Humor jako obranný mechanismus: smích místo pláče

Pavlovi umřel táta v úterý. Ve čtvrtek stál v obřadní síni, přebíral kondolence a jedné tetě mezi řečí řekl, že tátovi se konečně povedlo dostat celou rodinu do jedné místnosti, jenom kvůli tomu musel umřít. Teta se zasmála dřív, než se stihla zarazit.

Zasmáli se oba. Nikdo Pavla nepovažoval za bezcitného a většině lidí v sále se v tu chvíli viditelně ulevilo. Cestou domů v autě pak neřekl ani slovo.

Tenhle rozpor psychologie zná a má na něj pojem. Humor patří mezi obranné mechanismy a v jednom konkrétním žebříčku stojí úplně nahoře, ve společnosti, kterou byste tam nečekali.

Obrany, které si nevybíráte

Pojem obranný mechanismus pochází od Sigmunda Freuda a soupis jednotlivých obran po něm dodělala jeho dcera Anna. Myšlenka je jednoduchá: když se psychika dostane pod tlak, který by naplno neunesla, samo od sebe se zapne něco, co ten tlak sníží. Neděje se to na povel a většinou si toho ani nevšimnete, protože obrana proběhne dřív než jakékoli rozhodnutí.

Popření tvrdí, že se nic neděje. Racionalizace vyrobí rozumné vysvětlení pro věc, kterou jste udělali z úplně jiného důvodu. A když vlastní vztek nejde unést, ocitne se překvapivě snadno u toho druhého. Nic z toho není vada charakteru. Jsou to způsoby, jak se přenést přes chvíli, na kterou zrovna nemáte sílu.

Americký psychiatr George Vaillant strávil desítky let u dlouhodobých studií, ve kterých se titíž lidé sledovali od mládí až do stáří, a všiml si, že obrany nejsou rovnocenné. Některé krátkodobě uleví a dlouhodobě škodí, protože člověka vzdálí od reality i od lidí kolem. Jiné dělají opak. Ty druhé pojmenoval jako zralé obrany a zařadil mezi ně altruismus, sublimaci a právě humor.

Na tom je něco nečekaného. Zralé obrany nemají společné to, že by byly příjemnější nebo hezčí. Mají společné, že realitu nechávají stát tam, kde je. Popření k svojí funkci potřebuje, abyste neviděli. Humor potřebuje pravý opak: musíte tu věc vidět naprosto přesně, jinak není o čem vtipkovat.

Vaillantovy studie ukázaly ještě jednu věc. Obrany se během života mění. Člověk, který ve dvaceti reagoval na průšvih tím, že vinu odvezl někam ven, může ve čtyřiceti sáhnout po sebeironii, aniž by se tomu kdykoli vědomě učil. Repertoár obran se tedy s věkem posouvá a humor v něm bývá přírůstek, ne výbava od začátku.

Odstup bez popření

Vtip vždycky pracuje s rozdílem mezi tím, co se čeká, a tím, co přijde. V krizi ten rozdíl vyrobí tak, že věc na vteřinu zmenší nebo ji postaví vedle něčeho směšně malého. Fakta zůstanou. Změní se měřítko, ve kterém je zrovna držíte.

Proto se o humoru v těžké chvíli vyplatí uvažovat jako o krátké pauze, ne jako o řešení. Diagnóza po vtipu nezmizí a výpověď platí dál. Získáte ale pár vteřin, ve kterých vás ta věc nedrží celého, a z těch pár vteřin se dá vyjít ven a udělat další krok.

Podstatná je věta, kterou si přitom člověk vlastně říká: vidím, co se děje, a přesto to unesu. Popření by řeklo, že se neděje nic. Rezignace by řekla, že to neunesu. Humor drží obojí naráz, a proto bývá pro okolí tak nepohodlný. Nikdo si není jistý, jestli se s vámi smí smát.

Málo se mluví o tom, že tahle obrana pracuje i směrem ven. Vtip u nemocniční postele nebo na pohřbu je zpráva pro ostatní: můžete zůstat, nemusíte přede mnou chodit po špičkách. Lidé kolem těžkých věcí totiž nejčastěji utíkají ne z necitlivosti, ale ze strachu, že řeknou něco špatně. Humor jim tenhle strach sundá a udrží je poblíž, což je přesně to, co člověk v krizi potřebuje nejvíc.

Humor je ovšem jen jeden z nástrojů, které v zátěži máte po ruce, a nesnese, aby na něm stálo všechno. Co s tíží dělá pravidelný pohyb, spánek nebo prosté pojmenování toho, co se děje, rozebírá samostatný text o tom, jak zvládat stres.

Šibeniční humor lidí, kteří vidí nejhorší věci

Kdo někdy poslouchal, jak spolu mluví záchranáři na konci noční, ví, že profesní humor bývá pro cizí uši těžko stravitelný. Sanitka, hasiči, pohřební služba, chirurgie, kriminálka. Všude tam koluje slovník, který by na rodinné oslavě znamenal ledové ticho a konec večera.

Nejde o cynismus, i když tak zní. Je to šibeniční humor, tedy vtipkování o věci, která se právě děje vám nebo přímo před vámi. Drží tlak na snesitelné úrovni po celou směnu a funguje jen dovnitř: mezi lidmi, kteří vidí totéž a vědí, na čí straně stojíte. Ta samá věta řečená příbuznému pacienta by byla krutost.

