Srovnávání se s ostatními: proč všichni vypadají schopnější

Barbora v neděli večer zaleze do postele a otevře LinkedIn. Za tři minuty jí proběhne spolužačka z ročníku v nové pozici, bývalý kolega s oznámením o povýšení a člověk, kterého zná z konference, děkuje týmu za rekordní čtvrtletí. Telefon zhasne a zůstane po něm pocit, že za celý rok neudělala vůbec nic.

Přitom udělala dost. Dotáhla projekt, který jí o dvanáct měsíců dřív připadal nad její síly, a zaškolila dva nové lidi tak, že dneska fungují sami. Jenže tohle se nedá vyfotit a nikdo pod to nepíše gratulace.

Srovnávání je způsob, jak se měříme

Leon Festinger v roce 1954 popsal věc, která od té doby drží: člověk potřebuje vědět, jak je na tom se svými schopnostmi a názory, a když chybí objektivní měřítko, sáhne po lidech kolem sebe. Kolik uběhnete za hodinu, ukážou stopky. Jestli jste dobrý kolega, dobrý rodič nebo dobrý ve své profesi, žádné stopky neřeknou.

Proto se srovnáváte, i když jste si předsevzali, že s tím přestanete. Není to slabost povahy ani nedostatek sebevědomí, ale výchozí nastavení, které se zapíná samo a bez dovolení. Festinger si všiml ještě jedné věci: k porovnání si nevybíráme kohokoli. Nejraději se měříme s lidmi, kteří jsou nám podobní, tedy stejný obor, srovnatelný start, podobný věk.

Tím se vysvětluje jeden zvláštní jev. Zpráva o miliardáři nerozhodí skoro nikoho, zatímco povýšení kolegy ze sousedního oddělení dokáže zkazit celý týden. Čím podobnější je vám ten druhý, tím ostřeji srovnání řeže, protože u něj se rozdíl nedá odbýt tím, že hrajete jinou ligu.

Otázka tedy nezní, jestli se srovnávat. Zní, s kým a podle čeho.

Nahoru, nebo dolů

Psychologie rozlišuje dva směry. Vzestupné srovnání míří na někoho, kdo to podle vás má lepší. Sestupné na někoho, komu se daří hůř. Thomas Wills v roce 1981 popsal, že po tom druhém saháme hlavně ve chvíli, kdy je nám nějak ublíženo nebo se něco nepovedlo. Pohled na člověka, který je na tom hůř, krátkodobě uleví.

Ani jeden směr není sám o sobě dobrý nebo špatný. Rozhoduje, co si z něj odnesete.

Lukáš sedí vedle kolegy, který píše čistší kód, a odnese si z toho konkrétní věc, kterou se dá naučit za dva večery. Stejné srovnání ho ale položí ve chvíli, kdy si místo dovednosti přečte verdikt: on na to má, já ne, a tím to hasne. Vstupní data jsou v obou případech stejná, liší se jen to, co z nich hlava udělá.

Jestli vzestupné srovnání nakopne, nebo srazí, se dá odhadnout docela dobře dopředu. Penelope Lockwood a Ziva Kunda v roce 1997 ukázaly, že hvězdný vzor motivuje jenom tehdy, když jeho úroveň připadá člověku dosažitelná. Jakmile se stejný příběh čte jako mimo dosah, promění se inspirace v doklad vlastní nedostatečnosti. Nerozhoduje tedy velikost rozdílu, ale to, jestli mezi sebou a tím druhým vidíte cestu, nebo propast.

Rozdíl mezi užitečným a ničivým srovnáním tedy nespočívá v tom, koho si vyberete. Spočívá v tom, jestli poměřujete dovednost, nebo cenu člověka.

Jeviště versus zákulisí

Druhá past je v datech, se kterými pracujete. O sobě víte úplně všechno: kolikrát jste to přepisovali, kde jste zpanikařili, jak dlouho jste odkládali telefonát a co všechno vám u toho projektu vyloženě nešlo. O druhém člověku vidíte hotový výsledek a k němu jednu větu, kterou si k tomu napsal sám.

Srovnáváte tedy svoje zákulisí s cizím jevištěm. Nejde o pesimismus ani o nízké sebevědomí, jen o nesouměrný přístup k informacím.

Jak moc je ta nesouměrnost velká, ukázali Alexander Jordan a jeho kolegové v roce 2011. Nechali studenty odhadnout, jak často jejich vrstevníci zažívají nepříjemné věci, tedy samotu, propadnutí u zkoušky nebo pocit, že to nezvládají. Odhady vyšly systematicky nízko, zatímco počet příjemných zážitků ostatních naopak přestřelili. Studie nese název, který to shrne líp než celý odstavec: trápení má víc společnosti, než si lidé myslí.

To znamená, že chyba není ve vašem výkonu, ale v odhadu okolí. Většina lidí kolem vás má za sebou minulý týden, na který nejsou pyšní, a stejně jako vy o něm nic nenapsali.

Kdy se ze srovnání stane důkaz o vás

Někdo si z cizího úspěchu odnese poznámku do zápisníku. Někdo jiný si z něj odnese potvrzení, že tam, kde je, vlastně nemá co dělat. Právě tenhle druhý způsob čtení stojí za jevem, kterému se říká syndrom podvodníka: úspěch máte, jistotu ne, a každý schopný člověk v místnosti je další důkaz, který svědčí proti vám.

