Sarkasmus a ironie: v čem se liší a kdy fungují

„To se ti povedlo.“ Veronika ta čtyři slova řekne Filipovi během jednoho večera třikrát a pokaždé znamenají něco jiného.

Poprvé je to prostá pochvala: Filip konečně spravil kohoutek, který v koupelně kapal od jara. Podruhé v tom je úsměv a zdvižené obočí, protože při tom spravování vytopil kus chodby. Potřetí to zazní u večeře rovným hlasem, ve chvíli, kdy se mluví o něčem úplně jiném, a nikdo u stolu si to jako vtip nevyloží.

Stejná věta, tři různé zprávy. Rozdíl nedělá slovník, ale tón, načasování a to, co se mezi těmi dvěma lidmi zrovna děje. Tady někde bydlí ironie i sarkasmus, a i když se ta dvě slova používají jako synonyma, synonyma to nejsou.

Ironie říká opak, sarkasmus ho říká někomu

Ironie je řečnická figura stará jako rétorika sama. Řeknete něco a myslíte pravý opak, a to s tím, že posluchač ten opak sám doplní. Když se v půl páté odpoledne díváte na rozbitou tiskárnu a prohlásíte „no perfektní“, nemíříte tím na nikoho. Terčem je situace, případně svět obecně, a když se u toho někdo zasměje, směje se s vámi.

Sarkasmus tu figuru vezme a namíří ji. Má adresáta. Řeknete opak toho, co si myslíte, ale tak, aby to konkrétní člověk slyšel a poznal, že jde o něj. Řecké „sarkazein“ znamená doslova trhat maso a v tom slově je uložené všechno podstatné: sarkasmus něco stojí toho, komu je určen. Někdy je to jen malá ranka, kterou si oba užijí. Někdy ne.

Zkuste si ten rozdíl na dvou větách. Filip přijde na sraz o hodinu později a Veronika řekne: „Doprava v tomhle městě je fakt vynikající.“ To je ironie, terčem je dopravní situace a Filipovi zbývá prostor se ušklíbnout a sednout si. Kdyby řekla „ty jsi vždycky ta nejpřesnější osoba v místnosti“, terč se přesune. Slova jsou stejně převrácená, ale míří jinam.

Zrádné přitom je, že nejostřejší sarkasmus většinou nezní ostře. Zní jako pochvala. Přehnaný obdiv vyslovený rovným hlasem, třeba „to je vážně originální nápad“, uštědří víc než přímá námitka. Proti námitce se dá něco říct. Proti převrácené větě se namítat nedá, aniž byste vypadali jako někdo, kdo si vymýšlí, co v ní bylo.

V češtině se do toho plete ještě třetí význam. „Ironie osudu“ s mluvčím nemá nic společného, tam se opak vyskytl sám: hasič, kterému shoří vlastní kůlna, nebo člověk, který zmešká vlak kvůli tomu, že vyrazil o hodinu dřív. Tomu se říká situační ironie a je to jiný jev než ta řečnická. Když se dva lidé neshodnou na tom, co vlastně bylo ironické, obvykle mluví každý o něčem jiném.

Z toho plyne praktická věc, která se dá použít hned. Ironie snese cizí publikum, protože v ní nikdo nemusí být poražený. Sarkasmus cizí publikum násobí, protože si adresát spočítá nejen to, co jste řekli, ale i to, kolik lidí u toho bylo.

Hranice mezi obojím je propustná a v běžném hovoru ji nikdo neměří. Užitečná ale je, protože ve chvíli, kdy něco skončí špatně, je skoro vždycky problém v tom druhém sloupci.

Proč sarkasmus rozjíždí myšlení

Teď to nečekané. Sarkasmus, tedy ta forma humoru, kterou většina rádců doporučuje z komunikace vyškrtnout, se v experimentech ukázal jako docela slušné palivo pro nápady.

Huang, Gino a Galinsky v roce 2015 nechali účastníky vést krátký rozhovor. Jedna skupina si vyměňovala sarkastické poznámky, druhá mluvila neutrálně, třetí upřímně a vlídně. Potom všichni řešili úlohy na tvořivé myšlení. Lidé, kteří prošli sarkastickou výměnou, si vedli lépe, a to na obou stranách: jak ti, kdo jízlivost vysílali, tak ti, kdo ji přijímali.

