Jak pomoci blízkému se syndromem podvodníka

Aneta přijde domů s povýšením a hned k němu přidá vysvětlení: pozici obsazovali narychlo, ona byla po ruce a nikdo vhodnější se zrovna nenabízel. Štěpán odpoví to, co by odpověděl skoro každý. „Nesmysl, jsi nejlepší, koho tam mají.“ Aneta se usměje, poděkuje a téma je pryč.

Za tři týdny se ta samá věta o štěstí vrátí, jen u jiného projektu. Štěpán ji slyší asi podesáté a začíná mu docházet, že jeho ujišťování se nikam neukládá. Nezní falešně, myslí to vážně a stejně to nedrží ani do konce večera.

Pocit, že člověk nepatří tam, kde je, popsaly psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes v roce 1978 u lidí s doloženými výsledky. Není to nemoc ani porucha a v klasifikacích duševních poruch nefiguruje. Je to způsob, jakým si někdo vykládá vlastní úspěchy, a právě proto se s ním z pozice blízkého člověka dá pracovat líp, než to na první pohled vypadá. Jen jinak než chválou.

Proč ujišťování nezabírá

Pochybnost o vlastních schopnostech nestojí na nedostatku informací. Člověk, kterému běží v hlavě, že si své místo nezaslouží, většinou docela přesně ví, co má za sebou. Jen tomu dává jinou váhu. Vaše pochvala do téhle soustavy nepřináší nový fakt, takže projde stejným filtrem jako všechny předchozí.

U blízkých lidí navíc filtr pracuje ještě rychleji. Uznání od partnera se dá odvysvětlit během vteřiny: říká to, protože mě má rád, protože vidí, že je mi mizerně, protože nezná detaily. Platí tu nepříjemná úměra, kterou většina lidí nečeká. Čím blíž si s někým jste, tím míň váží vaše slovo jako důkaz.

Mark Leary a jeho kolegové v roce 2000 popsali, jak velkou roli u těchhle pocitů hraje sebeprezentace. Lidé o sobě mluví skromněji, než jak se odhadují uvnitř, mimo jiné proto, aby snížili očekávání okolí. Vaše ujišťování tedy často dopadá na větu, která byla napůl určená publiku, a nikoli na to, co si dotyčný doopravdy myslí.

Druhý problém je nenápadnější. Když někomu řeknete „to není pravda“, postavíte ho do role, ve které musí svůj pohled obhájit. Vyslovená obhajoba postoj neoslabuje, spíš ho utvrzuje. Rozhovor, který měl pochyby zmenšit, je nechá zaznít nahlas a s argumenty.

A pak je tu ještě jedna věc, které si všimne až ten, kdo si to zpětně přehraje. Věta „ale ty jsi skvělá“ téma uzavírá. Po ní se nedá pokračovat ničím jiným než „no jo, možná“, takže rozhovor, ze kterého mohlo něco být, skončí po dvou replikách.

Tři zdroje pochyb, tři různé rozhovory

Pochyby o sobě nemají u všech stejný kořen. Jde o jeden vzorec, ale obvykle s jedním hlasitějším zdrojem, a podle něj se liší i to, co od vás druhý člověk potřebuje slyšet. Podrobněji je rozebírá text o tom, co je syndrom podvodníka a odkud se pochyby berou. Pro rozhovor stačí tohle:

Rozdíl mezi sloupci není v laskavosti. Prostřední sloupec obsahuje soudy, se kterými se dá polemizovat, pravý sloupec fakta a otázky, se kterými se polemizuje mnohem hůř. Kdo se u vás doma nebo v kanceláři ozývá nejčastěji, poznáte podle prvního sloupce docela spolehlivě. Druhou stranu téhle mince, tedy práci toho, kdo uznání dostává, popisuje text o tom, jak přijmout pochvalu bez dovětku.

Co funguje místo chvály

Nejsilnější nástroj je nudný: popis místo známky. „Jsi šikovná“ je hodnocení, a hodnocení se odvysvětlí. „Ve čtvrtek jsi otočila celou poradu tím, že jsi přinesla čísla tři měsíce zpátky“ je popis události, u které dotyčný byl. Fakta se zlehčují hůř než komplimenty, a když se přece jen zlehčí, aspoň se má o čem mluvit dál.

