Dá se temperament změnit? Co říká věda

Kolikrát jste si slíbili, že příště zareagujete jinak, a příště to dopadlo úplně stejně? Ta zkušenost stojí za většinou otázek na téma změny temperamentu a odpověď na ni není ani "jde to" ani "nejde to". Přesnější je rozdělit temperament na dvě části, protože jedna se drží celý život a druhá se posouvá i bez toho, abyste si toho všimli.

Odborný pohled na tenhle rozdíl nejlíp shrnula psycholožka Mary Rothbartová. Temperament podle ní tvoří reaktivita, tedy to, co se ve vás spustí samo, a seberegulace, tedy schopnost tu reakci zpomalit či nasměrovat jinam. Reaktivita je z velké části daná. Seberegulace se vyvíjí od útlého věku dál a v dospělosti se dá cíleně trénovat.

Co ukazují výzkumy dvojčat

Behaviorální genetika řeší jednoduše položenou otázku: nakolik za rozdíly mezi lidmi můžou geny a nakolik prostředí. Nejsilnějším nástrojem jsou dvojčata, hlavně ta jednovaječná vychovaná odděleně. Jestli si dva lidé se stejnou genetickou výbavou zůstanou podobní i po letech v jiných rodinách, těžko to půjde přičíst výchově.

Thomas Bouchard a Matt McGue tuhle literaturu opakovaně shrnovali, mimo jiné v přehledu z roku 2003. Výsledek se drží pozoruhodně stabilně napříč studiemi: zhruba polovinu rozdílů mezi lidmi v osobnostních rysech vysvětlují geny, zbytek jde na vrub prostředí. A tady přichází první překvapení. Ta prostředí, která rozhodují, jsou většinou takzvaně nesdílená. Jinými slovy, sourozenci vyrůstající ve stejné domácnosti si nejsou o mnoho podobnější než náhodně vybraní lidé, pokud odečteme geny.

Tady se ale sluší dodat, co to číslo neznamená, protože právě na tom se láme většina sporů o dědičnost. Nejde o tvrzení, že polovina vaší povahy je z genů a druhá z výchovy. Dědivost je statistika o skupině, ne o jednotlivci: popisuje, jaká část rozdílů mezi lidmi v dané populaci souvisí s geny. O vás osobně neříká vůbec nic a nic nepředurčuje. Ve stabilním prostředí, kde mají všichni podobné podmínky, ta hodnota dokonce stoupá, protože rozdíly mezi lidmi zbývá vysvětlit už jen jejich výbavou.

U temperamentu v užším smyslu, tedy u tempa, dráždivosti a emoční reaktivity, bývá dědičná složka spíš vyšší než u naučených postojů a hodnot. Právě tenhle rozdíl je důvod, proč se v psychologii temperament a charakter popisují odděleně a proč se s každým z nich pracuje jinak. Podrobněji to rozebírá text o rozdílu mezi temperamentem, charakterem a osobností.

Druhou oporou je práce Jeroma Kagana. Ten už u čtyřměsíčních kojenců rozlišil vysoce a nízko reaktivní děti podle toho, jak silně reagovaly na nové podněty, a pak je sledoval roky. Vysoká reaktivita předpovídala zdrženlivost a opatrnost v pozdějším věku, jenže ne tak přímočaře, jak by se čekalo. Výraznou zdrženlivost si do dalších let odnesla jen část těchto dětí, zhruba třetina. Zbytek se pohyboval někde mezi. Skoro nikdo z nich se ale nepřeklopil do opačného extrému a nestal se z něj bezstarostný typ, který nic nerozhodí.

Osobnost dozrává, i když si toho nevšimnete

Vedle dědičnosti stojí druhá otázka: co se s rysy děje v čase. Odpověď nabídla velká metaanalýza, kterou publikovali Brent Roberts, Kate Waltonová a Wolfgang Viechtbauer v roce 2006. Prošli desítky dlouhodobých studií a sledovali, jak se průměrné hodnoty rysů posouvají s věkem.

Vyšel z toho vzorec, kterému se říká princip zrání. Lidé v průběhu dospělosti v průměru přibírají na emoční stabilitě, svědomitosti a sociální dominanci. Otevřenost vůči novému kulminuje spíš v mladší dospělosti a v pozdějším věku mírně klesá. Změny nejsou dramatické, zato jdou u velké části populace stejným směrem a největší kus pohybu spadá do období mezi dvacítkou a čtyřicítkou.

Znamená to, že člověk s výbušnou povahou bude v padesáti klidnější, než byl v pětadvaceti. Pořád ale zůstane výbušnější než jeho vrstevník, který byl v pětadvaceti klidný. Pořadí mezi lidmi se drží mnohem tvrději než absolutní hodnoty, a čím jste starší, tím je stabilnější.

Za tím posunem přitom nestojí věk sám o sobě, ale role, do kterých člověk vstupuje. Kdo má práci, za kterou nese odpovědnost, nebo doma někoho, kdo se na něj spoléhá, dostává denní trénink ve spolehlivosti a v držení emocí na uzdě. Život od vás začne vyžadovat chování, které jste dřív nepotřebovali, a po pár letech opakování z něj bude vlastnost.

A teď ta kontraintuitivní část. Jonathan Quoidbach, Daniel Gilbert a Timothy Wilson publikovali v roce 2013 v Science výzkum na tisících lidí a našli u nich systematický omyl. Účastníci v každém věku uváděli, že za posledních deset let se dost změnili, ale že v následujících deseti letech se změní jen málo. Autoři tomu říkají iluze konce dějin. Změnu tedy spolehlivě rozpoznáme zpětně a stejně spolehlivě ji podceňujeme dopředu.