Pochyby o sobě přitom nemají jeden zdroj. U někoho jde hlavně o pocit podvodu, tedy tichou představu, že místo patří někomu schopnějšímu. Jiný člověk své výsledky pravidelně znevažuje a pochvalu smaže dřív, než se stihne usadit. A někdo za vším vidí štěstí a okolnosti, takže se ani jeden dobrý výsledek nepřipíše na jeho účet. Srovnávání živí každý z těch tří zdrojů, jenom pokaždé trochu jinak.

Nejnepříjemnější na tom je, že prostředí si zhoršujete právě tím, že si vyberete dobře. Herbert Marsh v 80. letech opakovaně ukázal, že žák se stejnými schopnostmi má o sobě horší mínění ve výběrové škole než v průměrné. Nezměnily se jeho výsledky, změnili se lidé kolem něj. Stejná mechanika funguje ve špičkovém týmu, na dobré konferenci i v oboru, kam jste se dostali přes ostrý výběr.

Souvislost s tím, komu se úspěch připíše, rozebírá podrobněji text o tom, jestli za výsledkem stojí úspěch, nebo štěstí. A stojí za to vědět, že sebeodhad selhává na obou koncích: začátečník se přeceňuje, zkušený člověk často podceňuje, protože už tuší, kolik toho neumí. Co o tom skutečně říkají data a co si k tomu internet přimyslel, popisuje text o tom, jak funguje Dunning-Krugerův efekt.

Sítě: co se ví a co se jen říká

Věta „sociální sítě za to můžou“ se opakuje tak často, až se z ní stalo pravidlo. Výzkum je opatrnější. Práce z posledních deseti let poměrně shodně nacházejí souvislost mezi tím, jak trávíte čas na sítích, a náladou, ale jde o souvislost, ne o prokázanou příčinu, a její velikost bývá menší, než jak zní titulky.

Zajímavější než celkový čas je způsob použití. Opakovaně se ukazuje rozdíl mezi pasivním projížděním cizích profilů a aktivním kontaktem, tedy psaním, komentováním, domluvou na pivo. První režim je čistá dodávka jevišť bez zákulisí. Druhý má aspoň šanci skončit rozhovorem, ve kterém se dozvíte, jak to ten člověk doopravdy měl.

Sítě navíc mění složení srovnávací skupiny. Dřív se člověk poměřoval s lidmi z patra, z ulice a z kanceláře, dneska má v kapse nejlepší okamžiky několika stovek lidí naráz, včetně těch, které dva roky neviděl. Posbírat takový vzorek by dřív zabralo měsíce chození po návštěvách.

Praktický důsledek je nudnější než zákaz. Nemusíte mazat účty, stačí sledovat, v jakém režimu jste a jak dlouho. Barbora z úvodu neměla problém s LinkedInem, ale s tím, že si ho otevírala výhradně v neděli večer, kdy byla nejmíň odolná a nejvíc unavená.

Jak se srovnávat tak, aby to k něčemu bylo

Rada „přestaňte se srovnávat“ nefunguje ze stejného důvodu, z jakého nefunguje rada nemyslet na bílého medvěda. Použitelnější je změnit tři věci: s kým, na co a proti čemu.

Konkrétní postupy, které se dají zkusit hned tenhle týden:

• Poměřujte jednu dovednost, ne celého člověka. Místo „je lepší než já“ zkuste větu „co přesně dělá jinak, když píše nabídku“.
• Hlavním referenčním bodem ať je vaše vlastní verze před rokem. Ta má jednu obrovskou výhodu: znáte její zákulisí.
• Když vás srovnání položí, doplňte si chybějící data. Zeptejte se toho člověka, jak dlouho mu to trvalo a co u toho pokazil. Odpověď obvykle překvapí.
• Pojmenujte si, co jste z rozdílu vyčetli. Informaci („neumím vyjednávat o ceně“) se dá něco udělat, s verdiktem („nejsem dost dobrá“) nic.
• Sledujte, kdy se srovnáváte. Většina lidí to dělá unavená, večer a v posteli, což je nejhorší možná chvíle na hodnocení vlastního života.

Zkuste si teď vzpomenout na poslední srovnání, které vás opravdu položilo. Šlo v něm o konkrétní dovednost, kterou ten druhý má a vy zatím ne? Nebo o pocit, že je prostě lepší člověk? Odpověď na tuhle otázku napoví o vašem vztahu k sobě víc než celý žebříček kolegů.

Jestli vás zajímá, kde přesně mají vaše pochyby kořen, projděte si krátký test syndromu podvodníka. Ukáže celkovou míru pochyb a jejich hlavní zdroj, takže se dá poznat, jestli vám cizí úspěchy potvrzují strach z odhalení, nebo spíš zvyk mazat si vlastní výsledky. Srovnání s ostatními je u něj orientační a nic víc.

Týden, ve kterém si budete zapisovat jména

Vyzkoušejte na sedm dní jedno cvičení, které zabere minutu denně. Pokaždé, když vás během dne někdo píchne do žeber svým úspěchem, zapište si do telefonu jméno a jedno slovo, čeho se to týkalo. Nic dalšího nehodnoťte.

Po týdnu se podívejte na seznam. U většiny lidí se ukáže, že se pořád dokola točí kolem dvou nebo tří jmen a jedné jediné oblasti. Zbytek světa je nechává klidnými.

Tenhle seznam je použitelnější než jakékoli předsevzetí, že už se srovnávat nebudete. Ukazuje totiž docela přesně, na čem vám záleží a kde si připadáte nejmíň jistí. To jsou dvě informace, které se z nedělního scrollování vyčíst nedají.