Ještě lepší je nechat druhého, ať důkazy vysloví sám. Otázka „co přesně jsi udělala, že to dopadlo takhle?“ vypadá jako zdvořilý zájem, ale ve skutečnosti nutí k rekonstrukci kroků. Vlastní věta se nedá odbýt tím, že ji někdo řekl ze slušnosti. Tady se hodí i ticho: nechte pauzu delší, než je vám příjemné, protože první odpověď bývá odbytá a ta druhá už stojí za to.

Třetí věc je normalizace a paradoxně na ní stojí nejvíc. Clance a Imes s lidmi, kteří se pokládali za výjimku, pracovaly mimo jiné ve skupinách, kde bylo slyšet, že totéž zná i ten vedle. Rozsáhlý přehled Bravaty a jejích kolegů z roku 2020 shrnul 62 studií a našel prevalenci mezi 9 a 82 procenty podle toho, koho a jak se autoři ptali. Často citovaných „70 %“ je odhad Sakulku a Alexandera z roku 2011, ne naměřený údaj, ale i tak platí, že mluvíme o věci velmi rozšířené.

Prakticky z toho plyne, že vaše vlastní pochyby jsou použitelnější než vaše chvála. Když šéf před týmem řekne, že si taky nebyl jistý, jestli na tu roli má, uleví se v místnosti víc lidem najednou. Riziko je jediné: nesmí to být rétorická figura před pointou o tom, jak to nakonec skvěle zvládl.

Pár vět, které se dají použít skoro ve všech třech případech:

• „Co přesně jsi udělala, že to vyšlo takhle?“
• „Vzpomínám si, jak jsi tohle samé říkala před třemi lety o práci, kterou jsi pak dělala pět let.“
• Popis místo hodnocení: „V pondělí jsi zvládla klienta, který byl na všechny ostatní protivný.“
• „Já mám před každou prezentací pocit, že se to provalí. Pokaždé.“
• „Nemusíš se mnou souhlasit. Jen chci, abys věděla, co jsem viděl.“
• Otázka, která bolí a pomáhá zároveň: „Co by musel dělat člověk, který si tu pozici zaslouží? A co z toho neděláš?“

Partner, kamarád, šéf: každý má jinou páku

Partner je nejblíž a jako svědek má bohužel nejmenší váhu. Zato vidí to, co ostatní ne: kolik večerů jde na přípravu navíc a kolik příležitostí se odmítne dřív, než se o nich vůbec mluví nahlas. Právě tohle je užitečné pojmenovat, protože jde o chování, ne o hodnocení. „Všiml jsem si, že ses na tu konferenci ani nepřihlásila“ otevře rozhovor, který „ty jsi přece dobrá“ zavře.

Doma pomáhá jedna otázka na začátku: chceš to řešit, nebo si postěžovat? Obojí je legitimní a většina hádek kolem tohohle tématu vzniká z toho, že jeden nabízí řešení a druhý chtěl jen dvě minuty slyšení. Zároveň nemusíte být terapeut své partnerky, a když se o to pokusíte, obvykle to odnese vztah dřív než pochyby.

Kamarád má výhodu paměti. Zná verze, které dotyčný o sobě vyprávěl před pěti lety, a může je citovat, aniž by to znělo jako vyučování. Kamarádka, která řekne „tohle jsi mi psala i před nástupem do minulé práce a pak jsi tam byla nejlepší člověk v týmu“, dělá něco jiného než ujišťování. Přináší data, u kterých byla.

Největší páku má šéf nebo mentor, jenže i jeho pochvala projde filtrem a překlopí se do „byl na mě hodný“. Účinnější než chválit je zadávat. Přidělený projekt, veřejně svěřená role nebo nominace do výběru mluví o důvěře způsobem, který se nedá odvysvětlit zdvořilostí. K tomu patří konkrétní a pravidelná zpětná vazba, ne jednou ročně u hodnocení; jak ji dávat, aby se dala přijmout, rozebírá text o tom, jak dávat a přijímat zpětnou vazbu.

