Jak zjistit svůj temperament: praktický návod

Co jste udělali, když vám naposledy někdo hodinu předem zrušil domluvený večer? Sáhli jste po telefonu a sháněli náhradní program, nebo se vám kdesi vzadu ulevilo, že máte volno? Odpověď na tuhle jedinou otázku prozradí o vašem temperamentu víc než půlhodina přemýšlení nad tím, jaký asi jste.

Temperament se totiž nepozná z toho, co si o sobě myslíte, ale z toho, co děláte, když nemáte čas se rozmýšlet. A to jsou situace, které si většina lidí ani nepamatuje, protože nestojí za zapamatování.

Čtyři situace, ve kterých se to ukáže

Užitečné jsou drobnosti, ne velké chvíle. Nejlepší materiál k sebepozorování nabízí stres, neznámé prostředí, konflikt a nuda. Ve všech čtyřech jde o okamžik, kdy vypadne naučená slušnost a nastoupí to, co je pod ní.

Nečekaná změna. Zruší se vám plán, přijde e-mail s posunutým termínem, rozbije se auto den před cestou. Sledujte první dvě minuty, ne to, co uděláte za hodinu. Někdo okamžitě volá a řeší, někdo se rozčílí a hned rozhoduje, někdo počká, jestli se to nevyřeší samo, a někdo si začne přehrávat, co všechno z toho může vzejít.

Neznámá společnost. Přijdete na oslavu, kde znáte dva lidi z dvaceti. Kam se postavíte a jak dlouho vám trvá, než promluvíte na někoho cizího? A hlavně: jak se cítíte po dvou hodinách? Jestli nabitě, nebo vysátě, je rozdíl, který se falšuje hůř než odpověď v dotazníku.

Konflikt. Někdo vám na poradě sestřelí návrh, na kterém jste dělali týden. Řeknete to hned nahlas, obrátíte to do vtipu, ustoupíte a večer si to přehrajete, nebo se stáhnete a přestanete ten návrh obhajovat úplně? Reakce na nesouhlas patří k nejstabilnějším projevům temperamentu.

Čekání ve frontě. Nejobyčejnější zkouška ze všech, a proto nejpoctivější. U pokladny v supermarketu se před vámi zasekne platba a stojíte pět minut na místě. Někdo v tu chvíli přendá nákup do vedlejší řady, jiný se otočí na člověka za sebou a prohodí poznámku o samoobslužných pokladnách. Někdo další vytáhne telefon a je mu to jedno, protože o čase stráveném čekáním nepřemýšlí. A poslední z nich mlčky přepočítává, o kolik mu to posune večerní plán.

U všech čtyř situací platí jedno pravidlo: zapisujte reakci ten samý den. Paměť si nás totiž po pár dnech přepíše do lepší verze. Z vytočení se stane věcná připomínka a hodina prokrastinace nad tabulkou se zpětně tváří jako promyšlená příprava. Věta zapsaná večer do telefonu je otravná, ale za týden je z ní jediný podklad, kterému se dá věřit.

Právě tady je jeden kontraintuitivní bod. Většina lidí zkoumá svůj temperament na velkých situacích typu krize v práci nebo hádka s partnerem. Jenže krize máme nacvičené: víme, co se od nás čeká, a hrajeme roli. Ve frontě na poště nikdo nikoho nesleduje, takže tam se chováte podle sebe.

Proč se sebeodhad tak často mine

Zeptejte se pěti lidí, jaký mají temperament, a část z nich se tipne špatně. Ne proto, že by se neznali. Popis povahy, kterou obdivujeme, se prostě čte líp než popis té vlastní, a sangvinik zní v češtině jako někdo, koho mají všichni rádi. Melancholik zní jako diagnóza, i když popisuje hloubku a pečlivost.

Přidává se k tomu ještě jedna věc. Odpovídáme podle toho, jak se chováme v práci, protože pracovní režim máme nejlíp popsaný. Jenže chování na poradě a chování doma se u řady lidí dost liší, a co se z něj objeví v dotazníku, je často styl, který máte nacvičený, ne ten, který vás stojí nejmíň energie.

Simine Vazire (2010) tenhle rozpor popsala docela přesně. Ve svém výzkumu porovnávala, jak dobře člověk odhaduje sám sebe a jak dobře ho odhaduje okolí. U vnitřních věcí, jako je úzkost nebo to, co se vám honí hlavou před usnutím, byl přesnější sám člověk. U toho, co je zvenku vidět, tedy hlavně u projevů extraverze, byli přesnější druzí.

Pro hledání temperamentu z toho plyne nepříjemný závěr. Melancholickou složku odhadnete sami docela dobře, protože se odehrává uvnitř vás. To, jestli působíte jako sangvinik nebo jako flegmatik, musíte zjistit od někoho jiného.

Jak se zeptat okolí, aby vám řekli pravdu

Otázka „jaký jsem?" nefunguje. Lidé odpoví to, co je na vás těší, nebo to, co považují za slušné. Odpovědi se dají zachránit tím, že se místo na povahu ptáte na chování v konkrétní situaci.

• Když jsem naštvaný, poznáš to hned, nebo až podle toho, že jsem dva dny zvláštní?
• Kdo v naší partě obvykle navrhne, kam se půjde? A kdo se přidá?
• Když se rozhoduju o něčem větším, ptám se tě na názor předem, nebo ti přinesu hotovou věc?
• Působím na tebe spíš jako člověk, který spěchá, nebo jako ten, na kterého se čeká?
• Kdy naposledy jsem ti slíbil něco, co jsem pak nesplnil?

