Typy prokrastinace: 3 zdroje, proč odkládáte

Tři lidé v jednom týmu mají do pátku odevzdat stejnou prezentaci. Ondřej ji v úterý otevře, přečte první slide a zavře to, protože ho ta látka nudí skoro fyzicky. Tereza soubor otvírá pětkrát denně, přepíše jeden nadpis a zase ho smaže. Jejich kolega Jakub se do toho pustil doopravdy, jenže pak přišla jedna zpráva, po ní si „jen rychle" něco ověřil na internetu a bylo půl páté.

Zvenčí je to jedno a totéž chování: v pátek ráno nikdo nemá hotovo. Uvnitř to jsou tři úplně jiné příběhy. Přesně proto dává smysl mluvit o typech prokrastinace místo o prokrastinaci jako o jedné vlastnosti. Rada, která postaví na nohy Ondřeje, Tereze spolehlivě uškodí.

Nálepka „prokrastinátor" nic neřeší

Označení prokrastinátor popisuje výsledek, ne příčinu. Je to podobné, jako byste třem lidem s horečkou řekli, že jsou „horečkáři", a naordinovali jim stejný lék. Odkládání vzniká z různých emocí a právě ta emoce rozhoduje o tom, co bude fungovat.

Piers Steel v meta-analýze z roku 2007 prošel stovky studií a došel k tomu, že nejsilnějším osobnostním prediktorem odkládání je impulzivita. Mezi hlavními situačními důvody přitom stojí averze k úkolu, tedy prostý fakt, že se člověku do něčeho nechce. Už tohle napovídá, že za stejným chováním běží nejméně dva různé motory.

Fuschia Sirois a Tim Pychyl v roce 2013 popsali, co ty motory spojuje: prokrastinace funguje jako krátkodobá oprava nálady. Odložením se okamžitě zbavíte nepříjemného pocitu a mozek si tu úlevu dobře zapamatuje. Odkládání je tedy problém emoční regulace, ne časového managementu a už vůbec ne lenosti.

Tím se vysvětluje, proč většina obecných rad selhává. Diář, aplikace na úkoly a systém priorit řeší rozvrh, jenže rozvrh nikdy nebyl ten problém. Nikdo z nás neodkládá nepříjemný telefonát proto, že by nevěděl, kdy má volno.

Typy prokrastinace se pak liší v tom, před jakou emocí utíkáte. V kalendáři vypadá nuda, obava z výsledku i chuť na něco okamžitě zajímavějšího naprosto stejně. V hlavě ne. Vzpomenete si na poslední věc, kterou jste odsunuli, a hlavně na to, co jste v tu chvíli cítili?

Odkládání z nudy a averze k úkolu

První zdroj se dá shrnout větou „ještě ne, teď na to nemám náladu". Úkol není těžký ani ohrožující. Je nezáživný. Vyúčtování cest, přepis poznámek ze schůzky, aktualizace tabulky, kterou stejně nikdo nečte.

Ondřej z úvodu je učebnicový případ. Tři hodiny v kuse dokáže ladit něco, co ho baví, ale na patnáctiminutovém formuláři ztroskotá čtvrtý den po sobě. Nechybí mu energie ani schopnosti, chybí mu důvod, proč to dělat právě teď. Mysl v takovou chvíli nabízí zdánlivě rozumný kompromis: udělám to, až budu mít lepší náladu.

Poznat tenhle typ jde podle výběru práce, ne podle jejího množství. Lidé, které brzdí prokrastinace z nudy, mají večer často odpracováno hodně. Jenom ne tu jednu věc ze seznamu, která tam trčí od minulého týdne.

Několik signálů, podle kterých se tenhle zdroj pozná:

• úkol byste zvládli za dvacet minut, přesto na seznamu přebývá už třetí týden
• když se do toho konečně pustíte, překvapí vás, jak rychle je hotovo
• místo odkládané věci většinou děláte jinou práci, ne zábavu
• slovo, které vás k té věci napadne jako první, zní „otrava"

Pomáhá cokoli, co úkolu dodá stimulaci nebo ho zkrátí: časovač na dvacet minut, práce ve dvojici, hudba, sloučení nudných úkolů do jednoho bloku, který má jasný konec. Naopak přísnější plán a delší rezerva situaci většinou zhorší, protože prodlouží dobu, po kterou se dá vyjednávat samo se sebou.

Odkládání ze strachu a perfekcionismu

Druhý zdroj mluví jinak: „ještě to není dost dobré". Tady odkládáte věc, na které vám záleží, a odkládáte ji právě proto, že vám na ní záleží. Dokud jste nezačali, je výsledek pořád teoreticky skvělý. První nedokonalá verze tu iluzi zboří.

Tereza kolem prezentace kroužila celý týden. Přečetla tři podobné prezentace od konkurence, dvakrát si upravila šablonu a dvakrát napsala úvodní slide, aby ho pak označila a smazala. Kdyby si někdo změřil čas, který nad tím strávila, vyjde jí víc než Ondřejovi a Jakubovi dohromady.

