Sebeironie: zdravý nadhled, nebo shazování?

Tomáš vypráví u stolu, jak na schůzce s klientem sdílel obrazovku a místo pololetních čísel na ni všem naskočila jeho rozdělaná objednávka krmiva pro kočku. Vypráví to se spádem, s detailem o tom, jak dlouho pak hledal správné okno, a stůl se řehtá.

O půl roku později vypráví tutéž historku znovu, jen tišeji a s předsazenou omluvou, že on je prostě ten, komu se takové věci dějí. Slova se skoro nezměnila. První verze mu ve skupině přidala, druhá ubrala.

Rozdíl mezi těmi dvěma verzemi je vlastně celé téma sebeironie. Terč je v obou stejný, tedy vy sami. Co se liší, je poloha, ze které si ho obsazujete, a to, co vám po vtipu zůstane.

Proč vtip na vlastní účet odzbrojuje

V každé skupině lidé průběžně odhadují, kdo si kolik dovolí. Kdo si udělá terč sám ze sebe, sestoupí na chvíli o schod níž, aniž by ho tam kdokoli posílal. A protože to udělal dobrovolně, čte to okolí jako signál jistoty: sestoupit si troufne ten, kdo nemá strach, že se už nedostane zpátky.

Druhý efekt je praktičtější. Když slabinu pojmenujete první vy, nikdo ji už nemusí objevovat. Kdo dorazí na prezentaci s prořídlými vlasy a začne poznámkou o tom, že mu poslední tři odešly během přípravy téhle prezentace, sebere ostatním materiál dřív, než ho stihli použít. Sarkastická poznámka za zády pak nemá kam zapadnout, protože to místo je obsazené.

A do třetice tu je dovolení pro ostatní. Vedle člověka, kterému zjevně nevadí, že není dokonalý, se snáz přiznává vlastní nedokonalost. Nováček v týmu se u takového kolegy uvolní během deseti minut, protože z jeho chování vyčte, že se tady chyby netrestají ztrátou tváře.

Se skromností to přitom nemá společného skoro nic, i když se to tak zvenčí tváří. Skromný člověk zlehčuje výsledek, kterého dosáhl. Sebeironický přizná konkrétní slabinu a výsledek nechá stát tam, kde je. Jedna věta ubírá z toho, co jste dokázali, druhá z toho, jak neomylně přitom vypadáte. Rozdíl je slyšet, když někoho pochválíte a on odpoví, že to nic nebylo, oproti tomu, když odpoví, že to bylo dobré až na tři pokusy předtím.

Jenže sebeironie nefunguje ve vzduchoprázdnu, a tohle bývá to nejméně zjevné na celé věci. Funguje jako sleva z něčeho, co už je vidět. Stejná věta od člověka, kterého tým rok pozoruje při dobré práci, a od člověka, který nastoupil v pondělí, není stejná věta. U prvního se uloží jako nadhled, u druhého jako první údaj do složky. Sebeironie potřebuje kontext, jinak není co shazovat a zůstane jen to shození.

Když je terč pořád ten samý

Klára nastoupila do firmy, kde se na poradách mluvilo tiše a věcně. První měsíc si všimla jediné věci, která tam spolehlivě rozesměje: když se shodí sama. Řekla, že tabulkám rozumí asi jako kočka semaforu, a poprvé po týdnech se místnost uvolnila. Za dva měsíce to měla jako zvyk, jednu poznámku na sebe za poradu.

Po roce zjistila, že složitější analýzy zadávají někomu jinému. Nikdo jí nic nevyčítal a nikdo si nemyslel nic zlého. Jen si všichni z jejího vlastního materiálu poskládali obrázek, který jim seděl. Historka, kterou vyprávíte popáté, se okolí neuloží jako vtip, ale jako fakt.

Tady někde vede hranice mezi sebeironií a sebeshazujícím humorem. Není v jedné větě, ta může být úplně stejná. Je v poměru, v opakování a hlavně v tom, proč jste terč vybrali. Sebeironie je volba, jednou z mnoha možností, jak situaci uchopit. Sebeshazování je automat: nastane nejistota, vyjede vtip na sebe.

