Smysl pro humor: co o vás doopravdy prozrazuje

Ondřej tvrdí, že Lenka nemá smysl pro humor. Lenka si totéž myslí o Ondřejovi. On u stolu popichuje, rozdává přezdívky a nejlíp se baví, když mu někdo servis vrací; ona vypráví pomalé historky, ve kterých hlavní roli hraje její vlastní blamáž, a Ondřejovy šlehy jí přijdou jako zbytečné rýpání.

Ani jeden z nich přitom nepopisuje realitu. Věta „nemá smysl pro humor“ skoro nikdy neznamená, že se dotyčný nesměje. Znamená, že se nesměje tomu, čemu vy, nebo že se směje jinak, než na co jste zvyklí. Lidí bez humoru je málo. Lidí s jiným rejstříkem je plno.

Smích, který s vtipy nemá nic společného

Za tím nedorozuměním stojí i to, jak málo o smíchu obvykle víme. Psycholog Robert Provine se svým týmem roky odposlouchával, kdy se lidé smějí v běžných situacích: na chodníku, v obchodě, na chodbě před přednáškou. Výsledky shrnul v knize Laughter (2000) a jeden z nich stojí za zapamatování. Naprostá většina smíchu nenásleduje po vtipu, ale po naprosto obyčejné větě typu „tak zase příště“ nebo „a kde jsi vlastně byl“.

Druhý nález je ještě méně intuitivní. Smát se je zhruba třicetkrát pravděpodobnější ve společnosti než o samotě. Smích tedy funguje hlavně jako sociální signál, ne jako recenze materiálu. Vtipné je to, co se mezi konkrétními lidmi v konkrétní chvíli vtipným stane.

Z toho plyne dost. Když hodnotíte něčí smysl pro humor, neměříte kvalitu jeho vtipů, ale to, nakolik se jeho způsob zacházení s humorem potkává s vaším. A tady se otevírá prostor pro chyby, protože způsobů je víc než jeden.

Čtyři rejstříky místo jedné vlastnosti

Kanadský psycholog Rod Martin s kolegy v roce 2003 navrhl model, který humor rozdělil podle dvou nezávislých otázek. Za prvé: je ten humor laskavý, nebo má hranu? Za druhé: míří ven na druhé, nebo dovnitř na vás samotné? Zkřížením obou otázek vzniknou čtyři styly, které lze u jednoho člověka měřit odděleně.

Nejde o čtyři typy lidí. Jde o čtyři nezávislé škály, na kterých má každý nějakou hodnotu, a teprve jejich poměr tvoří to, čemu říkáme rejstřík. Někdo má vysoko jeden styl a zbytek nízko, jiný přepíná mezi dvěma a někteří sáhnou podle situace po všech čtyřech. Jak jednotlivé polohy vypadají zblízka a co znamená mít je v různých kombinacích, rozebírá text o čtyřech stylech humoru.

A teď zpátky k Ondřejovi s Lenkou. On má vysoko ostrý styl, ona sebeshazující. Oba se smějí stejně rádi a stejně často, jenom každý jinému materiálu. Ondřej čeká, že mu Lenka rýpnutí vrátí, ona místo toho vypráví, jak si na dovolené spletla hotel. On to čte jako změnu tématu, ona jeho popichování jako útok. Nikdo z nich není nevtipný a ani jeden z nich to o tom druhém neví.

Vtipný, nebo vděčné publikum?

Do jednoho pojmu se navíc vejdou dvě různé schopnosti. První je tvorba: přijít s vtipnou větou, načasovat ji a odvyprávět historku tak, aby měla spád. Druhá je ocenění, tedy schopnost chytit narážku, rozumět nadsázce a smát se tomu, co vymyslel někdo jiný. Když o někom prohlásíte, že má smysl pro humor, obvykle myslíte tu první půlku, a přitom ho sami hodnotíte hlavně přes tu druhou.

