hotové věci. Paměť pod tlakem vytáhne spolehlivě jenom chyby, kdežto složka drží fakta. Pravidlo je jediné: přidávat se smí, mazat ne.

Třetí je říct to nahlas, a právě tahle část bývá nejúčinnější. Clance a Imes se svými klientkami pracovaly ve skupinách a zjistily, že velká část úlevy přichází ve chvíli, kdy člověk uslyší totéž od někoho, koho považoval za suverénního. Nevyslovená pochybnost roste, vyslovená se scvrkne. Konkrétní postupy podle jednotlivých zdrojů, včetně stropu na přípravu a takzvané složky důkazů, rozebírá text o tom, jak překonat syndrom podvodníka.

Co naopak nefunguje, i když to zkoušel skoro každý, je ujišťování zvenčí. Věta „ale ty jsi přece skvělá“ se v hlavě příjemce během vteřiny přeloží jako zdvořilost nebo jako důkaz, že se mu podařilo oklamat i toho, kdo chválí. Použitelná je až konkrétní zpětná vazba: ne že jste dobrá, ale co přesně jste v tom projektu udělala a co by bez toho dopadlo jinak.

Jedna poznámka na okraj, ale poctivá. Pokud pochyby o sobě trvají měsíce, berou vám spánek nebo vás drží stranou od věcí, které byste jinak chtěli, není to selhání sebepoznání a nemá cenu to řešit dalším článkem. Na takovou zátěž je rozumné mít vedle sebe odborníka.

Jak zjistit, odkud vaše pochyby jdou

Sebepozorování má u tohohle tématu jednu vadu: pochybnost mluví hlasitěji než všechno ostatní, takže když se sami sebe zeptáte v mizerném dni, dostanete jinou odpověď než v úterý po dobré poradě. Pomůže proto sledovat konkrétní věty místo celkového dojmu. Kdy jste naposledy o něčem, co se vám povedlo, řekli jednu holou větu bez dovětku na obhajobu?

Druhá pomůcka je ještě jednodušší. Po příštím dobrém výsledku si všimněte, kam vaše hlava sáhne pro vysvětlení jako první. Někdo skončí u přípravy, jiný u týmu, další u načasování a čtvrtý u toho, že to nic těžkého nebylo. To první vysvětlení je docela dobrý ukazatel toho, který zdroj u vás mluví nejhlasitěji.

Jestli chcete obrázek rychleji a přehledněji, projděte si krátký test syndromu podvodníka. Vyjde z něj celkové skóre v jednom ze čtyř pásem, od minimálních až po silné pochyby, a k tomu rozložení mezi tři zdroje. Berte to jako orientační srovnání a startovní bod pro vlastní pozorování, ne jako diagnózu.

Petra si tři měsíce po povýšení otevřela zmíněnou složku a našla v ní jedenáct věcí, které za tu dobu dotáhla. Pocit, že tam nepatří, tím nezmizel, jenom přestal být jediným dostupným výkladem. Honzovi zabralo něco jiného: napsal si před obhajobou projektu předpověď, jak to dopadne, a po výsledku si ji přečetl. Dopadlo to líp, než co měl na papíře, a bylo to černé na bílém.