Styly humoru: 4 druhy a jak poznat ten svůj

Marek na pondělní poradě prohodí, že nový systém je tak intuitivní, že ho pochopí každý, kdo si předtím dvakrát přečte manuál. Jitka o tři minuty později poznamená, že potíže s ním má hlavně kolega Tomáš, ale ten má potíže i s výtahem. Stůl se zasměje v obou případech, u druhého vtipu dokonce o něco hlasitěji.

Rozdíl mezi těmi dvěma větami se ukáže až potom. Markova se během týdne ujme jako běžná hláška v kanceláři, Jitčinu si Tomáš přehrává ještě večer cestou domů. Nešlo o talent ani o pohotovost, ale o směr: jeden vtip mířil na situaci, druhý na člověka v místnosti. Kolem téhle hranice staví psychologie humoru posledních dvacet let celý svůj model.

Otázka se posunula z „jak moc“ na „k čemu“

Starší dotazníky měřily humor jako jednu veličinu. Kolik ho máte, jak rychle vás napadají pointy, jak moc vás baví cizí vtipy. Potíž byla v tom, že takové měření dalo stejně vysoké skóre člověku, který drží partu pohromadě, i tomu, kdo soustavně sráží kolegy. Oba se hodně smějí a oba mají pohotovou pusu.

Rod Martin a jeho tým proto v roce 2003 navrhli jiné uspořádání. Místo množství humoru popsali jeho funkci a rozdělili ji dvěma otázkami. První se ptá na tón: je vtip laskavý, nebo má ostří, tedy stojí někoho něco? Druhá se ptá na zaměření: míří ven k lidem, nebo dovnitř k tomu, kdo ho říká? Ze dvou otázek vznikne mřížka se čtyřmi poli a v každém sedí jeden ze čtyř stylů humoru.

Laskavý humor namířený k druhým je stmelující. Laskavý humor namířený k sobě je sebeposilující, tedy nadhled, kterým si člověk sám vyrobí odstup od vlastního maléru. Ostří obrácené ven je styl ostrý, ostří obrácené proti sobě sebeshazující. Akademicky se pro první z nich používá označení afiliativní humor, což je zbytečně dlouhé slovo pro chování, které znáte z každého večírku.

Zajímavé je, co ten model mlčky říká. Humor přestal být ctností, které má člověk buď hodně, nebo málo, a stal se z něj nástroj. Nástroje se hodnotí podle toho, co dělají a v čí ruce jsou. Čemu všemu se dá z něčího humoru rozumět, rozebírá podrobněji text o tom, co smysl pro humor prozrazuje o osobnosti.

Hodí se k tomu jedno zjištění, které většinu lidí zaskočí. Robert Provine se svým týmem nahrával běžné konverzace v nákupních centrech a na chodbách a v knize z roku 2000 shrnul, že jen zlomek smíchu jde po vtipu. Většina následuje po naprosto obyčejných větách typu „tak zítra“ nebo „a kde jsi byl?“. A ve společnosti se smějeme řádově asi třicetkrát pravděpodobněji než o samotě.

Smích tedy není hlavně reakce na vtipnost, ale sociální tah. Když se vrátíme na poradu, Markova i Jitčina věta byly především pohyby ve skupině: jedna lidi přiblížila k sobě, druhá jednoho odsunula stranou. Styl humoru popisuje přesně tenhle pohyb, ne kvalitu pointy.

Čtyři styly v kostce

Tabulka shrnuje, jak se jednotlivé styly poznají zvenku, k čemu jsou dobré a co za ně člověk platí. Žádný z nich není vada charakteru a každý má situaci, ve které je nejlepší dostupnou volbou.

Laskavé kolonky svádějí k tomu číst je jako slušné vychování, jenže s ním nemají moc společného. Stmelující humor je společenská dovednost s docela hmatatelným výstupem: v místnosti, kde se lidé před chvílí smáli spolu, se snáz vysloví špatná zpráva. Sebeposilující styl je naopak skoro neviditelný, protože se odehrává mezi ušima. Na druhém člověku ho poznáte jen nepřímo, podle toho, že ho zrušený let ani rozbité auto nepoloží tak, jak byste čekali.

Ostrý styl je ten, u kterého se lidé nejrychleji začnou hájit, nebo se naopak omlouvat, a ani jedno není nutné. Hodně dlouholetých přátelství stojí právě na vzájemném popichování a bez něj by působila divně formálně. O tom, jestli šleha spojí, nebo řízne, ale nerozhoduje formulace. Rozhoduje to, jak jistě si druhý zrovna připadá. Kde přesně ta hranice leží a proč se stejná věta v pátek večer a v pondělí ráno čte jinak, rozebírá text o tom, kdy sarkasmus funguje a kdy ne.