A tady je ta nepříjemně kontraintuitivní část: lidé s tímhle zdrojem obvykle nevypadají jako prokrastinátoři. Bývají svědomití, pracovití a působí zaneprázdněně, protože se hodiny věnují přípravě, rešerši a úpravám formy. Odklad se schová do práce, která vypadá užitečně, jenže odsouvá ten moment, kdy má vzniknout něco hodnotitelného.

Odemkne to většinou až termín. Když do odevzdání zbývá pár hodin, laťka klesne sama a mozek konečně dovolí odvést práci „jen dobře". Proto rada „dej si na to víc času" u tohohle typu selhává: delší lhůta znamená delší období, ve kterém se dá pochybovat, a stejně zběsilý závěr.

Funguje záměrné snížení laťky pro první verzi, oddělení psaní od úprav a předem domluvená definice toho, co znamená „hotovo". Ještě lepší službu udělá, když ukážete rozdělanou práci dřív, než se vám bude chtít. Souvislosti kolem perfekcionismu a prokrastinace stojí za samostatné čtení, protože tenhle zdroj se rád tváří jako ctnost.

Odkládání z impulzivity a rozptýlení

Třetí zdroj má nejkratší vnitřní větu: „jen se mrknu na jednu věc". Úkol vám nevadí, dokonce jste ho možná bez potíží začali. Jenže po cestě se objevilo něco, co slibovalo odměnu hned, a pozornost se přesunula dřív, než jste stačili zaregistrovat rozhodnutí.

Jakub si v pondělí prezentaci opravdu otevřel. Přišla zpráva od kolegy, kterou bylo potřeba vyřídit, pak si potřeboval ověřit jedno číslo, načež se v prohlížeči nashromáždilo jedenáct panelů a z původního souboru zbyly dva odstavce. Večer měl pocit, že celý den někam mizel, a nedokázal přesně říct kam.

Steelovo zjištění o impulzivitě míří přesně sem. Rozdíl oproti prvním dvěma zdrojům je v tom, kde leží spouštěč: nesedí v úkolu, sedí v okolí. Odkládání proto neprobíhá ve dnech, ale v minutách, které se sčítají.

Zrádná je hlavně cena návratu. Každá odbočka stojí víc než těch pár minut, které zabrala, protože zpátky do rozdělané práce se člověk vrací pomalu a musí si znovu vybavit, kde skončil. Okolí to navíc dobře využívá: aplikace i zprávy jsou stavěné tak, aby odměna přišla dřív, než stačíte zvážit, jestli o ni stojíte.

Účinné je tedy upravovat prostředí, ne motivaci. Zavřené panely, telefon v jiné místnosti, jeden viditelný úkol na obrazovce, pevný časový blok. Kdo řeší prokrastinaci z rozptýlení proslovem o disciplíně, bojuje se systémem, který má obrovskou přesilu.

Tři zdroje vedle sebe

Následující tabulka shrnuje, čím se jednotlivé typy prokrastinátorů liší v praxi. Zkuste u každého řádku odhadnout, jak často se vám to stává.

Většina lidí má v profilu všechny tři zdroje, jen v různé síle. Rozhoduje ten dominantní, protože určuje, kde má smysl začít. Zajímavý je i druhý v pořadí: kombinace strachu a rozptýlení vypadá jinak než kombinace strachu a nudy, i když obě vedou k prázdnému dokumentu.

Co když se nepoznáváte v žádném

Někdy vyjde profil vyrovnaný, tedy žádný zdroj výrazně nevede. To není chyba měření ani známka toho, že odkládání neřešíte. Znamená to situační odkládání: reagujete podle typu úkolu, ne podle jednoho stabilního vzorce.

Takový člověk odsune daňové přiznání kvůli nudě, prezentaci pro vedení kvůli obavám z hodnocení a psaní textu kvůli otevřenému chatu. Práce s tím pak vypadá jinak. Místo jedné strategie potřebujete rozpoznat, o který případ jde právě teď, a sáhnout po odpovídajícím řešení z tabulky výše.

Zdroj se navíc může s kontextem měnit. V zaměstnání, které vás baví, se ozve spíš rozptýlení, u studia z povinnosti nuda a u věcí, kde vás někdo hodnotí, obavy. Proto má smysl zjišťovat svůj profil znovu, když se vám výrazně promění práce nebo životní situace.

Zjistit svůj hlavní zdroj jde dvěma způsoby. První je pozorování: týden si u každé odložené věci poznamenejte dvě slova o tom, co jste v tu chvíli cítili. Druhý je strukturovaný pohled zvenčí, protože vlastní důvody si často vysvětlujeme tak, aby zněly rozumněji, než jaké byly. K tomu slouží náš test prokrastinace: 21 otázek, zhruba tři minuty, výsledkem je rozložení všech tří zdrojů a ten dominantní z nich.

Berte to jako sebepoznávací nástroj, ne jako diagnostiku. Cílem není získat přesnější nálepku než „prokrastinátor", ale vědět, kterou emoci vlastně obcházíte, když příště zavřete dokument a jdete uvařit čaj.