Dunning-Krugerův efekt: proč si nejméně věří ti, kdo umí

Vojta chodí třetí týden na kurz programování a v pátek u piva vysvětluje kamarádům, že celý obor je vlastně přeceňovaný a že se to dá zvládnout za půl roku. Alena dělá totéž deset let, vede tým a na otázku, jestli tomu rozumí, odpoví, že v jedné části docela dobře a ve zbytku jí to pořád utíká.

Kdo z nich u toho stolu působí jistěji, je jasné na první poslech. Na vysvětlenou se dnes skoro automaticky sahá po jménu, které za pár let zlidovělo: Dunning-Krugerův efekt. Mezi tím, co pod tím jménem koluje po sociálních sítích, a tím, co dva psychologové v roce 1999 opravdu naměřili, je ale pořádný kus cesty.

Co se v roce 1999 doopravdy měřilo

Justin Kruger a David Dunning tehdy na Cornellově univerzitě předložili studentům několik různých úloh. V jedné měli posoudit, které vtipy jsou vtipné, a jejich hodnocení se pak porovnalo s hodnocením profesionálních komiků. V další řešili logické úlohy z přijímacích testů na práva. Ve třetí opravovali gramatiku.

Po testu přišla ta podstatná otázka. Každý měl odhadnout ne to, kolik bodů získal, ale jak si stojí vůči ostatním účastníkům. Tedy kolik lidí v místnosti podle sebe porazil.

Výsledek se cituje dodnes. Účastníci z nejslabší čtvrtiny se v průměru zařadili nad polovinu skupiny, přestože podle bodů patřili k nejhorším. Ti z nejlepší čtvrtiny se naopak podcenili: umístili se sice vysoko, ale níž, než kam ve skutečnosti patřili.

Autoři to vysvětlili dvojím prokletím. Znalost, kterou potřebujete k vyřešení úlohy, je zhruba tatáž, kterou potřebujete k posouzení, jestli je vaše řešení dobré. Kdo ji nemá, nemá ani čím poznat, že mu chybí. U nejlepších hrál roli jiný mechanismus: úloha jim připadala snadná, takže předpokládali, že snadná byla i pro ostatní.

Zapomíná se přitom na poslední část té práce. Když slabší účastníci prošli krátkým zaškolením v logice, zlepšil se jim nejen výkon, ale i odhad vlastního výkonu. Uměli se posoudit líp, protože měli podle čeho.

Hora hlouposti, která v datech není

Obrázek, který si dnes většina lidí pod tím jménem vybaví, vypadá docela jinak. Na vodorovné ose je zkušenost, na svislé sebedůvěra. Křivka hned na začátku vyletí do prudkého vrcholu zvaného hora hlouposti, zřítí se do údolí zoufalství a odtud pomalu stoupá k rozvážnému sebevědomí experta.

V článku z roku 1999 takový obrázek není. Původní graf má na vodorovné ose čtyři výkonnostní čtvrtiny a dvě čáry: skutečný výsledek stoupá strmě, kdežto odhad sebe sama je téměř vodorovný a u všech skupin se drží kousek nad průměrem. Žádný vrchol, žádný pád.

Rozdíl mezi obojím je věcný, ne kosmetický. Internetová křivka tvrdí, že začátečník si věří víc než expert. Data říkají něco mnohem obyčejnějšího: skoro každý se odhadne kousek nad průměr, jen u nejlepších je takový odhad od skutečnosti nejmíň daleko.

K tomu přibývá druhá vada. Studie byla snímek jednoho okamžiku, ne film. Nikdo v ní nikoho nesledoval, jak roste od nováčka k mistrovi, takže z ní žádná časová křivka vzniknout nemůže. Vodorovná osa oblíbeného grafu měří něco, co se v původním výzkumu vůbec neměřilo.

Nebo je za tím jenom statistika?

Popularizace pravidelně vynechává jednu věc: slavný efekt má od začátku vážné kritiky a jejich argument je nepříjemně jednoduchý.

Opírá se o regresi k průměru. Každé měření obsahuje kus náhody, takže kdo skončí úplně dole, je tam částečně smůlou. Když se ho pak zeptáte na druhou, nezávislou věc, totiž na jeho vlastní odhad, vyjde ten odhad v průměru méně extrémně. Připočtěte k tomu skoro univerzální sklon lidí hodnotit se kousek nad průměrem a nakreslí se vám přesně ten proslulý obrázek, aniž by kdokoli trpěl slepotou vůči sobě.

Ed Nuhfer se spolupracovníky v roce 2016 ukázal, že podobně vypadající graf se dá vyrobit i z náhodně vygenerovaných čísel. Gilles Gignac a Marcin Zajenkowski v roce 2020 porovnali měřené rozumové schopnosti s tím, jak si je lidé sami odhadují, a docházejí k závěru, že jde většinou o statistický artefakt. Navrhli přitom jiné postupy, jak celou hypotézu testovat.

Druhá strana nemlčí. Dunning a další namítají, že ta metakognitivní část stojí i na jiných datech než na jednom grafu. Lidé, kterým dovednost chybí, hůř posoudí i cizí řešení, a zmíněné zaškolení jejich odhad zlepšilo, což samotná regrese k průměru nevysvětlí.

Spor rozhodnutý není a tenhle text ho nerozhodne. Znát ho ale stojí za to. Jméno Dunninga a Krugera se v diskusích běžně používá jako trumf, kterým se dá odbýt kdokoli nepohodlný, a trumf postavený na sporném základu není moc silná karta. Užitečnější je vědět, co z efektu přežilo i u jeho kritiků.