Zvláštní kapitolou je humor o věcech, o kterých se běžně nežertuje. Šibeniční vtip u nemocniční postele nespadá automaticky do ostré kolonky, protože jeho terčem obvykle není člověk, ale samotná hrůza situace. Komu takový rejstřík sedí a co se o něm ví, rozebírá samostatný text o černém humoru.

Každá ze čtyř poloh má chvíli, kdy je nejlepší dostupnou volbou. Jízlivá poznámka umí za dvě vteřiny pojmenovat věc, kterou by zdvořilý popis obcházel deset minut. Vlastní trapas vytažený na stůl zase nováčkovi během chvilky ukáže, že se u vás nemusí hlídat. Rozhoduje tedy kontext a dávka, ne styl sám o sobě.

Čtyři čísla místo jedné nálepky

Nejčastější omyl u modelu se čtyřmi poli je čekat, že vás jedno z nich celého pohltí. Škály jsou ale nezávislé. Vysoké skóre ve stmelujícím humoru nijak nesnižuje to ostré a člověk může mít vysoko klidně tři styly ze čtyř. Nedostanete jednu nálepku, ale čtyři čísla, a teprve jejich poměr o něčem vypovídá.

Prakticky se z toho čte hlavně dvojice na prvních dvou místech. Primární styl je ten, po kterém saháte automaticky, když nepřemýšlíte. Sekundární nastoupí, když primární nesedí nebo když jde do tuhého. Dvojic je dvanáct a liší se dost: bavič s ostrým sekundárem drží celý večer v přestřelce, bavič se sebeshazujícím sekundárem obsadí terč sám a partu tím uvolní rychleji než kdokoli jiný.

Jitka z úvodu proto nemusí být „ta jízlivá“. Docela dobře může mít vysoko obojí, ostré i stmelující, a pak je z ní člověk, který večírek rozjede a nikoho přitom nešetří. Taková kombinace bývá zároveň oblíbená a riziková, protože publikum ji odměňuje a odměněný vtip má tendenci příště přitvrdit.

Rejstřík se navíc dá mít široký, nebo úzký. Kdo má jeden výrazný styl a zbytek nízko, je čitelný a jeho humor má rukopis, jenže situace, na kterou ta jedna poloha nesedí, ho zastihne bez náhradního plánu. Kdo má vysoko tři nebo čtyři, vytáhne podle chvíle historku i suchou glosu. Právě u něj se ale snadno stane, že sáhne po tom, co má po ruce, místo po tom, co je zrovna potřeba.

A ještě jedna věc se plete pravidelně: styl není totéž co množství. Tichý člověk, který za večer řekne tři věty, může mít výrazně stmelující humor, protože všechny tři mířily k lidem. Kolik se smějete a kam váš humor míří, to jsou dvě různá měření.

Poměr těch čtyř čísel navíc není doživotní. Prostředí s ním hýbe: v týmu, kde se odměňuje rychlá jízlivost, poroste ostrá složka i člověku, který si ji do práce nepřinesl, a v partě, kde se z každého maléru dělá historka, se to naučíte během jedné sezóny. Výsledek proto stojí za to brát jako fotku současného nastavení, ne jako popis povahy.

Co styly říkají o pohodě a co říct nemůžou

Tady se vyplatí opatrnost, protože právě tuhle část výzkumu titulky přetáčejí nejčastěji. Martinova skupina a po ní řada dalších prací docházejí opakovaně ke stejnému obrázku. Oba laskavé styly bývají spojené s lepší náladou a spokojenějšími vztahy, zatímco sebeshazující humor vychází spíš na opačné straně, tedy blíž k horší pohodě. Ostrý styl je pro svého nositele zhruba neutrální a účet za něj platí většinou okolí.

Slovo „koreluje“ v takové větě dělá veškerou práci. Nikdo nezměřil, jestli sebeshazování náladu kazí, nebo jestli člověk, kterému není dobře, prostě častěji obrací humor proti sobě. Docela dobře může platit obojí a k tomu ještě třetí věc, která stojí za oběma. Z korelace se nedá udělat rozsudek nad člověkem, jen postřeh, který stojí za pozornost.

Za zmínku stojí i velikost té souvislosti. Nejde o propast mezi spokojeným a nešťastným člověkem, ale o mírný náklon, který je vidět až na velkých skupinách lidí. Konkrétní člověk se sebeshazujícím humorem může být naprosto v pohodě a někdo se dvěma laskavými styly může mít za sebou mizerný rok. Jakékoli srovnání s ostatními je proto orientační a nic víc.

