Jak být vtipný: dá se humor naučit?

Jakub v pondělí na poradě zopakoval hlášku, u které se celý stůl v pátek smál Evě. Stejná slova, stejné pořadí, dokonce i ta pauza uprostřed. Ticho.

Nabízí se nejjednodušší vysvětlení: Eva to prostě „má“ a Jakub ne. Jenže když si ten pátek přehrajete pomaleji, uvidíte něco jiného. Eva tu větu neřekla do prázdna. Navázala na to, co dvě minuty předtím prohlásil někdo jiný, seděla u stolu s lidmi, kteří spolu obědvají rok, a mluvila o situaci, kterou všichni zrovna prožívali. Jakub si z toho všeho odnesl jedinou přenosnou část, totiž slova. A ta jsou na vtipu to nejméně důležité.

Co se ztratí cestou

Vtip není text, ale událost. Drží ho pohromadě několik věcí naráz: co zaznělo těsně předtím, kdo mluví a jak ho ostatní berou, jakým tempem se vede hovor a v jakém rozpoložení jsou lidé kolem. Vypůjčená hláška z toho přenese jedinou složku a zbytek musí doufat, že se doplní sám.

Nejvíc se toho ztratí na načasování. Evina věta padla ve chvíli, kdy se hovor na vteřinu zadrhl a všichni čekali, kdo ho posune dál. Jakub tu samou větu vypustil doprostřed rozjeté debaty o rozpočtu, kde po ní nikdo netoužil a hlavně pro ni nebylo místo. Stejný obsah, jiná díra.

Druhá ztráta je tišší. U Evy stůl předem tuší, že od ní může přijít glosa, takže poslouchá trochu jinak a část práce za ni udělá sám. Jakuba znají jako člověka, který na poradě mluví o číslech. Když z něj najednou vypadne pointa, prvních pár lidí ještě přepíná režim, a než přepnou, je po ní.

K tomu se přidává společná historie. Každá parta, která spolu tráví čas, si během pár měsíců vypěstuje vlastní zásobu odkazů: nepovedený teambuilding, věta, kterou kdysi řekl někdo z vedení, jméno tiskárny. Hláška postavená na téhle zásobě je uvnitř skupiny neodolatelná a mimo ni nesrozumitelná. Půjčit si ji je jako půjčit si klíč od cizího bytu.

Většina smíchu nepatří vtipům

Robert Provine se svým týmem roky poslouchal, kde přesně se lidé smějí, a v knize z roku 2000 shrnul dvě zjištění, která ten obrázek dost mění. Smích je ve společnosti zhruba třicetkrát pravděpodobnější než o samotě. A většina smíchu vůbec nenásleduje po vtipu, ale po naprosto obyčejné větě typu „tak já jdu“ nebo „kde jsi byl?“.

Smích je tedy z větší části sociální signál, teprve v druhé řadě hodnocení komického výkonu. Lidé se smějí hlavně proto, že jsou spolu a rozumějí si. Kdo tohle podcení, snaží se vyhrát disciplínu, ve které se skoro nesoutěží.

Pro každého, kdo chce být vtipnější, z toho plyne dost nečekaný závěr. Většina práce se neodehrává v tom, co řeknete, ale v tom, jestli u toho vůbec jste. Člověk, který na večírku hodinu mlčí a pak pronese jednu dobře postavenou pointu, má proti někomu, kdo celou dobu normálně povídá o ničem, výrazně horší výchozí pozici.

Prakticky z toho plyne rada, která zní skoro jako podvod. Nejrychlejší cesta k tomu, aby vás lidé začali brát jako vtipného člověka, nevede přes lepší hlášky, ale přes to, že budete lepší publikum. Kdo se zasměje cizí pointě naplno a hlavně včas, dostane od okolí prostor pro tu svou. Kdo cizí vtipy přebíjí vlastními, ten ho postupně ztrácí, i když jsou ty jeho objektivně lepší.

Vtipnost je z velké části dovednost

Teď ta lepší zpráva. Gil Greengross a Geoffrey Miller v roce 2011 zadali zhruba čtyřem stovkám studentů úkol vymýšlet vtipné odpovědi a popisky a nechali je nezávisle hodnotit. Schopnost tvořit vtipné odpovědi souvisela s obecnou i verbální inteligencí.

