Humor a inteligence: jsou vtipní lidé chytřejší?

Vojtěch na poradách skoro nemluví. Když se ale čtvrt hodiny dokola řeší, kdo úkol vlastně převezme, utrousí jednu větu a stůl se rozesměje. Zabralo mu to necelou vteřinu a stihl v ní víc myšlenkových operací, než kolik by jich kdokoli u toho stolu dokázal vědomě popsat.

Kvůli téhle rychlosti se humor dostal do hledáčku lidí, kteří zkoumají inteligenci. Vtip totiž není jen společenské koření. Je to úloha s časovým limitem, kterou musíte vyřešit dřív, než hovor odejde jinam.

Půl vteřiny mezi nesouladem a pointou

Dobrý vtip pracuje ve dvou krocích. Nejdřív ve vás postaví očekávání, jak věta skončí, a pak ho rozbije něčím, co tam nepatří. Tomu prvnímu kroku se říká nesoulad a sám o sobě ke smíchu nestačí, jinak by nás rozesmál každý překlep v e-mailu.

Smích přichází až v kroku druhém. Mozek musí najít jiné čtení situace, ve kterém ta nepatřičná část najednou sedí, a ve chvíli, kdy ho najde, dostane odměnu. Je to totéž cvaknutí jako u hádanky nebo šifry, jen zabalené do jedné věty a odbyté za zlomek vteřiny.

Vojtěchova hláška zněla: „Termíny už máme tři, můžeme z nich udělat průměr.“ Prvních pár slov slibuje běžnou provozní poznámku. Poslední tři z termínů udělají čísla v tabulce a teprve v tom druhém čtení vyleze na povrch, co si tým o vlastních termínech doopravdy myslí.

Času na to řešení máte přitom směšně málo. Hovor se pohne dál po pár vteřinách a s ním zmizí i celý kontext, na kterém pointa stojí. Tatáž věta řečená o deset vteřin později už není vtip, ale poznámka, a bývá to poznat i na tom, jak se lidé zdvořile pousmějí.

Odtud plyne jedna nepříjemná vlastnost humoru: vysvětlený vtip přestane být vtipný. Když vám někdo to druhé čtení naservíruje, práci za vás odvedl on a odměna za vyřešení nedorazí. Bavit vás pak může leda to, jak se u vysvětlování zapotil.

Co našli Greengross a Miller

V roce 2011 předložili Gil Greengross a Geoffrey Miller zhruba čtyřem stovkám studentů dva druhy zadání. Jedním byly běžné testy rozumových schopností, druhým úkoly typu „vymyslete k tomuhle obrázku popisek“ nebo „odpovězte na tuhle otázku co nejvtipněji“. Odpovědi pak hodnotili nezávislí posuzovatelé, kteří netušili, jak kdo dopadl v testech.

Kdo tvořil vtipnější odpovědi, měl v průměru vyšší skóre v obecné inteligenci, a ještě těsněji to sedělo u té verbální. Souvislost mezi vtipností a rozumovými schopnostmi tedy existuje a není malá.

Že to nejtěsněji sedělo právě u verbální složky, dává smysl. Slova nesou víc významů naráz, a kdo jimi otáčí rychle, má z čeho stavět druhé čtení. Většina pointy se odehrává na místě, kde se dva vzdálené významy nečekaně potkají, a hledání vzdálených spojů je přesně to, co verbální úlohy zkoušejí.

Jedna věc na tom uspořádání ale stojí za zamyšlení. O tom, co je vtipné, nerozhodoval žádný objektivní klíč, ale lidé, kteří odpovědi četli. Měřila se tedy i schopnost trefit vkus náhodné skupiny cizích lidí, což je dovednost sama o sobě.

Teď ale to, co se v popularizaci obvykle ztratí. Šlo o korelaci, ne o rovnítko. Mezi těmi studenty byli lidé s výborným skóre v testech a mizernými popisky i lidé s průměrným skóre a odpověďmi, které porotu položily. Vtipnost a rozumové schopnosti se překrývají, ne splývají.

Autoři z toho vyvozovali ještě jednu věc, kvůli které se studie cituje dodnes. Dobrou pointu na počkání se nedá nabiflovat ani předstírat, takže vtipnost může fungovat jako poctivý signál o tom, jak rychle to člověku myslí. Signál, který navíc přečtete okamžitě a bez životopisu.

Černý humor: stejná úloha o stupeň těžší

Pokud je pointa hádanka, pak černý humor je hádanka s přitíženou obtížností. K nesouladu se přidá téma, které v běžném hovoru pálí: smrt, nemoc, neštěstí. Posluchač musí naráz udržet dvě věci, totiž že jde o vtip a zároveň o něco vážného, a neuklouznout ani do znechucení, ani do lhostejnosti.

Řada lidí právě u téhle kombinace zatuhne a nesměje se. Ne proto, že by pointu nechápali, ale proto, že jim to připadá nemístné, a ten pocit vyhraje nad chutí hádanku dořešit. Tím se z černého humoru stává nezvykle citlivá zkouška: prochází jen ten, kdo obojí udrží pohromadě.

Willinger a jeho kolegové v roce 2017 dali účastníkům sadu černých kreslených vtipů a ptali se, nakolik jim rozumějí a jak moc je baví. Ti, kdo skórovali vysoko v obojím, měli lepší výsledky v testech inteligence a zároveň nižší míru agresivity. Ne vyšší. Nižší.