Že jde o oddělené věci, ukázal mimo jiné výzkum humoru a přitažlivosti. Bressler a Balshine (2006) zjistili, že při výběru partnera se obě půlky nechovají stejně: pro někoho je podstatné, aby druhý vtipkoval, pro jiného, aby jeho vtipy oceňoval. Není to tedy jedna vlastnost, kterou by šlo seřadit od nejmenší po největší.

Prakticky z toho plyne, že tichý člověk, který se u stolu skoro neozve, může mít druhou půlku vyvinutou znamenitě. Nezasmál se nahlas a nic nevymyslel, takže o něm parta řekne, že je nudný. Přitom pochytil každou narážku a bavil se možná víc než ten, kdo měl celý večer hlavní slovo.

S čím smysl pro humor souvisí

Jakmile se humor rozpadne na čtyři škály, dá se smysluplně ptát, s čím která z nich drží pohromadě. Nejtěsněji je to u stmelujícího stylu a společenskosti. Výzkum opakovaně spojuje humor mířený k lidem s extraverzí, tedy s tím, jak moc člověka nabíjí přítomnost ostatních. Dává to smysl už z definice, protože tenhle styl bez publika vůbec nevznikne.

Sebeposilující humor je proti tomu z velké části tichý a se společenskostí souvisí mnohem volněji. Může ho mít i člověk, který za celý večer řekne pět vět a přitom si celou dobu v hlavě komentuje absurditu situace. Právě proto se tenhle styl v běžném hodnocení vtipnosti skoro nikdy neobjeví. Není ho vidět.

Druhá souvislost vede k přívětivosti, tedy k tomu, nakolik člověk automaticky bere ohled na druhé. Laskavé styly s ní jdou ruku v ruce, ostrý humor bývá častější u lidí, kteří v přívětivosti skórují níž. To ale není odsudek. Ostří je nástroj a v partě, kde si všichni důvěřují a šlehy chodí oběma směry, drží lidi u sebe spolehlivě jako cokoli jiného.

Martinův tým z roku 2003 popsal ještě jednu souvislost, a to s celkovou pohodou. Oba laskavé styly s ní souvisejí pozitivně, sebeshazující naopak negativně. Je to korelace, ne příčina: z toho, že se často shazujete, nevyplývá, že se máte špatně, ani naopak. Spíš to znamená, že u tohohle stylu stojí za pozornost, kolik prostoru zabírá a jestli nezůstává jediným způsobem, jak o sobě mluvíte.

Nejčastěji se ale humor spojuje s inteligencí. Greengross a Miller ve studii z roku 2011 nechali zhruba čtyři stovky studentů vymýšlet vtipné popisky a odpovědi a schopnost přijít s něčím opravdu vtipným korelovala s obecnou i verbální inteligencí. Vztah mezi tempem, jazykem a smíchem rozebírá samostatný článek o tom, jestli jsou vtipní lidé chytřejší.

Jednoduché soudy ale kazí ještě jedna okolnost: rejstřík se mění podle prostředí. Stejný člověk bývá na poradě o poznání opatrnější než mezi třemi kamarády, které zná dvacet let, a doma jede zase jinou polohu než v hospodě. Kdo někoho zná z jediného kontextu, vidí jen výsek jeho rejstříku a soudí podle něj celek. Odtud pramení překvapení, když se mlčenlivý kolega ukáže na firemním večírku jako někdo úplně jiný.

Kolik z toho je povaha a kolik návyk

Tady bývá největší nedorozumění. Smysl pro humor se běžně bere jako něco, s čím se člověk narodí: buď to má, nebo nemá. Pravda je nudnější a užitečnější zároveň. Nějaký podíl mají povahové sklony, které se s humorem pojí, jenže samotný rejstřík je z velké části naučený, a to hlavně v rodině a partě, ve které jste vyrostli.

Doma, kde se všechno řeší přes glosu, se dítě naučí glosovat. V rodině, kde by ostřejší poznámka způsobila tři dny dusna, se naučí shazovat sebe nebo vyprávět historky. Do dvaceti let má člověk nacvičeno tolik opakování, že mu odpověď naskočí dřív, než si ji stihne vybrat. Odtud pramení pocit, že jde o povahu.

