Jak přijmout pochvalu bez dovětku „to nic nebylo"

Jana odevzdá analýzu, nad kterou strávila tři týdny, a na poradě od vedoucího slyší, že je to nejlepší podklad, jaký za poslední rok viděl. Během pěti vteřin má na kontě tři věty: že to nebylo nic těžkého, že jí hodně pomohl Filip z controllingu a že tam stejně zůstalo pár nedodělků.

Vedoucí přikývne a jde na další bod. Jana má pocit, že se zachovala slušně. Z pochvaly, kvůli které někdo v místnosti vzal slovo, přitom nezůstalo nic použitelného ani jí, ani jemu.

Dovětek za pochvalou je jeden z nejtišších návyků, jaké člověk může mít. Nikoho nezdrží, nikomu nevadí a v jednotlivém případě nic nestojí. Účet za něj přijde až po letech, ve chvíli, kdy máte o sobě někde mluvit nahlas a zjistíte, že nemáte z čeho brát.

Odkud se dovětek bere

První důvod je kulturní. Ve střední Evropě se se sebechválou zachází opatrně a děti to slyší brzy: nevytahuj se, ať tě chválí druzí, kdo se chválí sám, tomu se nevěří. Skromnostní norma má svůj smysl, protože drží skupinu pohromadě a brání lidem nárokovat si víc, než odvedli. Učí se ale jako reflex, ne jako nástroj, a reflex nerozlišuje situaci.

Druhý důvod je docela praktický strach. Pochvala je zároveň očekávání: když ji přijmete, potvrdíte, že tohle je vaše běžná úroveň, a příště se s ní bude počítat. Dovětek srazí laťku zpátky dolů dřív, než ji někdo stihne zvednout. Filip, který po povedené prezentaci prohodí, že měl hlavně štěstí na publikum, si tím kupuje právo příště zklamat.

A do třetice tu je obyčejné nepohodlí. Pochvala vás na několik vteřin postaví do středu pozornosti a ticho po ní se snáší špatně. Dovětek to ticho zaplní, pozornost odsune jinam a všem se uleví. Právě proto se dělá rychle a bez přemýšlení.

Že jde spíš o představení pro publikum než o skutečné přesvědčení, naznačila série studií Marka Learyho a jeho kolegů z roku 2000. Lidé se silnými pochybami o sobě se hodnotili výrazně skromněji tehdy, když jejich odpověď měl vidět někdo další. Když vyplňovali totéž v anonymních podmínkách, rozdíl se z velké části ztratil. Skromnost tedy nebyla tím, co si o sobě mysleli, ale tím, co říkali nahlas.

Vzpomenete si na poslední pochvalu, kterou jste dostali? Zkuste si vybavit svoji odpověď a hlavně to, jestli jste jí v tu chvíli sami věřili.

Skromnost fakt nechá stát, znevažování ho smaže

Rozdíl mezi skromností a znevažováním nepoznáte podle slušnosti, protože slušně zní obojí. Poznáte ho podle toho, co se stane s faktem. Skromnost fakt nechá na místě a jen k němu doplní okolnosti: povedlo se to a měla jsem k tomu dobrý tým. Znevažování fakt odstraní, protože po větě o tom, že by to zvládl každý, už není co ocenit.

Celá zkouška se dá zúžit na jednu otázku. Věříte tomu, co říkáte? Když šéfovi odpovíte, že to nic nebylo, a přitom víte o třech verzích, dvou probdělých večerech a jednom telefonátu, který to celé zachránil, není to skromnost. Je to nepřesná informace, kterou o sobě šíříte vy sami.

Druhá zkouška je ještě rychlejší. Řekli byste totéž o kolegovi, který odvedl přesně stejnou práci? Většina lidí u téhle otázky zaváhá, protože u cizí práce vidí odpracované hodiny jako zásluhu a u vlastní jako samozřejmost.

Skromnost tím nepřestává být užitečná. Jsou situace, kdy je zásluha opravdu z větší části cizí, a člověk, který si přisvojí práci celého týmu, se v kolektivu dlouho neohřeje. Rozdíl je v tom, jestli větu o týmu říkáte proto, že odpovídá skutečnosti, nebo proto, že je vám nepříjemné stát chvíli sám. V prvním případě váš podíl ve větě zůstane, ve druhém z ní zmizí.

Co dovětek udělá za deset let

Jednorázově se neděje nic. Škodí až opakování, protože pochvala je v podstatě jediný vnější zdroj informací o tom, co umíte. Když každou z nich cestou dovnitř zeslabíte, důkazy se nemají kde nasčítat a pochybnost o vlastních schopnostech nemá s čím polemizovat.

Pojmenování pro tenhle vzorec existuje. V rozboru toho, co je syndrom podvodníka, vystupuje jako jeden ze tří zdrojů pochyb a nese název znevažování úspěchu. Druhým zdrojem je pocit podvodu, tedy tichý předpoklad, že vaše místo patří někomu schopnějšímu. Třetím je štěstí a okolnosti, tedy sklon připisovat výsledky načasování, náhodě a lidem kolem; o něm je samostatný text o tom, proč úspěch pořád vypadá jako štěstí.

K samotnému znevažování patří ještě jedna nenápadná součástka: pohyblivá laťka. Splněný cíl se nestihne započítat, protože měřítko se posune okamžitě po něm a loňský cíl je letos výchozí stav. Vzniká z toho člověk, který odvádí dobrou práci a má přitom trvalý pocit, že to pořád není ono.