V téhle poloze bývá humor vstupenkou do party. Nemusíte být nejzajímavější u stolu, stačí být ten, u koho je vždycky sranda, protože se sranda dělá z něj. Je to vstupenka levná a dostupná okamžitě. Platí se ale postupně a splátky přicházejí ve chvílích, kdy potřebujete, aby vás někdo bral vážně.

Nenápadný vedlejší účinek přijde ve zpětné vazbě. Kdo si vlastní slabiny pojmenovává sám a nahlas, přestává je od okolí slýchat. Lidé mají za to, že už to přece víte, takže vám poznámku nedají, jen se přidají ke smíchu. Kritika, která by se dala použít, se tak nikdy nedostane až k vám a zůstane po ní jen vaše vlastní verze, opakovaná pořád dokola.

Za tímhle vzorcem přitom nemusí stát žádné drama. Často je to jen naučený tah, který kdysi zafungoval a od té doby se opakuje sám. To, jak o sobě mluvíte nahlas, ovšem časem srovná krok s tím, jak o sobě mluvíte potichu, a tomu druhému se věnuje samostatný text o tom, jak budovat zdravé sebevědomí.

Co o tom ví výzkum

Kanadský psycholog Rod Martin a jeho kolegové navrhli v roce 2003 model, který humor netřídí podle toho, jestli je dobrý, ale podle toho, komu a čemu slouží. Používá dvě nezávislé osy: tón, tedy jestli je vtip laskavý, nebo ostrý, a zaměření, tedy jestli míří na druhé, nebo na vás. Z jejich kombinace vzniknou čtyři styly humoru: stmelující, sebeposilující, ostrý a sebeshazující.

Zajímavé je, co se v datech stalo s těmi dvěma, které míří dovnitř. Oba mají stejný terč, tedy vlastní osobu, a přesto leželi na opačných stranách. Sebeposilující humor, tedy schopnost najít komickou stránku vlastní smůly, souvisel s lepší pohodou. Sebeshazující s horší. Sama volba terče tedy nerozhoduje o ničem. Rozhoduje směr, kterým vtip s vaší pozicí hne.

Tuhle větu je potřeba číst opatrně. Jde o korelace, ne o příčinu, a stejně dobře může platit obrácené pořadí, tedy že kdo se dlouhodobě cítí hůř, sahá po shazování častěji. Také jde o zvyk měřený přes desítky situací, ne o jednotlivý vtip. Z jedné poznámky o sobě neplyne vůbec nic.

Za zmínku stojí i to, že ty čtyři škály jsou na sobě nezávislé. Nejste jeden ze čtyř typů, máte od každého stylu nějakou porci. Vysoké skóre v sebeshazování se v praxi běžně potkává s vysokým skóre ve stmelujícím humoru a vzniká z toho člověk, který rozesměje celý stůl a hlavní roli si v tom nechá sám.

Psychiatr George Vaillant, který desítky let sledoval, jak se lidé vyrovnávají s nepříjemnými věcmi, řadí humor mezi zralé obranné mechanismy. Zralý v tomhle smyslu znamená, že snižuje tíhu a přitom nezkresluje realitu. Právě u vtipů na vlastní účet se to láme nejrychleji, protože stejný nástroj umí nepříjemnou věc zpracovat i odsunout. Kde je mezi tím hranice, rozebírá text o humoru jako obranném mechanismu.

Smějete se s sebou, nebo pod sebou?

Existuje jednoduchá zkouška a nespočívá v obsahu vtipu. Spočívá v tom, co se s vámi děje deset vteřin poté, co smích utichne. Zdravá sebeironie zanechá lehkost, jako když si sundáte batoh. Shození zanechá slabé píchnutí a s ním nutkání to nějak dovysvětlit nebo hned říct něco dalšího.

Vzpomenete si na poslední vtip, který jste udělali na svůj účet? Kdo byl v místnosti, proč jste ho udělali zrovna tehdy a jak vám bylo minutu potom? Odpověď na tu poslední otázku bývá přesnější než jakékoli přemýšlení o tom, jaký máte humor.