Styl humoru je proto spíš zvyk než rozsudek, a se zvyky se dá pracovat. Neznamená to, že se ze suchého ironika stane bavič. Znamená to, že rejstřík jde rozšířit o polohu, kterou zatím skoro nepoužíváte, a že se dá vědomě volit, kdy sáhnout po ostří a kdy ne. Tomu, co z toho jde trénovat a co ne, se věnuje text o tom, jestli se dá humor naučit.

Ondřejovi s Lenkou by přitom stačilo málo. Kdyby on věděl, že její historka o spleteném hotelu je pozvánka ke společnému smíchu a ne úhybný manévr, přidal by se místo další šlehy. Kdyby ona věděla, že rýpnutí je v jeho rodině způsob, jak se říká „mám tě rád“, nebrala by ho jako výtku. Povahu by nemusel měnit ani jeden z nich, jen přečíst tón toho druhého.

Změna přitom nezačíná u vtipů, ale u všímavosti. Většina lidí netuší, jaký rejstřík vlastně používá, protože humor jede na autopilota a zpětnou vazbu k němu člověk skoro nedostane. Trefený se obvykle zasměje s ostatními, i když ho to bolelo, a nikdo vám neřekne, že vaše historka o vlastní blbosti zněla popáté už jinak než poprvé.

Čeho si všímat u sebe

Vlastní rejstřík se dá odhadnout ze tří věcí, které jdou pozorovat bez jakéhokoli dotazníku. První je, kdy se vlastně smějete. Ve společnosti, nebo i sami nad e-mailem? Když je vám dobře, nebo hlavně tehdy, když je nejhůř? Kdo se směje hlavně v maléru, má nejspíš silně rozvinutou sebeposilující polohu, i když by o sobě nikdy neřekl, že je vtipný.

Druhá věc je, na čí účet se ten smích odehrává. Zkuste si zpětně projít jeden včerejší večer a spočítat, kolik vtipů mířilo na někoho přítomného, kolik na vás a kolik na nikoho konkrétního. To poslední číslo bývá u většiny lidí nejnižší, což je samo o sobě zajímavé zjištění.

Třetí signál je nejtišší a zároveň nejspolehlivější: jak se cítíte deset minut potom. Po stmelujícím vtipu bývá člověku dobře a je blíž k ostatním. Po dobře mířené šlehě přijde krátká euforie, kterou občas vystřídá nepříjemný dozvuk. A po sérii vtipů na vlastní účet se někdy dostaví pocit, který se dá popsat jako mírné prázdno, i když se všichni skvěle bavili.

Upřímná otázka na závěr téhle části: kdy jste naposledy udělali vtip, kterému jste se sami vnitřně nesmáli, ale řekli jste ho, protože se to od vás čekalo? Většina lidí si vzpomene rychle. Právě takové okamžiky ukazují, kde už rejstřík není volba, ale role.

Pokud si po tomhle pozorování chcete poměr čtyř stylů zpřesnit, dá vám orientaci krátký test stylů humoru. Ptá se na běžné situace, výsledkem je poměr všech čtyř škál a berte ho jako startovní bod pro vlastní všímání, ne jako nálepku.

Týden, který o vás řekne víc než jakákoli sebereflexe

Vyzkoušejte na sedm dní jedno cvičení. Pokaždé, když se během dne opravdu zasmějete, si do poznámek napište dvě slova: kdo byl terč a kdo byl u toho. Nic víc, žádné hodnocení, jen ta dvě slova. Po týdnu se vám nasbírá dvacet až padesát řádků.

Potom si ty řádky projděte najednou. U většiny lidí z toho vypadne jeden styl, který jasně převažuje, a jeden, který se neobjeví ani jednou. Zajímavější než ten první je právě ten chybějící, protože přesně tam vám v nějaké situaci došly nástroje a vy jste si toho nevšimli. A pak zkuste na Ondřeje a Lenku myslet příště, až o někom uslyšíte, že nemá smysl pro humor.