Pomůže taky rozlišit dvě věci, které vypadají zvenku stejně. Sebeironie, u které si člověk drží vlastní hodnotu a jen si nehraje na neomylného, patří k nejpříjemnějším společenským vlastnostem. Sebeshazování, u kterého je vtip zároveň názorem na sebe, zní na povrchu úplně stejně a uvnitř funguje jinak. Kde mezi nimi vede hranice a jak ji poznat na sobě, rozebírá text o zdravé sebeironii.

A teď upřímně: kdy jste naposledy o sobě řekli něco shazujícího a mysleli to aspoň z poloviny vážně? Ne jako historku, kterou vyprávíte proto, že funguje, ale jako větu, se kterou tak trochu souhlasíte. Odpověď na tuhle otázku napoví o vašem rejstříku víc než celý model dohromady.

Ve dvojici se to všechno projeví nejsilněji. Společný smích v páru bývá dobrý ukazatel toho, jak se vztahu daří, a zároveň se právě v něm nejrychleji pozná, když ostří přestane být hrou a začne být způsobem, jak něco doopravdy říct. Tomu, jak se humor chová mezi dvěma lidmi, kteří spolu žijí, se věnuje text o tom, co dělá humor ve vztahu.

Nic z toho přitom není povahový rys vytesaný do kamene. Styl humoru je spíš vyšlapaná cesta, po které vaše reakce chodí, protože po ní chodily už tisíckrát. Vyšlapané cesty se dají přesměrovat, jen to trvá dýl než jedno předsevzetí.

Jak zjistit, čím se vlastně smějete

Sebepozorování má u humoru jednu vadu. Pamatujeme si vtipy, které vyšly, zatímco ty, které spadly do ticha, se z paměti ztratí během pár hodin. Většina lidí se proto odhadne o kus laskavěji, než jak je vidí okolí, a u ostrého stylu bývá ten rozdíl největší.

Použitelnější je sledovat pár konkrétních věcí, a to v běžném týdnu, ne zpětně po paměti. Komu byl určený poslední vtip, který jste dnes řekli? Rozjel se smích hned, nebo se někdo přidával až o vteřinu později? A kdyby ta věta vůbec nezazněla, přišla by o něco situace, nebo jenom vy?

Druhá pomůcka je ještě jednodušší a funguje o Vánocích i na dovolené. Všímejte si, po čem saháte ve chvíli, kdy je vám blbě. Někdo v takovém rozpoložení začne bavit okolí, jiný si malér v hlavě přeloží do historky a neřekne ji nikomu, další si rýpne do prvního, kdo je po ruce, a čtvrtý ze sebe udělá klauna. Tohle je vaše výchozí poloha spolehlivěji než cokoli, co o sobě řeknete v klidu a s odstupem.

Stojí za to sledovat i to, kde se váš rejstřík mění. Většina lidí má jinou polohu doma a jinou v práci, jenže málokdo si dokáže vybavit, kdy přesně přepnul. Když si toho začnete všímat, obvykle se ukáže, že přepínač nemá na povel situace, ale konkrétní lidi. U dvou tří jmen jedete v poloze, kterou byste jinde nepoužili.

Nejlevnější zdroj dat máte navíc po ruce a je jím někdo, kdo vás poslouchá denně. Zeptejte se partnera nebo kolegy, kdo ve vaší přítomnosti bývá terčem a jestli se u vašich vtipů častěji smějete s lidmi, nebo jim. Odpověď obvykle přijde do dvou vteřin a bez váhání, což samo o sobě něco vypovídá. Když se vaše verze a ta jejich rozejdou, blíž skutečnosti je zpravidla ta jejich, protože oni slyší výsledek, kdežto vy znáte jen záměr.

Jestli chcete orientační obrázek rychleji, projděte si krátký test stylů humoru. Ptá se na běžné situace a výsledkem jsou čtyři čísla plus primární a sekundární styl. Berte ho jako startovní bod pro vlastní pozorování, ne jako verdikt.

Týden, ve kterém budete počítat terče

Vyzkoušejte na sedm dní jedno cvičení, které zabere minutu denně. Večer si zapište dvě čísla: kolikrát dnes váš vtip mířil na někoho v místnosti a kolikrát na vás samotné. Nic dalšího nehodnoťte, jen ta dvě čísla.

Po týdnu se z nich vyloupne poměr a bývá nepříjemně přesný. Někomu vyjde nula ku nule a zjistí, že jeho humor se točí jen kolem situací a lidí se skoro nedotýká. Jiný uvidí sedm ku jedné a bude překvapený, kolik toho za týden na někoho vysype, aniž by o tom věděl.

To druhé číslo má stejnou váhu jako první. Vtip na vlastní účet řečený jednou za čas je společenský dar, čtvrtý za jeden večer už je zvyk, který si vás okolí uloží jako popis, ne jako nadsázku. Rozdíl mezi obojím nedělá to, co říkáte, ale kolikrát.