Stojí za to oddělit téma od míření. Černý humor popisuje, čeho se vtip týká; ostrý styl humoru popisuje, na čí účet jde. Potkat se v jedné větě můžou, ale nejsou to dvě jména pro totéž, jak podrobněji rozebírá text o černém humoru.

Proč to neplatí obráceně

Simona přečte tři knihy měsíčně a v práci si na ni zvykli jako na člověka, který domyslí důsledky dřív než ostatní. U stolu s přáteli ale její vtipy nechytnou. Buď dorazí o tři vteřiny pozdě, nebo si je sama předem zkazí větou „to je asi blbost, ale...“.

Chybí jí přitom tři věci, které s rozumovými schopnostmi nemají skoro nic společného. První je objem. Vtipné věty vznikají hromadně a většina z nich je slabá; kdo je nikdy neřekne nahlas, nemá z čeho vybírat a nedozví se ani, která z nich fungovala a proč.

Druhá věc je odvaha. Pointa je veřejná sázka a ticho po nepovedeném vtipu trvá subjektivně mnohem déle než ve skutečnosti. Kdo tenhle risk podstupovat nechce, hlášku sice v hlavě má, ale spolkne ji, a okolí ho pak zná jako člověka, který nevtipkuje.

K tomu se přidává něco, co humor odlišuje od většiny ostatních rozumových výkonů. Rovnici vyřešíte sami u stolu a víte, že je správně, i kdyby vás nikdo neviděl. U vtipu známku uděluje publikum, okamžitě a nahlas, a vy s tím verdiktem nic nenaděláte. Rychlá hlava tedy vyrobí polotovar, hotový výrobek z něj udělá až reakce ostatních.

A pak je tu čtení místnosti. Stejná věta rozjede večer u stolu se starými kamarády a na obědě s novým klientem zůstane viset ve vzduchu. Tuhle část nespasí ani nejrychlejší hlava, protože nestojí na rychlosti, ale na pozornosti k druhým. Že se dá cvičit stejně jako objem i odvaha, rozebírá text o tom, jak být vtipný.

Vtip jako rychlé myšlení nahlas

Když se jedna povedená hláška rozloží na součástky, vyleze z toho seznam schopností, které spolu na první pohled nesouvisejí. Část z nich testy rozumových schopností zachytí docela dobře, část vůbec.

Horní část tabulky vysvětluje, proč Greengrossovi a Millerovi ta souvislost vyšla. Spodní část vysvětluje, proč nevyšla silnější.

Zvlášť se vyplatí zastavit u pracovní paměti. Aby pointa sedla, musíte v hlavě chvíli držet obě verze věty naráz, tu očekávanou i tu druhou. Kdo je unavený nebo rozčilený, tuhle kapacitu nemá volnou, a proto lidem v hádce a po probdělé noci humor nefunguje ani jako produkce, ani jako příjem.

A teď upřímně: kdy jste naposledy měli v hlavě hotovou pointu a neřekli ji? Co vás zastavilo? Jestli to, že nebyla dost dobrá, nebo to, že jste si nebyli jistí lidmi kolem sebe, docela slušně napoví, která ze složek u vás pokulhává.

Signál, ne diplom

Vtipnost se dá číst jako signál. Kdo pravidelně trefuje pointu, mimoděk ukazuje, že mu to rychle zapaluje, že si udrží víc čtení jedné situace a že mu neuniká, co se v místnosti děje. Je to informace, ne certifikát: říká něco o pravděpodobnosti, ne o konkrétním člověku před vámi.

Opačný směr je zrádnější a stojí za to ho říct natvrdo. Nevtipnost není známka hlouposti. Spousta lidí je vtipná jenom písemně, v krátkých zprávách, kde mají čas na druhé čtení počkat. Jiní jsou k popukání ve svém oboru, kde je pointa postavená na věcech, kterým rozumí hrstka lidí, a v hospodě z toho nezbude nic.

Nejlíp je to vidět na cizím jazyce. Kdo se přestěhuje do jiné země, přijde o svůj humor jako první a získá ho zpátky jako poslední, protože pointa stojí na odstínech slov a na tom, co v té zemi zná každý. Rok nebo dva pak působí jako vážný člověk bez jiskry, přestože se v hlavě nic nezměnilo. Změnil se jenom rejstřík, který má k dispozici.

Do třetice je tu rozdíl mezi tvorbou a oceněním. Někdo vtipy skoro nevypráví, ale směje se první a nejlíp v celé místnosti, protože druhé čtení najde dřív než ostatní. Zvenku vypadá jako člověk bez humoru. Ve skutečnosti řeší tutéž úlohu, jen ji neodevzdává nahlas.

Do jaké polohy vaše vtipkování obvykle spadne, popisují čtyři styly, které se liší tónem a tím, kam míří: přehled najdete v textu o stylech humoru, orientační zařazení dá krátký test stylů humoru. Ani jedno nic neříká o tom, jak jste chytří. Vypovídá to o zvyku, který jste si za ta léta vypěstovali, a zvyky se dají ladit.

Zkuste si u příštího společného stolu všimnout jedné věci. Ne toho, kdo mluví nejvíc, ale kdo se rozesměje o půl vteřiny dřív než ostatní. Ten člověk většinou nečekal na pointu, došel si k ní sám.