Vysvětlení je docela elegantní. Sarkastickou větu nemůžete vzít doslova, jinak nedává smysl. Musíte v hlavě podržet dva významy naráz, ten vyslovený a ten myšlený, a mezi nimi najít vztah. Tomu se říká abstraktní myšlení a je to přesně ta operace, kterou potřebujete i při hledání nečekaných spojení. Mozek se u sarkasmu chvíli rozcvičí a rozcvičený zůstane i chvíli potom.

Jenže studie měla ještě druhou část a ta je důležitější než ta první. Když mezi lidmi nebyla důvěra, efekt zmizel. Zůstal jen konflikt. Táž jízlivá věta, která mezi dvěma lidmi s dobrým vztahem nastartovala nápady, mezi cizími lidmi vyvolala napětí a nic víc.

Sarkasmus tedy není ani dobrý, ani špatný nástroj. Je to nástroj, který má vstupní podmínku, a ta podmínka leží mimo něj: ve vztahu, do kterého vstupuje. Bez ní se z rozcvičky stane vzájemné okopávání.

Pro práci z toho plyne docela jednoduché pravidlo. Jízlivost snese fáze, kdy se hledá řešení, a lidé, kteří spolu už něco odpracovali. Nesnese ji první schůzka s někým, kdo o vás zatím nic neví, a špatně se jí daří směrem dolů po organizační struktuře, protože tam si druhá strana nemůže dovolit odpovědět stejně ostře. O tom, jestli šlo o rozcvičku nebo o urážku, nakonec nerozhoduje ta věta, ale to, jestli ji adresát může vrátit.

Mezi svými funguje, mezi cizími se rozbije

Dekódovat sarkasmus je překvapivě náročná práce. Musíte současně slyšet slova, přečíst tón, započítat, co si ten člověk o dané věci opravdu myslí, a odhadnout, jestli si to může dovolit říct. Děti to zvládnou pozdě; Paul McGhee popsal, jak se dětský humor vyvíjí po etapách, a ironie v té řadě přichází až na konci, dlouho po tom, co dítě pochopí grimasu nebo slovní hříčku.

Dospělí to pořád nezvládají spolehlivě. Kolik z toho pochopíte, závisí na tom, jak dobře toho druhého znáte. S Filipem, se kterým bydlíte deset let, máte v hlavě jeho hlas, jeho obvyklé názory i historii posledních pěti hádek. Když řekne „jasně, ty vaříš vždycky skvěle“, víte během půl vteřiny, jestli si dělá legraci z včerejšího přesoleného guláše, nebo z toho, že jste zase objednali rozvoz.

U kolegy, se kterým jste zatím vyměnili dvacet vět, tenhle aparát nemáte. Zbude vám holá věta a k ní tón, který si můžete vyložit dvěma způsoby. Většina lidí v takové situaci sáhne po té horší variantě, protože ta je bezpečnější. A tak se stane, že vtip, který u vás doma zvedne náladu, na obědě s novým klientem spadne do ticha.

K tomu se přidává asymetrie, kterou si málokdo připustí. Kdo jízlivost vysílá, zná svůj úmysl a slyší svou větu i s nadsázkou, kterou do ní vložil. Kdo ji přijímá, žádný úmysl nezná a musí ho odhadnout z tónu a z toho, co si o sobě zrovna myslí. Vysílající proto sílu rány soustavně podceňuje, příjemce ji občas přecení, a oba přitom mají pocit, že reagují přiměřeně. Většina nedorozumění kolem sarkasmu vzniká v téhle mezeře.

Psané slovo situaci zhoršuje ještě o řád. V chatu i v e-mailu chybí hlas a obličej, tedy dva hlavní nosiče informace „myslím to v legraci“. Proto se emodži a tři tečky rozšířily tak rychle: nahrazují to, co v mluvené řeči obstará zvednuté obočí. Bez nich zbývá text, který si příjemce přečte v náladě, jakou má zrovna on, ne v té, kterou máte vy.

Sarkasmus mezi blízkými má proto zvláštní roli. Funguje jako doklad toho, že se nemusíte hlídat, a v páru bývá takové popichování známkou bezpečí, ne agrese. Kde se z něj stane společná hra a kde už jenom hluk, rozebírá text o tom, jak se chová humor ve vztahu dlouhodobě.

