Strach z odhalení: proč čekáte, kdy na to přijdou

Ve čtvrtek v 16:40 dorazila Martinovi zpráva od šéfa. „Máš zítra ráno půl hodiny? Potřeboval bych s tebou něco probrat.“ Tečka, nic dalšího.

Následující hodinu Martin neudělal nic užitečného. Prošel si poslední tři zakázky a hledal v nich chybu, kterou tam po sobě nechal. Vzpomněl si na klienta, kterému odepsal o den později, než měl. A někde vzadu běželo to, co zná dobře: tak už na to přišli.

Ráno mu šéf nabídl vedení nového projektu. Martin poděkoval, vrátil se ke stolu a do deseti minut měl hotové vysvětlení, proč tu nabídku dostal zrovna on. Nikdo jiný nebyl volný. Ta hodina paniky se ovšem odehrála a příští čtvrtek se nejspíš odehraje znovu.

Odkud se strach z odhalení bere

Nevzniká z nedostatku výsledků, což je na něm to zvláštní. Vzniká z tichého předpokladu, že vaše skutečné schopnosti jsou menší než ty, které okolí vidí, a že mezi obojím zůstává mezera. Odhalení je pak jenom chvíle, kdy si té mezery všimnou i ostatní.

Pochyby o sobě přicházejí ze tří různých míst a tohle je jedno z nich: pocit podvodu. Zbylá dvě vypadají jinak. U znevažování úspěchu se dobrý výsledek smaže dřív, než se stihne započítat, protože se pro něj okamžitě najde vysvětlení, proč o nic velkého nešlo. U štěstí a okolností zásluha odejde na vrub náhody, dobrého načasování a lidí, kteří vám nahráli. Jak ty tři zdroje spolu souvisejí a odkud se celý vzorec vzal, rozebírá text o tom, co je syndrom podvodníka.

Pocit podvodu se od ostatních dvou liší v jedné podstatné věci. Nemluví o výsledku, mluví o vás. Věta, kterou v hlavě spouští, nezní „tenhle projekt nebyl nic těžkého“, ale „já sem nepatřím“. To první se dá vyvrátit dalším projektem. To druhé ne, protože se netýká práce, ale toho, kdo ji dělá.

Odsud pramení i pocit, že hrajete roli. Role je popis toho, co děláte: vedete tým, učíte, operujete, spravujete rozpočet. Když vám sedí, splyne s vámi natolik, že o ní vůbec nepřemýšlíte. U pocitu podvodu se ale od člověka odpojí a začne se chovat jako kostým, který si ráno oblékáte a večer s úlevou svlékáte.

Psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes, které tenhle jev v roce 1978 popsaly, si ho všimly u lidí, jejichž výsledky nikdo nezpochybňoval. A právě tady je ta protismyslná část. Povýšení, titul ani pochvala vás neuklidní, protože zvednou laťku toho, co by šlo odhalit. Čím víc máte za sebou, tím větší je v tom vašem vnitřním vyprávění podvod.

Proč vám důkazy nepomáhají

Kdyby stačilo předložit fakta, byl by strach z odhalení hotový během jediného hodnoticího pohovoru. Jenže pochybnost o sobě nepracuje jako soud, kde se poctivě sečtou důkazy obou stran. Pracuje jako filtr, kterým věci procházejí až poté, co je závěr dávno hotový.

Dobré hodnocení projde tím filtrem jako zdvořilost. Povýšení jako nouzové řešení. Pochvala od někoho, koho si v oboru vážíte, se překlopí do nejnepříjemnější podoby ze všech: oklamal jsem i jeho. Čím víc dotyčný oboru rozumí, tím větší úspěch má ve vaší hlavě vaše maskování.

Tohle je důvod, proč u strachu z odhalení nefunguje ujišťování. Každý další důkaz se dá přečíst dvěma způsoby a filtr sáhne spolehlivě po tom druhém. Známý, který vám podesáté opakuje, že jste dobří, tím jenom potvrzuje, že vaše vystupování funguje.

Kolligian a Sternberg pro tenhle jev v roce 1991 navrhli pojem vnímaná falešnost a argumentovali, že nejde o nemoc ani o poruchu, ale o způsob, jakým člověk rozumí sám sobě. V žádné klasifikaci duševních poruch nefiguruje a jako diagnóza nikdy nevznikl. Zní to jako formalita, ale plyne z toho docela praktická věc: není tu co léčit, je tu co přeučit.

Maska kompetence a co za ni platíte

Eva je v nové firmě půl roku a na každou poradu se připravuje tak, aby ji nemohla zaskočit žádná otázka. Když padne termín, který nezná, poznamená si ho a večer dohledá. Nezeptá se nikdy. Kolegové ji mají za člověka, který má věci pod kontrolou, a mají pro to velmi dobrý důvod: chová se přesně tak.

Maska kompetence je souhrnný název pro drobná opatření, kterými se pojišťujete proti odhalení. Příprava navíc, opatrné formulace, mlčení do chvíle, než si budete stoprocentně jistí. Nic z toho nevypadá zvenčí jako strach, a v tom je jádro problému.

Mark Leary a jeho kolegové v roce 2000 zkoumali, jestli za tím vším nestojí hlavně sebeprezentace, tedy taktika, jak předem srazit očekávání okolí, aby případný neúspěch tolik nebolel. Kus pravdy na tom je, protože lidé s tímhle vzorcem svoje pochyby nahlas vyslovují častěji než ostatní. Jenže stejně nízko se hodnotili i tam, kde jejich odpověď nikdo další nečetl. Pochybnost tedy není jenom hra na skromnost, i když se jako hra občas tváří.