Neznamená to, že vtipní lidé jsou chytří a ostatní mají smůlu. Znamená to něco praktičtějšího: tvorba humoru je kognitivní operace. Má vstupy, má kroky a má výstup, dá se dělat rychle nebo pomalu, líp nebo hůř. A co má kroky, to jde cvičit, i když se to zvenčí tváří jako záblesk odnikud.

Poctivý dodatek k tomu patří taky. Cvičením se z nikoho nestane profesionální bavič a rozdíly mezi lidmi zůstanou. Posunout se dá ale hodně, protože většina lidí nikdy nezkusila ani ty nejjednodušší věci a rovnou to vzdala s tím, že humor je dar.

Tři věci, které se dají cvičit

Všímavost na absurditu všedního dne

Vtipní lidé nevymýšlejí víc než ostatní, jenom si víc věcí všimnou. Absurdita je totiž kolem nás rozsypaná v hustotě, kterou běžný den ani nestíháme registrovat. V zasedačce visí od jara plakát o otevřené komunikaci a pod ním rozpis, kdo smí místnost rezervovat. To je hotový materiál, stačí ho vidět.

Cvičení je nudné a funguje. Týden si každý večer poznamenejte jednu věc, která k sobě nepasovala. Ne vtip, jenom postřeh. Po pár dnech si všimnete, že se ta drobná nesourodost začne hlásit sama v momentě, kdy se děje, a to je přesně ta chvíle, kdy se z ní dá něco udělat nahlas.

Pauza před pointou

Začátečník pointu vysype, protože se bojí, že mu do ní někdo skočí. Zkušený vypravěč před ní udělá půl vteřiny ticha. Ta pauza dělá dvě věci naráz: dá posluchači čas dojít o krok dál sám, takže půlku práce odvede jeho vlastní hlava, a zároveň dá najevo, že mluvčí má situaci pod kontrolou.

Se stejnou logikou souvisí i nejčastější chyba. Kdo se začne smát ještě před pointou nebo ji ohlásí větou o tom, že teď přijde něco dobrého, ten si sám zvedne laťku a pak pod ní podleze. Nejlepší glosy se říkají tónem, jako by se nic zvláštního nedělo.

S pauzou souvisí i délka. Naprostá většina nepovedených historek nepadne na špatné pointě, ale na tom, že cesta k ní trvala o třicet vteřin déle, než měla. Vyzkoušet se to dá jednoduše: vezměte historku, kterou vyprávíte často, a příště z ní vynechte všechny dovysvětlující vsuvky. Vyjde vám kratší verze, u které se lidé smějí víc, protože poslední slovo věty je konečně to, na kterém záleží.

Callback

Nejlevnější technika ze všech a skoro nikdo ji nepoužívá vědomě. Callback znamená vrátit se k něčemu, co zaznělo dřív, klidně před půl hodinou, a použít to znovu v úplně jiné souvislosti.

Na začátku porady si někdo postěžoval, že projektor už měsíc svítí do růžova. O čtyřicet minut později se schvaluje nový vizuální styl a Jakub jenom poznamená, že barvu stejně určí projektor. Sama o sobě to není žádná pointa. Funguje proto, že říká „byl jsem tu s vámi celou tu dobu“, a přesně tohle je ten sociální signál, o kterém psal Provine.

Callback má ještě jednu výhodu. Nevyžaduje, abyste vymýšleli nový materiál, pracuje se surovinou, kterou dodalo publikum. Pro člověka, který si o sobě myslí, že nic nevymyslí, je to nejsnazší způsob, jak se do humoru v místnosti zapojit.

Co naopak trénovat nemá smysl

Existují tři slepé uličky, do kterých se vydá skoro každý, kdo se rozhodne být vtipnější. Všechny vypadají na první pohled rozumně a všechny vedou ke stejnému výsledku, totiž k tomu, že se člověk po pár pokusech přestane snažit úplně.

U prostřední položky stojí za to se zastavit, protože se dá snadno přečíst jako moralizování. Ostrý humor není vada charakteru a mezi lidmi, kteří si věří, funguje popichování jako projev blízkosti. Rozdíl nedělá úmysl, ale to, jak jistě se ten druhý zrovna cítí. Vypůjčit si ostrou polohu jako techniku, když k ní člověk nemá vybudovanou důvěru, je nejrychlejší způsob, jak se dostat do potíží.