Mezi komiky se traduje pravidlo, že komedie je tragédie plus čas. Nejdřív se stane neštěstí, pak uplyne dost dlouho a teprve potom se z toho dá dělat vtip. Šibeniční humor tuhle rovnici obchází a čas z ní vyškrtne. Smí to ale jenom ten, koho se to týká, a to je celý rozdíl mezi černým humorem a posměchem: šibeniční vtip míří na situaci a vypráví ho ten, kdo v ní stojí. Posměch míří na člověka a vypráví ho někdo zvenčí. Co ještě o povaze černého humoru zjistil výzkum, popisuje text o tom, komu sedne černý humor.

Praktický důsledek je jednoduchý a hodně lidí ho porušuje v dobré víře. U cizího neštěstí čekáte, až vtip udělá ten, koho se týká. Když ho udělá, můžete se přidat. Do té doby ne, protože kdo se směje první, ten si bere odstup, na který nemá nárok.

Kdy se z nadhledu stane únik

Ivana a její partner spolu žijí šest let. Když se během posledního roku několikrát pokusil otevřít otázku, jak jim spolu vlastně je, dostal pokaždé chytrou odpověď. Jednou o tom, že vztahové rozhovory patří do seriálů, podruhé o tom, že by si na to měli sehnat moderátora. Oba se zasmáli. Potřetí se už nezeptal.

Ivana nelže a nic před ním neschovává. Její humor dělá přesně to, k čemu jsou obrany dobré, tedy sundává tlak. Potíž je v tom, že tlak, který má člověka někam pohnout, se sundávat nemá.

Rozdíl mezi nadhledem a únikem nepoznáte podle vtipu samotného. Poznáte ho podle toho, co se stane potom.

Nejspolehlivější je poslední řádek, protože ho nemusíte posuzovat sami. Když se vás lidé kolem přestali ptát na věci, o kterých se dřív mluvilo, málokdy za tím je jejich nezájem. Většinou už zkusili dost pokusů, které skončily smíchem, a vyhodnotili je jako zavřené dveře.

Druhé vodítko je opakování. Jeden vtip v nevhodnou chvíli neznamená nic, humor je zvyk a zvyky se spouštějí samy. Zpozornět se vyplatí, až když vtip přichází pokaždé na stejném místě rozhovoru, jako by tam byl zámek.

Otázka, která to pozná

Existuje zkouška, která zabere pět vteřin a je nepříjemně přesná. Až vás příště napadne vtip ve chvíli, kdy se hovor stáčí k něčemu vážnému, zeptejte se sami sebe: co by se stalo, kdybych tu větu řekl bez něj?

U nadhledu vyjde nuda. Věta by zněla úplně stejně, jen míň zábavně, a nic zvláštního by se nedělo. U úniku se ozve něco jiného. Ucuknutí, představa ticha, které by následovalo, nebo prostá myšlenka, že by to bylo moc. To ucuknutí je informace. Vtip v tu chvíli nedělá odstup, dělá dveře.

Kdy jste naposledy řekli něco těžkého úplně rovně, bez odlehčení na konci věty? Pokud si nevzpomenete, není to důvod k poplachu, ale je to údaj, který stojí za pozornost víc než jakýkoli dotazník.

Nejčastěji tuhle roli hraje vtip na vlastní účet. Předběhne případný soud tím, že si terč obsadíte sami, a okolí se pak neptá dál, protože jste přece sami řekli, že to zas taková hrůza není. Kde končí sebeironie, která odzbrojuje, a začíná shazování, po kterém zůstanete bez zastání, rozebírá samostatný text o sebeironii.

Za pozornost stojí i to, po kterém typu humoru saháte jako první, protože každý se v zátěži chová jinak. Sebeposilující nadhled vás v mizerném dni podrží bez cizí pomoci. Ostrý humor pustí vztek ven, někdy i do někoho. Stmelující humor tíhu rozpustí ve společnosti, jenže k tomu potřebuje společnost, a ta zrovna nemusí být po ruce. Přehled všech čtyř stylů humoru ukazuje, co který umí a co stojí; kde na těch škálách stojíte vy, napoví krátký test stylů humoru. Ani jeden ze stylů není rozsudek nad povahou, jsou to zvyky a s těmi se dá pracovat.

Když je toho na humor moc

Obrany mají svoji hranici a je poctivé ji říct nahlas. Humor je nástroj na chvíli a na vlnu, ne nosná zeď. Když tíha trvá měsíce, když se vtipkuje pořád o tomtéž a úleva je čím dál kratší, není chyba v humoru. Jenom už na to sám nestačí.

Pár konkrétních signálů, u kterých se vyplatí nezůstat na to sám:

• tíha, která nepolevila několik měsíců a nemá viditelný spouštěč
• vtipy o tom, že by bylo lepší tu nebýt, i když je říkáte s úsměvem
• spánek, jídlo nebo chuť na věci, které vás dřív bavily, se změnily a nevrátily se
• pocit, že nemáte s kým mluvit vážně, protože jste se do role toho vtipného zamluvili

Zajít v takové chvíli za psychologem není přiznání porážky ani rozsudek nad vaší povahou. Je to zhruba totéž jako jít s bolavým kolenem k doktorovi místo dalšího půlroku kulhání. Humor vám tam nikdo brát nebude, v ordinaci se smát smí. Jediné, co je jinak, je to, že po vtipu nikdo od tématu neodejde.

Pavel řekl tu větu o rodině a jedné místnosti ještě jednou, asi za dva měsíce, kamarádovi u piva. Tentokrát bez pointy a bez toho, že by čekal smích. Kamarád se stejně zasmál, protože ta věta je vtipná pořád. Rozdíl byl v tom, že tím hovor neskončil.