Prokrastinace u studentů: jak se donutit k učení

Kristýna má seminárku odevzdat v pátek o půlnoci. Zadání dostala před sedmi týdny, otevřela si ho třikrát a první větu píše ve čtvrtek ve 22:40. Nijak výjimečná v tom není: podle meta-analýzy Pierse Steela z roku 2007 se odhady toho, kolik vysokoškoláků pravidelně odkládá školní práci, pohybují někde mezi osmdesáti a pětadevadesáti procenty.

Prokrastinace u studentů tedy není porucha nešikovné menšiny, ale většinové chování. Zajímavější než ta čísla je otázka, proč zrovna studium odkládání tak nahrává. A co se s tím dá dělat jinak než sebeobviňováním v květnu.

Většinový problém, o kterém se mluví jen v žertech

Mezi studenty se o odkládání vtipkuje, ale málokdo ho bere jako téma, se kterým jde pracovat. Přitom rozdíl mezi „jsem líný" a „vyhýbám se jednomu konkrétnímu nepříjemnému pocitu" rozhoduje o tom, jestli vůbec začnete hledat řešení.

Odkládání nevzniká z toho, že byste nevěděli, co máte dělat. Vzniká z toho, že vás myšlenka na úkol něčím tlačí: nudou, obavou z hodnocení nebo tím, že telefon nabízí odměnu okamžitě a skripta až za dva měsíce. Odložením se toho pocitu na chvíli zbavíte a mozek si úlevu dobře zapamatuje. Prokrastinace má proto blíž k emoční regulaci než k time managementu.

Nepříjemné na tom je, že se odkládání samo živí. Po zameškaném dni přijde pocit viny, ten se váže k předmětu, a tím pádem je příští otevření skript o kousek horší než minulé. Studenti se pak nevyhýbají jen látce, ale i vzpomínce na to, jak se u ní naposledy cítili. Proto se odložené předměty tak spolehlivě odkládají znovu.

Kdy naposledy jste začali s větší školní prací dřív, než vás k tomu dotlačil termín? Pokud si nevybavíte konkrétní případ, nejste sami. Znamená to jen, že vaše dosavadní metoda „nějak to dopadne" zatím nikdy nedostala konkurenci.

Proč je škola pro odkládání skoro laboratorní prostředí

Kdyby měl někdo navrhnout prostředí, ve kterém se odkládá nejsnáz, vyšla by mu vysoká škola. Termíny jsou vzdálené celé týdny, průběh nikdo nekontroluje a mezi „učit se dnes" a „učit se zítra" není z pohledu dneška prakticky žádný rozdíl.

V zaměstnání funguje síť drobných závazků: porady, kolega, který čeká na podklad, vedoucí, co se ptá na postup. Ve škole tahle síť chybí. Mezi zadáním a odevzdáním bývá jediný kontrolní bod, a to ten úplně poslední. Svoboda, kterou si student na začátku semestru užívá, je zároveň prostor, který nic nedrží pohromadě.

K tomu se přidává povaha hodnocení. Zkouška ani diplomka nehodnotí, jak dobře jste nosili cihly. Hodnotí, jak dobře přemýšlíte, a to je citlivější zboží. Když se výsledek dotýká vaší hlavy, roste šance, že začátek práce budete odsouvat: dokud jste nezačali, nemůžete pohořet.

Roli hraje i tvar běžného studentského dne. Volná okna mezi přednáškami vypadají jako čas na práci, ve skutečnosti jsou to úseky, které skoro nikdy nikde nezačínají a nikde nekončí. Devadesát minut v menze mezi dvěma bloky se použije na cokoli, jenom ne na rozdělanou seminárku, protože rozjezd trvá dýl než okno samo.

Vojtěch to popsal přesně. Dokud diplomku neotevřel, byl to pořád ten dobrý nápad, který mu vedoucí na konzultaci pochválil. První napsaná strana z něj udělala text, který se dá kritizovat.

Studentský syndrom a jeho účet

Pojem studentský syndrom zpopularizoval Eliyahu Goldratt v roce 1997 a popisuje jednoduchou věc: když na úkol dostanete rezervu, práce se stejně odehraje až v posledním možném úseku před termínem. Rezerva nezmizí, jen se přesune těsně před odevzdání.

Křivka úsilí u typické seminárky proto nevypadá jako rovná čára. Prvních pět týdnů je skoro nulová, pak se zvedne do svislice. Háček je v tom, že v té svislici už nejde udělat nic z toho, co práci obvykle zachrání: sehnat zdroj, který není online, nechat text odležet, doptat se vedoucího na věc, která vám nesedí.

Kolik takový režim stojí, změřili Dianne Tice a Roy Baumeister v roce 1997. Sledovali studenty v průběhu semestru a našli dvě zjištění, která jdou proti sobě. Na začátku měli prokrastinátoři nižší stres než ostatní, odklad tedy opravdu krátkodobě uleví. Ke konci semestru se poměr obrátil: vyšší stres, víc zdravotních potíží a horší známky.

Za tou křivkou stojí jeden odhad, který děláme téměř všichni špatně. Budoucí týden si představujeme jako prázdnější, než jaký nakonec bude, protože v představě nejsou nemoci, přesunuté termíny ani večer, kdy prostě nemůžete. Dnešní den vidíte se všemi překážkami, ten za měsíc jako čistý stůl. Rozhodnutí „udělám to o víkendu" proto vzniká z porovnání skutečnosti s fikcí.