Co ze slavného efektu zůstává

Na jedné věci se obě strany shodnou. Souvislost mezi tím, jak dobří v něčem jsme, a tím, jak dobří si připadáme, existuje, jenže je slabá. Sebehodnocení je nástroj s velkým rozptylem a spoléhat se jen na něj je jako měřit místnost krokem.

Druhá věc je ještě obyčejnější. Kdo se v oboru pohybuje dlouho, má stále podrobnější seznam toho, co neumí. Není to propad sebedůvěry, ale rozšiřující se obzor. Alena umí vyjmenovat deset věcí, na které nestačí, protože o nich ví. Vojta je vyjmenovat nemůže, ne z pýchy, ale proto, že se s nimi ještě nepotkal.

A pak je tu ten mechanismus od nejlepších účastníků, který si zaslouží víc pozornosti, než kolik jí obvykle dostává. Co je snadné vám, vypadá jako snadné obecně. Kdo přečte tabulku na první pohled nebo uklidní naštvaného klienta jedinou větou, nepovažuje to většinou za dovednost. Bere to jako běžnou výbavu, kterou má přece každý, a svou úroveň proto posune blíž k průměru, než kam patří.

Druhá strana téže mince

Tady se slavný efekt potkává s jevem, který vypadá jako jeho protipól. Když člověk se skutečnou kompetencí čte svou nejistotu jako doklad neschopnosti, mluvíme o syndromu podvodníka. Výsledky jsou na stole, vnitřní pocit s nimi ale nesouhlasí. Podrobně ho rozebírá text o tom, co je syndrom podvodníka a odkud se berou pochyby.

Pochyby nemají jeden tvar. U někoho převládne pocit podvodu, tedy tichý předpoklad, že ho okolí přeceňuje a jednou se to provalí. Jiného brzdí znevažování úspěchu: každý dobrý výsledek se do pár vteřin vysvětlí jako maličkost, o kterou vlastně nešlo. A třetím zdrojem bývají štěstí a okolnosti, kdy zásluhu za povedenou věc dostane načasování, tým nebo shovívavý zákazník.

Nabízí se pak lákavá zkratka, kterou uslyšíte na každé druhé konferenci: kdo pochybuje, ten nejspíš umí, a kdo si věří, ten nejspíš neumí. Zní to hezky vyváženě a je to táž chyba jako ta původní, jen obrácená. Pocit není měřidlo ani jedním směrem. Existují lidé, kteří si nevěří a zároveň mají v čem se zlepšovat, a bylo by divné, kdyby ne.

Rozdíl mezi zdravou nejistotou a podvodnickým vzorcem nedělá síla toho pocitu, ale jeho vztah k důkazům. Nejistota před něčím novým s prvními výsledky opadne. Vzorec podvodníka výsledky přepíše: dobrý výkon se odbude přípravou, náhodou nebo tím, že laťka byla nízko, takže pochybnost do další situace vstupuje stejně silná jako předtím. Jak takový strach vypadá zevnitř, popisuje text o tom, proč čekáte, kdy na to přijdou.

Jak se kalibrovat

Kalibrace je jediná praktická odpověď na obě strany mince. Nejde o to věřit si víc nebo míň, ale zmenšit rozdíl mezi odhadem a skutečností. A na to funguje pár věcí líp než přemýšlení o sobě.

První je kritérium místo pocitu. Než se do něčeho pustíte, napište si jednou větou, jak bude vypadat dobrý výsledek. Po odevzdání pak porovnáváte práci s tou větou, ne s náladou, kterou zrovna máte. Vypadá to jako formalita, jenže právě tenhle krok odděluje hodnocení výkonu od hodnocení sebe sama.

Druhá pomůcka je zpětná vazba od někoho, kdo vidí výstup. Vy znáte svůj záměr, okolí vidí výsledek, a to jsou dvě různá data. Otázka „co bys udělal jinak“ přinese víc než „bylo to dobré?“, protože na tu druhou skoro každý odpoví zdvořile. A teď upřímně: kdy jste naposledy dostali zpětnou vazbu, která s vaším odhadem sebe sama doopravdy pohnula?

Třetí věc je srovnávat se s konkrétní dovedností, ne s celým člověkem. Věta „on je lepší“ vám nedá nic, s čím by se dalo pracovat, kdežto „umí rychleji připravit podklady, protože si na to udělal šablonu“ ano. Kde srovnávání pomáhá a kde už jen živí pocit, že nestačíte, rozebírá text o tom, proč všichni ostatní vypadají schopněji.

Jestli vás zajímá, jestli se vaše pochyby drží v neškodném pásmu, nebo už vám berou klid a příležitosti, orientační obrázek dá krátký test syndromu podvodníka. Jedna poctivá poznámka k němu patří: měří míru pochyb o sobě, ne vaše schopnosti. O tom, jestli něco umíte, rozhoduje vaše práce a zpětná vazba z ní, ne dotazník.

U nejbližšího většího úkolu zkuste jednu drobnost. Než ho odevzdáte, napište si na papír jedno číslo: kolik lidí z deseti ve vašem oboru by to podle vás zvládlo líp. Po zpětné vazbě se k tomu číslu vraťte a připište k němu, jak to dopadlo. Po třech nebo čtyřech kolech budete o své kalibraci vědět víc než z jakéhokoli grafu s horou a údolím.