Ptejte se tří lidí z různých částí života. Ideálně partnera nebo partnerky, kolegy a kamarádky, se kterou se znáte od školy. Když se odpovědi rozejdou, není to chyba. Znamená to, že se v každém prostředí chováte trochu jinak, a rozdíl mezi tím, jak vás vidí kolega a jak nejstarší kamarád, sám o sobě něco vypovídá.

Komu se ptát nevyplatí? Člověku, který je na vás závislý, a člověku, se kterým se zrovna hádáte. První vám odpoví, co chcete slyšet, druhý vám sečte všechno z posledního měsíce. Nejlepší zdroj bývá někdo, kdo vás má rád a zároveň si od vás udržuje odstup, tedy typicky starý kamarád nebo bývalý kolega. U odpovědí sledujte, jestli vám dotyčný umí říct konkrétní historku. Když ne, mluví o dojmu, ne o vašem chování.

Kdy jste naposledy někoho poprosili o zpětnou vazbu a opravdu jste ji chtěli slyšet? Většina takových rozhovorů se rozbije v okamžiku, kdy začnete vysvětlovat. Vydržte mlčet a jen se doptávejte na příklad.

Týden a jeden zápisník

Sedm dní stačí, když se pozoruje konkrétně. Po každém dni si zapište jednu větu o jediné věci: co vás ten den nejvíc vytočilo. Ne co bylo nejhorší, ale co vás popudilo.

Zdržení? Chaos v zadání? To, že se pořád někdo baví, i když je práce? Nebo že si nikdo nevšiml, jak je tým unavený? Po sedmi dnech se v poznámkách ozve pořád stejná stížnost. Ukazuje na temperament, který je vám nejvzdálenější, protože nejvíc nás dráždí lidé, kteří fungují opačně než my. Ten váš pak leží zhruba na protilehlé straně.

Petra, projektová manažerka z Brna, si byla jistá, že je sangvinik. Ráda mezi lidmi, na firemních akcích poslední, humor pohotový. Když si týden zapisovala, vyšlo jí, že ji nejvíc vytáčelo překotné rozhodování a čtyři změny plánu za den. Kolegové jí nezávisle na sobě řekli, že působí jako člověk, se kterým je klid a který nikdy nikam netlačí. Nakonec u ní vyšel flegmatik se sangvinickou příměsí, což seděl přesně: společenská, ale poháněná vnitřním klidem, ne potřebou být pořád v pohybu.

Kdy pomůže test

Sebepozorování má strop. Vidíte na sobě to, co vás v daný týden zrovna trápí, a chybí vám měřítko, kterým byste porovnali čtyři složky mezi sebou. Přesně to dotazník umí: nabídne stejnou sadu otázek na všechny čtyři temperamenty a rozdíly mezi nimi vyčíslí.

Náš test temperamentu má 24 otázek, každou hodnotíte na pětibodové škále a celé to zabere kolem čtyř minut. Výsledkem nejsou písmena, ale čtyři skóre na stobodové škále. Nejvyšší z nich je primární temperament, druhý v pořadí se počítá jako příměs, pokud za ním zaostává nanejvýš o patnáct bodů. Dostanete tedy jeden ze šestnácti profilů, ne jednu ze čtyř škatulek.

Otázky přitom neprozrazují, co se zrovna měří, aby vás název temperamentu netáhl k odpovědi, kterou byste rádi měli. Ideální je vyplňovat je rychle a podle první reakce. Dlouhé přemýšlení nad položkou zpravidla znamená, že už si stavíte obhajobu.

Zbývá říct, co test není. Nejde o diagnostiku ani o nic, podle čeho by se měl vybírat člověk na pracovní pozici. Srovnání s ostatními lidmi je orientační a výsledek má hodnotu jako podklad k přemýšlení, ne jako nálepka do životopisu. Podrobněji rozdíl mezi vrozeným základem a tím, co si člověk vypěstoval, rozebírá text o temperamentu a charakteru.

Co s výsledkem

První použití je pojmenování opakujícího se problému. Když víte, že vaše nejnižší složka je cholerická, přestanete si vyčítat lenost pokaždé, když odložíte nepříjemný telefonát, a začnete s tím zacházet jako s věcí, na kterou si musíte vytvořit postup. Třeba tím, že nepříjemné hovory dáte na začátek dne.

Druhé použití je ve vztazích a v týmu. Rozdílné tempo vysvětlí většinu drobných konfliktů líp než domnělá zlá vůle druhé strany, a když víte, že kolega potřebuje čas na rozmyšlenou, přestanete jeho mlčení číst jako nezájem. Jak se dvě různé složky perou uvnitř jednoho člověka, ukazuje přehled kombinací temperamentů.

Nefunguje jediné použití: temperament jako omluvenka. Věta „já jsem prostě cholerik" je popis výchozího nastavení, ne povolení křičet na kolegy. Nastavení určuje, co vás stojí míň energie, ne co si můžete dovolit. Kolik toho jde na sobě změnit a co zůstane, rozebírá text o tom, jestli se dá temperament změnit.

Až budete výsledek číst, začněte od nejnižšího čísla. Vrchol většinou tušíte, protože v něm žijete každý den, ale to nejslabší číslo popisuje situace, ve kterých vás každý krok stojí víc než ostatní. A právě tam se dá s malou změnou zvyků udělat nejvíc.