Účet za masku přijde ve dvou položkách. Ta první je energie: část výkonu odchází na hlídání, aby nikdo nic nepoznal, takže na samotnou práci zbývá míň, než by mohlo. Ta druhá je horší. Dokud maska drží, nikdo vás neopraví, protože nikdo netuší, že by měl. Obava se tak nikdy nedostane do situace, kde by ji realita mohla vyvrátit, a do dalšího kola vstupuje stejně silná jako předtím.

Eva by to popsala ještě jinak. Za půl roku ve firmě zná míň lidí než kolega, který se ptá na všechno a všech, protože každá nepoložená otázka je i nenavázaný rozhovor. A věci, které by se od něj dozvěděla za dvě minuty, si večer skládá z článků, takže se učí pomaleji než člověk, kterému je jedno, jak vypadá. Maska nechrání jenom pověst, ona zdržuje i cestu k tomu, aby ta pověst byla zasloužená.

Nejspolehlivěji se maska spouští tam, kde se výkon měří a porovnává, takže v práci. Které situace ji nastartují nejrychleji a co se s nimi dá dělat, rozebírá text o tom, jak vypadá syndrom podvodníka v práci.

Skutečný podvodník se odhalení nebojí

Zkuste si vybavit člověka, který si opravdu troufá na věci, na které nemá. Někoho, kdo mluví sebejistě o oboru, kterému rozumí ze tří článků. Takový člověk obvykle nechodí domů s pocitem, že to praskne. Chodí domů spokojený.

Není to náhoda ani nespravedlnost. K rozpoznání vlastní nekompetence potřebujete měřítko a to měřítko dává až znalost oboru. Kdo umí málo, nemá čím to změřit. Kdo umí hodně, vidí přesně, kam sahá jeho znalost a kde začíná mlha, a tuhle mlhu si často vyloží jako důkaz, že na to nemá.

Tahle asymetrie bývá dávána do souvislosti s Dunning-Krugerovým efektem, což je zároveň jeden z nejcitovanějších a nejhůř vykládaných výsledků psychologie posledních desetiletí. Co původní studie doopravdy ukázala a co si k ní internet přimyslel, rozebírá samostatný text o Dunning-Krugerově efektu.

Opatrně ale s útěchou, která se z toho nabízí sama: „když se bojím, tak asi něco umím.“ Odsud to neplyne. Plyne odsud jenom tolik, že strach není důkaz neschopnosti, stejně jako sebejistota není důkaz kompetence. Obojí jsou pocity a o vašich schopnostech vypovídají podstatně míň než seznam věcí, které máte hotové.

Jak z role vystoupit

Nejlevnější věc, kterou se dá zkusit, je nepohodlná a zabere pět vteřin. Až příště narazíte na něco, co nevíte, řekněte to nahlas: „tohle nevím, zjistím to do zítřka.“ Nemusíte začínat na poradě s vedením, stačí kolega u kávy. Skoro vždycky se stane přesně nic a právě to nic je ta informace, kterou potřebujete. Kdy jste naposledy nahlas přiznali, že něco neumíte?

Další pomůcka se dělá s tužkou. Otázku „co by se stalo, kdyby na to přišli“ si dopište až do konce, klidně v bodech: kdo by co udělal, co by následovalo příští týden, co za půl roku. Katastrofa má totiž sílu jen dokud zůstane neurčitá. Napsaná se z ní obvykle vyklube věta typu „musel bych se doučit databáze“ nebo „šéf by mi na měsíc přidal kontrolu“. Nepříjemné ano, konec kariéry ne.

A pak je tu měřítko, které se dá vyměnit. Srovnávejte se se sebou před rokem, ne s lidmi kolem, protože od nich vidíte hotové výsledky a ne rozpačité začátky. Napište si tři konkrétní věci, které dnes zvládnete a loni ne. Bývá jich víc, než čekáte, a hlavně jde o data, ne o dojem, který se pod tlakem ohýbá.

Jestli chcete vědět, který ze tří zdrojů u vás mluví nejhlasitěji, napoví vám krátký test syndromu podvodníka. Ukáže celkovou míru pochyb a jejich rozložení, takže se dá poznat, jestli je pro vás hlavní téma pocit podvodu, nebo spíš jedno ze zbývajících dvou. Postupy pro každý zdroj zvlášť pak rozebírá text o tom, jak syndrom podvodníka překonat.

Když strach z odhalení nepolevuje

Pochyby, které se ozvou před prezentací a po ní odejdou, patří k práci. Něco jiného je stav, kdy napětí trvá měsíce, nedá se odložit ani večer a začne si brát spánek nebo chuť do věcí, které vás dřív bavily. Podobně stojí za pozornost, když kvůli němu odmítáte příležitosti, o které stojíte.

V takové chvíli je rozumné probrat to s psychologem, podobně jako se s bolavým kolenem chodí k lékaři místo dalšího půlroku kulhání. Není to rozsudek nad vaší povahou ani přiznání porážky. Konkrétním technikám na zvládání napětí se věnuje text o tom, jak zvládat úzkost.

Martin ten projekt vzal. Asi po třech týdnech na poradě řekl, že jednu věc neví a dohledá ji do druhého dne, a nestalo se vůbec nic. Čtvrteční panika tím nezmizela, ozvala se od té doby ještě dvakrát. Rozdíl je jenom v tom, že proti ní teď stojí jedna konkrétní vzpomínka, kterou lze těžko odvysvětlit.