Co změnit nejde a co ano

Rozdělení je docela ostré, jakmile si člověk položí otázku, na jaké úrovni se ptá. Základní reaktivita zůstává. Práh, na kterém se ve vás něco spustí, rychlost náběhu a doba, za kterou se vrátíte na klidovou hladinu, to všechno patří k výbavě, se kterou jste přišli na svět.

Melancholik nepřestane vnímat i nevyřčené věci a nepřestane si nepovedenou větu přehrávat. Cholerikovi neprodlouží žádný trénink knot na délku flegmatikova. Sangvinik nezačne mít radost ze tří hodin ticha nad tabulkou. Co se ale mění, a mění se hodně, je repertoár toho, co s reakcí uděláte.

Tomáš v deseti letech odmítal jít sám koupit rohlíky, protože by musel mluvit s prodavačkou. Dnes je mu pětatřicet a vede celodenní školení pro dvacet lidí, aniž by na něm někdo poznal nervozitu. Vypadá to jako proměna temperamentu. Není. Cestou z každého školení jede hodinu v naprostém tichu bez rádia a večer nezvedá telefon. Reaktivita zůstala stejná, změnily se dovednosti a hlavně to, jak si Tomáš staví den kolem nich.

Přesně to je rozdíl, který stojí za zapamatování. Neměníte to, co ve vás naskočí. Měníte, co následuje, jak dlouho to trvá a v jakém prostředí se to celé odehrává.

Přání nestačí, změna jde přes chování

Zajímavou odpověď na otázku "můžu si změnu prostě objednat" dali Nathan Hudson a Chris Fraley (2015). Sledovali studenty, kteří chtěli změnit některý ze svých rysů, po dobu několika měsíců. Skupina, která zůstala u přání, se nikam neposunula. Skupina, která si každý týden nastavila konkrétní chování v konkrétní situaci, se posunula měřitelně.

Rozdíl mezi "chci být trpělivější" a "když mi kolega bude vysvětlovat problém, dopustím ho do konce, i když už znám řešení" je v tom, že první věta se nedá vykonat. Druhá ano, a to i ve chvíli, kdy se vám nechce.

Stojí za to připomenout, že měřitelný posun v takových výzkumech není proměna. Jde o mírný pohyb na škále, ne o výměnu typu. Kdo čeká, že se z něj po půl roce cvičení stane někdo jiný, bude zklamaný. Kdo čeká, že přestane jednou za měsíc zbytečně zranit blízkého člověka, má reálný cíl.

Šest postupů, které pracují s temperamentem, ne proti němu

Nejlepší výsledky mívají postupy, které vaši přirozenou tendenci využijí místo toho, aby ji potíraly. Sangvinik nevydrží u samostudia, zato u společného učení s kamarádem ano. Melancholik se nedonutí k improvizaci, ale připravit si tři varianty dopředu zvládne.

• Pojmenujte si tělesný signál, který přichází dřív než reakce. Většina lidí ho má a většina si ho nevšímá.
• Vložte mezi podnět a odpověď mechanickou překážku: napsat a neodeslat, vstát od stolu, odložit rozhodnutí do rána.
• Místo boje se sebou upravte prostředí. Kdo se snadno zahltí, potřebuje předvídatelný režim víc než další předsevzetí.
• Cvičte v malých sázkách. Nesouhlas se nacvičuje u výběru restaurace, ne u vyjednávání o platu.
• Přiberte si jednoho člověka, který vám dá zpětnou vazbu na to, jak působíte. Sebeodhad má u vlastního chování slepé místo.
• Počítejte s regresí. Pod únavou a spánkovým deficitem se každý vrací k původnímu nastavení a neznamená to, že práce byla k ničemu.

Kde přesně máte silné a slabé místo, se dá zjistit rychleji než roční sebepozorováním. Test temperamentu má 24 otázek a zabere kolem čtyř minut; kromě hlavního typu ukáže i příměs a nejméně výraznou složku, což bývá právě to, co stojí za trénink. Jak se čtyři typy míchají dohromady, rozebírá text o kombinacích temperamentu.

Kdy má smysl chtít změnu a kdy ne

Ne každá nespokojenost s vlastní povahou volá po tréninku. Občas volá po změně prostředí. Introvertní melancholik v otevřeném kanceláři s deseti telefonáty za hodinu nemá problém s temperamentem, má problém s místem, kde tráví osm hodin denně.

Užitečná otázka zní: brání vám ta vlastnost dostat se tam, kam chcete, nebo vám jen vadí, že nejste jako někdo jiný? První případ stojí za práci. Druhý bývá spíš srovnávání, které nikam nevede, protože každý typ má svou cenu i svůj účet. U dětí je ta otázka ještě citlivější a rodiče na ni narážejí dřív než na cokoli jiného, jak popisuje text o temperamentu u dětí.

A ještě jedna hranice. Když se z běžné reaktivity stane něco, co vám dlouhodobě bere spánek, chuť do věcí nebo schopnost fungovat, nejde už o temperament a žádná svépomocná strategie to nevyřeší. Tam patří odborná pomoc, ne další kolo předsevzetí. Kde přesně ta hranice leží u jednotlivých typů, rozebírá text o tom, jak se temperamenty vyrovnávají se stresem.

Zkuste si na příští měsíc vybrat jedinou situaci, která se vám opakuje aspoň jednou týdně, a napsat si jednu větu o tom, co v ní uděláte jinak. Ne vlastnost, ne předsevzetí, jednu větu o chování. Za měsíc uvidíte na sobě rozdíl, který by vám samotné přání nepřineslo ani za rok.