Jev popsaly psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes v roce 1978 u lidí s nespornými výsledky, kteří se přesto cítili jako podvodníci. Nejde o diagnózu ani o poruchu, ale o naučený vzorec myšlení. Jak je rozšířený, se přesně říct nedá: systematický přehled Bravata a kolegů z roku 2020 prošel 62 studií a našel odhady prevalence od 9 do 82 procent podle toho, koho a čím se autoři ptali. Samotné číslo tedy moc neřekne. Užitečnější je vědět, odkud pochyby vycházejí u vás; orientaci v tom dá test syndromu podvodníka, který zabere pár minut.

Zbývá ještě druhá strana, na kterou se při přemýšlení o skromnosti obvykle zapomíná. Kdo pochvalu opakovaně sundá ze stolu, přestane ji dostávat. Není v tom zloba, jen běžná ekonomie pozornosti: chválit někoho, kdo to pokaždé odmítne, je práce navíc bez efektu. Lidé to po pár pokusech vzdají a vám se dostane zdánlivého potvrzení, že chválit vlastně nebylo za co.

Věty, po kterých z pochvaly něco zbude

Nejmenší možná změna je jednoslovná: děkuji. A pak ticho. Ať vás napadne jakékoli pokračování, nechte si ho pro sebe. První dny budete mít pocit, že působíte namyšleně; na druhé straně se přitom nestane vůbec nic, protože ta slyší jenom normální odpověď na normální větu.

Když je ticho nesnesitelné, dá se zaplnit něčím, co fakt nemaže. Konkrétní poděkování za konkrétní věc funguje dobře: díky, ta část s riziky mi dala nejvíc práce, tak jsem rád, že se to čte dobře. Taková věta přiznává odvedenou práci, ne slabinu, a hovor se z ní dá vést dál.

Druhý návyk se týká laťky. Po dokončené věci si dejte jeden den, kdy měřítko posunout nesmíte, a sepište si, co jste kvůli výsledku museli vyřešit. Kolik verzí, kolik hodin, co se napoprvé nepovedlo. Hotová práce totiž vypadá snadně i vám samotným, protože z výsledku není vidět nic z cesty k němu, a sepsaná cesta je jediná věc, která tvrzení o snadnosti spolehlivě vyvrátí.

Pravý sloupec nikoho nedělá namyšleným. Ve všech případech drží stejnou informaci jako sloupec prostřední, jen z ní neubírá, a navíc dává druhé straně důvod pokračovat v hovoru. Zajímavé je pozorovat, jak rychle se to učí okolí: kdo dostane na pochvalu srozumitelnou odpověď, chválí příště ochotněji a konkrétněji.

Nejdráž vyjde dovětek v písemné formě. Životopis, profil na LinkedInu nebo shrnutí projektu pro nadřízeného mají o odvedené práci informovat, takže zlehčující formulace v nich není skromnost, ale chybějící údaj. Kdo napíše, že se na projektu podílel, sděluje něco jiného než ten, kdo napíše, že ho vedl, i když oba dělali totéž. Napsaný dovětek se navíc nedá napravit tónem hlasu, protože čtenář na druhé straně žádný tón nemá.

Tyhle věty ovšem řeší jenom jeden ze tří zdrojů pochyb. Komu spíš než pochvala vadí samotný pocit, že do své role nepatří, potřebuje jiný postup, a přehled technik podle toho, odkud pochyby vycházejí, najdete v textu o tom, jak překonat syndrom podvodníka.

Jak chválit, aby se to dalo přijmout

Druhá polovina věci nezávisí na příjemci, ale na tom, kdo chválí. Obecná pochvala se odmítá snadno, protože se nedá ověřit. Když Filipovi řeknete, že je šikovný, nemá se čeho chytit a dovětek naskočí sám. Když mu řeknete, že jeho tabulka ušetřila na jednání dvacet minut hádky, je to údaj, se kterým se polemizuje mnohem hůř.

Pomáhá taky nehádat se s odmítnutím. Reakce ve stylu ale ne, bylo to skvělé tlačí druhého do obhajoby vlastní skromnosti a celé se to zacyklí. Účinnější je zopakovat pochvalu jednou větou s konkrétním detailem a nechat to plavat. Ještě lépe funguje otázka místo tvrzení: co jsi udělal, že to vyšlo? Odpovědí musí být z povahy věci popis vlastních kroků.

Vedoucí mají navíc nástroj, který kolega nemá, a tím je zadání. Kdo dostane náročnější úkol, dostane s ním i informaci o tom, jak ho okolí vidí, a ta se odmítá hůř než věta na poradě. Jak vypadá zpětná vazba, se kterou se dá skutečně pracovat, rozebírá samostatný text o dávání a přijímání zpětné vazby.

Sedm dní bez dovětku

Zkuste na jeden týden jedinou věc. Po každé pochvale řeknete děkuji a nic dalšího. Když vám dovětek přesto uteče, poznamenejte si do telefonu, komu jste ho řekli a čeho se týkal.

Po týdnu z těch pár řádků obvykle vyleze vzorec, který se zevnitř špatně vidí. Dovětky se totiž nekupí rovnoměrně: naskakují u určitých lidí, v určitých místnostech a u určitého typu práce, zatímco jinde člověk pochvalu přijme bez rozmýšlení a vůbec si toho nevšimne. Jana z úvodu jich za týden napočítala deset, devět na poradách a jeden doma.