Do stejné kategorie patří ještě jeden reflex: zachraňovat vtip, který nevyšel. Vysvětlování pointy ji nikdy neopraví, jenom prodlouží nepříjemnou chvíli a přidá k neúspěchu ještě rozpaky. Nevydařená hláška, po které se prostě mluví dál, zmizí během dvou vteřin a nikdo si ji nezapamatuje. Ta samá hláška následovaná větou „to bylo na to, jak včera…“ vydrží v místnosti do konce schůzky.

Možná nejste nevtipní, jen hrajete cizí rejstřík

Tady se dostáváme k tomu, co je na celé věci nejčastěji přehlédnuté. Většina lidí, kteří o sobě tvrdí, že nejsou vtipní, má na mysli jednu konkrétní situaci: nedokážou bavit stůl. Jenže bavit stůl je jen jedna ze čtyř základních poloh humoru a náhodou zrovna ta nejviditelnější.

Výzkum Roda Martina z roku 2003 rozdělil humor podle dvou nezávislých os, tedy podle tónu a podle toho, kam vtip míří. Vzniknou z toho čtyři polohy: stmelující humor, který spojuje partu, sebeposilující nadhled, kterým si člověk pomáhá sám v hlavě, ostrý humor s hranou a sebeshazující poloha, kde je terčem vypravěč. Nikdo není jenom jedním z nich, jde spíš o mix a o to, kterou polohu má člověk zaběhnutou. Podrobněji je celé rozdělení rozebrané v přehledu čtyř stylů humoru.

Introvert, který se snaží kopírovat kamaráda bavícího celou hospodu, tak většinou nebojuje s nedostatkem humoru. Bojuje s tím, že hraje cizí polohu. Jeho vlastní rejstřík může být suchá poznámka mezi čtyřma očima, kterou se druhý den někdo pořád ještě baví, nebo schopnost udělat z vlastního průšvihu historku. Na plný stůl to nikdy fungovat nebude, a nemusí.

Roli hraje i počet lidí. Humor pro šest lidí u stolu potřebuje hlas, tempo a odvahu vlézt do rozjetého hovoru. Humor pro dva potřebuje pravý opak, tedy pozornost k detailu a schopnost počkat. Jsou to natolik odlišné disciplíny, že člověk může být v jedné z nich výborný a v druhé podprůměrný, aniž by to o něm cokoli vypovídalo. Většina sebehodnocení typu „nejsem vtipný“ přitom vzniká výhradně v té první situaci.

Zeptejte se sami sebe upřímně: kdy jste naposledy někoho rozesmáli, aniž byste se o to pokoušeli? Ne na večírku, ale třeba v autě, u večeře nebo v pracovním chatu. Ta situace vypovídá o vašem rejstříku víc než všechny večírky, na kterých jste se cítili neviditelně. Souvislostem mezi povahou a tím, čemu se kdo směje, se věnuje samostatný text o tom, co prozrazuje smysl pro humor.

Jestli chcete vědět, která z těch čtyř poloh je u vás zaběhnutá a která leží ladem, orientaci vám dá test stylů humoru. Výsledek berte jako startovní bod pro pozorování, ne jako nálepku. Zaběhnutá poloha je zvyk, ne rozsudek, a se zvykem se dá pracovat.

Co se stalo o tři týdny později

Rozšířit rejstřík je něco jiného než se přeučit na někoho jiného. Znamená to přidat jednu polohu k těm, které už fungují, a nechat ostatní být. Kdo umí suchou poznámku, může zkusit callback. Kdo je zvyklý shazovat sám sebe, může jednou za čas nechat terč prázdný a jenom si všimnout absurdity kolem.

Jakub cizí hlášky opakovat přestal. Místo toho si tři týdny psal ty své drobné postřehy do poznámek v telefonu a nic s nimi nedělal. Na jedné listopadové poradě pak, když se potřetí probíralo, kdo dodá podklady, řekl jednu větu o tom, že podklady mají zjevně vlastní pracovní dobu. Dva lidé se zasmáli, jeden si to zapsal a porada šla dál.

Zajímavější je, co následovalo. Když se ho Eva odpoledne ptala, co to vlastně řekl, nedokázal to zopakovat. Ta věta patřila té středě, tomu třetímu kolu dohadování a těm dvěma lidem, a nikam jinam se odnést nedala.