Stojí za zmínku, že hodně vedoucích řeší přesně totéž na vlastní kůži, jen o tom před týmem nemluví. Povýšení pochyby spíš zesiluje, protože měřítko odbornosti přestává platit a nové se teprve hledá; tomu se věnuje samostatný text o syndromu podvodníka ve vedoucí roli.

Čeho se vyhnout

Srovnávání je první past. Leon Festinger už v roce 1954 popsal, že se s ostatními poměřujeme automaticky, takže do rozhovoru nemusíte přidávat další měřítko. Věta „podívej se na Štěpána, ten to má stejné a nedělá z toho vědu“ přidá k původní pochybnosti druhou: teď je špatně i to, jak na to dotyčný reaguje.

Druhá past se tváří vlídně. „To má přece každý“ je věcně skoro pravda, ale v roli odpovědi znamená „tohle nemá cenu rozebírat“. Rozdíl je slyšet okamžitě: „to má každý, tak to neřeš“ téma zavírá, kdežto „tohle znám, u mě to vypadá takhle“ ho otevírá dokořán. Stejná informace, opačný účinek.

Nejhůř dopadá zachraňování, a to obvykle u lidí s těmi nejlepšími úmysly. Když za druhého převezmete úkol, omluvíte ho z prezentace nebo mu nenabídnete náročnější projekt, protože „teď na to není v pohodě“, potvrdíte jeho pochybnost skutkem. Slova ji vyvrátit nedokážou, jenže jeden ochranitelský krok ji spolehlivě podepře.

A teď upřímně: kdy jste naposledy někoho ujistili, že je dobrý, a kdy naposledy jste mu popsali, co konkrétně udělal? U většiny lidí je poměr těch dvou čísel dost nevyrovnaný.

Kdy nechat být a kdy nabídnout odborníka

Ne každá pochybnost je problém k řešení. Mírné pochyby zná skoro každý, přicházejí před něčím novým a zase odcházejí; u takových je nejlepší reakce žádná zvláštní reakce. Pokud druhý o tématu mluvit nechce, tlačením z něj uděláte věc, kterou musí obhajovat, a to je přesně opačný směr, než jste zamýšleli.

Jiné je to, když pochyby vydrží měsíce a začnou něco stát. Odmítnuté příležitosti, přesčasy bez konce, vyčerpání, spánek nebo dlouhodobě mizerná nálada jsou signály, na které vaše laskavé věty nestačí. V takové chvíli je na místě jednou nabídnout, že tohle už není o vás dvou a o vašich rozhovorech.

Nabídka funguje líp než diagnóza. „Napadlo mě, jestli by nepomohlo probrat to s někým, kdo se tím zabývá“ je věta, po které si druhý může rozhodnout sám. Vypsat mu příznaky, ke kterým jste došli, a pojmenovat, co s ním podle vás je, obvykle vede k obraně. Rozhodnutí je stejně jeho a vaším úkolem je nechat dveře otevřené, ne někoho jimi protlačit.

Rozhovor, ve kterém nikoho nebudete přesvědčovat

Když chcete mít pro tohle téma společný slovník, může posloužit i společné měření. Projděte si oba test syndromu podvodníka a porovnejte, kde vám vychází nejsilnější zdroj pochyb. Výsledek je orientační obrázek, ne verdikt, zato se s ním dobře začíná věta „u tebe to jde hlavně přes okolnosti, u mě přes zlehčování“, která by jinak zněla jako obvinění.

Do příště zkuste jednu drobnost. Až padne věta o štěstí, náhodě nebo o tom, že to nic nebylo, neodpovídejte nesouhlasem. Položte jednu otázku po konkrétních krocích a pak deset vteřin mlčte, i kdyby to bylo nepříjemné. Nic víc ten večer nedělejte.

Jestli to zabralo, se ten den nepozná. Pozná se to za měsíc, podle jediné věci: jestli s tím druhý přijde znovu sám od sebe, nebo jestli si to zase raději nechá pro sebe.