Kde hrana končí a začíná pohrdání

Existuje bod, ve kterém přestává jít o humor, a je docela dobře popsaný. John Gottman desítky let natáčel páry při rozhovorech a sledoval, které z nich za pár let zůstanou spolu. Ze všeho, co v těch nahrávkách našel, nejlépe rozpad předpovídalo pohrdání: postoj, ve kterém jeden mluví o druhém svrchu jako o někom, kdo stojí míň.

Pohrdání se ale zřídka projeví přímo. Skoro vždycky přijede na sarkasmu, protože ten mu poskytuje krytí. Jízlivá poznámka se dá vždycky odvolat větou „to byla přece sranda“ a druhý pak vypadá jako ten, kdo nesnese legraci. Právě tahle možnost couvnout dělá ze sarkasmu tak pohodlný obal pro věci, které by se nahlas říkaly hůř.

Rozdíl mezi hrou a pohrdáním se pozná podle několika věcí, a žádná z nich není o síle vtipu:

• Míří poznámka na to, co člověk udělal, nebo na to, jaký je? „Zase jsi zapomněl klíče“ a „ty si nikdy nic nezapamatuješ“ nejsou totéž.
• Může ten druhý servis vrátit, nebo je ve slabší pozici? Sarkasmus mezi šéfem a podřízeným není hra, i když má formu hry.
• Opakuje se stále totéž téma? Jedna trefa je vtip. Desátá je diagnóza, kterou jste na toho člověka pověsili.
• Smějí se oba, nebo jeden a druhý přikyvuje s malým zpožděním?
• Objevuje se to hlavně před lidmi? Publikum bývá znamením, že už nejde o legraci, ale o skóre.

A teď upřímně: kdy jste naposledy řekli něco jízlivého člověku, který vám to nemohl vrátit? Dítěti, podřízenému, někomu, kdo byl zrovna v úzkých. Ne proto, aby vás z toho hryzalo svědomí, ale protože právě tyhle situace se v hlavě obvykle neuloží jako vtip, jen u toho druhého.

Na přijímací straně se dá udělat jedna nepříjemná, ale účinná věc: vzít poznámku doslova. Bez úsměvu a bez vráceného servisu. Otázka „ty si vážně myslíš, že si nic nepamatuju?“ většinou zábavu v místnosti zabije, jenže přesně o to jde. Odpověď ukáže, jestli šlo o hru, ze které se dá couvnout, nebo o názor, který se za vtip jen schoval. Vracet servis je pohodlnější, tím se ale kolo jenom prodlouží.

Kde přesně vede čára mezi hrou, kterou obě strany chtějí, a shazováním, které jedna strana jen snáší, se dá popsat podrobněji; věnuje se tomu samostatný text o tom, jestli jde o škádlení, nebo zesměšňování.

Ostrý humor jako styl, ne jako povaha

Sarkasmus patří k tomu, čemu se v modelu Roda Martina z roku 2003 říká ostrý styl humoru, tedy humor, který se odehrává na něčí účet. Vedle něj stojí tři další polohy: humor, který lidi spojuje, humor, kterým se člověk drží nad vodou sám, a humor na vlastní účet. Ty škály jsou nezávislé, takže nikdo není „ten sarkastický“ a hotovo. Většina lidí má v repertoáru všechny čtyři a liší se jen tím, po které sáhnou první.

Vysoký ostrý styl sám o sobě nic nevypovídá o charakteru. Vypovídá o zvyku, konkrétně o tom, že vaše první reakce na absurditu je poznámka a ne mlčení. Rychlé postřehy jsou v pracovní poradě k nezaplacení, protože pojmenují to, co všichni vidí a nikdo neřekne. Celý model čtyř poloh i to, jak se mezi sebou míchají, popisuje přehled stylů humoru.

Praktická otázka tedy nezní, jestli sarkasmus používat. Zní, na koho a jak často. Dávka a adresát rozhodují o všem ostatním, a pokud vás zajímá, jak silně máte ostrou polohu zastoupenou vedle zbylých tří, orientaci vám dá krátký test stylů humoru.

Zkuste tenhle týden jedno pozorování. Pokaždé, když vám vyjede z pusy jízlivá věta, si všimněte dvou věcí: kdo byl terč a jestli se ten člověk zasmál dřív než vy, nebo až po vás. Za sedm dní budete mít docela přesnou mapu toho, kde vám sarkasmus vyrábí blízkost a kde jen odvádí práci, kterou by měl udělat obyčejný rozhovor.