Druhý ukazatel je autorství. Vybrali jste terč proto, že to byla ta nejvtipnější možnost, nebo proto, že v tichu bylo nepříjemně a tohle je nejrychlejší způsob, jak ticho zaplnit? Volba a útěk vypadají zvenčí stejně. Zevnitř se pletou jen málokdy.

A do třetice zkouška tichem. Sebeironie ho snese, protože vtip byl vedlejší produkt nadhledu, který máte i bez publika. Shození ticho nesnese, protože smích je jeho jediná odměna. Když se nikdo nezasměje, zůstane na stole jen to, co jste o sobě řekli. Jestli vás zajímá, v jakém poměru se u vás ty čtyři polohy míchají, orientaci vám dá krátký test stylů humoru.

Kdy terč obsadit a kdy ho nechat volný

Použitelné pravidlo zní: obsazujte terč tam, kde je vaše kompetence vidět odjinud. Drobný přešlap v oblasti, ve které vás lidé znají jako spolehlivého, je vtip. Ten samý přešlap v oblasti, kde si vámi ještě nejsou jistí, není vtip, ale důkaz. Proto sebeironie sedí zkušenému lékaři a nesedí studentovi u zkoušky, přestože oba říkají totéž.

Volný terč nechte ve třech situacích. Když něco potřebujete prosadit a lidé musí vaší verzi věřit. Když jste zrovna doopravdy dole, protože vtip o vlastním selhání je v takové chvíli jen rychlejší cesta k témuž závěru. A když vás okolí ještě nemá s čím porovnat.

Roli hraje také to, kdo v místnosti stojí výš. Šéf, který si udělá legraci z vlastního přešlapu, sníží napětí a nic tím neriskuje, protože jeho pozici drží něco jiného než dojem z porady. Stejná věta od nejmladšího člověka v týmu se čte úplně jinak: často jako prosba o ujištění, na kterou musí někdo odpovědět. Sebeironie shora je dárek, sebeironie zdola bývá účet, který ostatní platí uklidňováním.

Zvlášť ošidná je písemná forma. V chatu a v e-mailu chybí tón hlasu i tempo, tedy přesně to, co u sebeironie nese celý význam. Věta o tom, jak jste to zase zvorali, zní naživo lehce a v jednom řádku textu jako stížnost nebo lov na útěchu. Napsaná verze navíc zůstává. Vtip pronesený u kávy se rozplyne do minuty, ten samý vtip v pracovním kanálu se dá po měsících doskrolovat.

Kromě situace hraje roli dávka. Jeden vtip na vlastní účet za večer si lidé uloží jako nadhled, pátý jako téma. Nejde přitom o žádnou tabulku, hranice je slyšet v tom, kdy se okolí přestane smát a začne uklidňovat.

Nejužitečnější změna je ale jazyková a zabere vteřinu. Vyměňte trvalý rys za jednorázovou situaci. Věta o tom, že jste chaotický člověk, je tvrzení o vaší povaze a ostatní ho vezmou jako informaci. Věta o tom, že vás dnes ráno převezl kalendář, je popis jednoho konkrétního rána. Smích bývá stejný, zbytek ne. Ostatně styl humoru je návyk, ne rozsudek nad povahou, a návyky se přepisují po jednotlivých větách.

Týden, ve kterém si to spočítáte

Zkuste sedm dní jednu věc. Pokaždé, když uděláte vtip na svůj účet, poznamenejte si do telefonu tři údaje: kde jste byli, kdo tam byl s vámi a jestli vám po něm bylo lehčeji, nebo ne. Nic dalšího neřešte, nic si nezakazujte.

Po týdnu se z těch pár řádků obvykle vyloupne vzorec, který se špatně vidí zevnitř. U většiny lidí se vtipy na sebe kupí u konkrétních lidí a v konkrétních místnostech, ne rovnoměrně přes celý život. Tomáš z úvodu má takové dvě místnosti a v jedné z nich má i dva kolegy, kteří si jeho historky pamatují líp než on sám.