Ta studie je nepříjemná právě proto, že obě půlky jsou pravdivé. Úleva, kterou cítíte v říjnu, není iluze. Účet za ni ale přijde v lednu a bývá vyšší než ušetřená částka.

Semestr, zkouškové a diplomka chtějí každé něco jiného

Rada „naplánuj si to" je k ničemu, dokud nerozlišíte, v jaké situaci vlastně jste. Něco jiného brzdí průběžné učení, něco jiného deset dní před zkouškou a úplně jiná věc práci, která má vlastní název a vaše jméno na deskách.

Během semestru

Semestr má výhodu, kterou skoro nikdo nevyužívá: dá se v něm pracovat po malých dávkách. Místo předsevzetí „budu se učit průběžně" si zaneste do rozvrhu dva pevné bloky týdně na konkrétní předmět, ideálně hned po přednášce, dokud je látka čerstvá. Blok má mít začátek, konec a jeden jediný úkol.

Druhá věc funguje líp, než by si zasloužila, a tou je učení s kamarádem. Ne kvůli společnému výkladu, ale kvůli závazku: v úterý v 15:00 na vás někdo čeká v knihovně, a to je jediný průběžný kontrolní bod, který v semestru běžně vznikne. Kristýna si takhle vytáhla statistiku ze dna, i když polovinu času strávili tím, že si navzájem vysvětlovali, co nechápou.

A do třetice si přidělte vlastní průběžné termíny, které mají nějaký vnější dopad. Slíbit vyučujícímu na cvičení, že mu do konce října pošlete osnovu seminárky, je slabší závazek než smlouva, zato mnohem silnější než poznámka v telefonu.

Ve zkouškovém

Zkouškové odměňuje pořadí, ne píli. Přihlaste se na termíny dřív, než se budete cítit připravení, protože zapsaný termín je jediná struktura, která vám ve zkouškovém přijde zvenčí. Předměty pak seřaďte podle toho, který vás nejvíc děsí, a ten dejte doprostřed. Rozhodně ne na konec.

Pomáhá taky první rychlý průchod celou látkou, i kdyby byl povrchní. Většina studentů se zasekne na prvních třech tématech, protože je chtějí umět dokonale, a zbytek pak dohánějí noc předem. Když víte, co všechno vás čeká, mizí ta mlha, kvůli které se do učení nechce pouštět.

Zvlášť si pohlídejte přepisování poznámek. Vypadá to jako práce, ale ve zkouškovém jde o nejčastější formu odkládání: ruka pracuje, hlava odpočívá a večer máte subjektivní pocit dne stráveného nad knihami.

U diplomky

Diplomka je jiný živočich, protože nemá přirozené dílky. „Napsat diplomku" je zadání, se kterým se nedá začít, dokud si ho nerozeberete. Rozpad na kapitoly s vlastními termíny, každá s konkrétním výstupem a datem, promění abstraktní hrozbu v seznam běžných úkolů.

Vojtěch se do své práce pustil v momentě, kdy si napsal šest řádků: rešerše do 15. listopadu, metodika do 5. prosince, sběr dat přes vánoce a tak dál. První dva termíny nedodržel, zbylé čtyři ano. Odevzdal s týdenním předstihem, poprvé za celé studium.

Druhý postup je nepohodlný a funguje ze všech nejlíp: pošlete vedoucímu rozepsanou, ošklivou verzi kapitoly dřív, než ji budete chtít ukázat. Zpětná vazba na nehotový text bolí míň než tři týdny kroužení kolem prázdného dokumentu.

Podle čeho si vybrat techniku

Techniky nefungují univerzálně, protože odkládání nemá jednu příčinu. Praktičtější než hledat „tu správnou metodu" je rozlišit tři zdroje podle toho, jaký pocit vás od práce odhání.

Jeden a tentýž student může mít v každém předmětu jiný zdroj, takže nálepka „jsem prokrastinátor" toho moc nevysvětlí. Rozdíly mezi nimi jsme podrobněji rozebrali v textu o typech prokrastinace.

Pokud si nejste jistí, který zdroj u vás převažuje, dá se to změřit. Test prokrastinace má 21 otázek, zabere kolem tří minut a rozliší právě tyhle tři zdroje; položky pokrývají práci i studium. Je to nástroj sebepoznání, ne diagnostika, ale k volbě techniky posloužit dokáže.

Kdy už nejde jen o zkouškové

Jedna odložená seminárka není důvod k obavám. Jinak vypadá situace, kdy se stejný vzorec drží roky a objevuje se nezávisle na škole: nezaplacené složenky, neodepsané e-maily, odkládaná návštěva lékaře, přihláška, kterou nosíte v batohu od února.

Všímejte si spíš důsledků než samotného chování. Přicházíte kvůli odkládání opakovaně o příležitosti, o které jste stáli? Vyhýbáte se lidem, kteří se ptají, jak jste daleko? Zkrátila se úleva po odložení z celého večera na pár minut? Podrobněji o tom píšeme v článku o chronické prokrastinaci.

Hranice mezi běžným studentským odkládáním a dlouhodobým vzorcem nevede podle toho, jak často se to stane. Vede podle toho, jestli se to děje i tam, kde žádný termín ani zkoušející není. Když sedíte nad přihláškou, kterou nikdo nekontroluje, a odkládáte ji třetí měsíc, škola za to opravdu nemůže.