Temperament u dětí: jak ho poznat a jak s ním pracovat

Ve čtyřech měsících dítě ještě neumí sedět, a přesto už se dá leccos odhadnout o tom, jaký školák z něj bude. Jerome Kagan na Harvardu od 80. let pouštěl kojencům neznámé zvuky a ukazoval jim cizí předměty. Zhruba pětina z nich reagovala prudce: kopala nožičkama, vzpínala se a rozplakala se. Když se k týmž dětem vracel o mnoho let později, právě z téhle skupiny pocházela většina těch, kdo se v nové společnosti drželi u zdi a novou situaci si nejdřív obhlédli z bezpečné vzdálenosti.

Kagan tomu říkal behaviorální inhibice a ukázal na ní věc, kterou rodiče druhého dítěte většinou objeví sami. Sklon reagovat rychle nebo opatrně, hlasitě nebo tiše je na světě dřív než výchova. Neznamená to osud, protože z opatrného kojence nevyroste automaticky plachý dospělý, ale znamená to výchozí nastavení, se kterým se dá pracovat líp než proti němu.

Devět vlastností a tři typy dětí

Nejpodrobnější mapu téhle oblasti nakreslili manželé Alexander Thomas a Stella Chess. Jejich newyorská longitudinální studie začala v roce 1956, sledovala děti od prvních měsíců života do dospělosti a stojí na rozhovorech s rodiči o naprosto obyčejných věcech: jak dítě jí, jak usíná, co dělá s novou hračkou nebo s cizím člověkem ve dveřích.

Z toho vzniklo devět dimenzí temperamentu. Patří mezi ně úroveň aktivity, pravidelnost tělesných rytmů, reakce na novou situaci, přizpůsobivost, intenzita reakcí, práh citlivosti na podněty, převažující ladění, vytrvalost a míra rozptýlitelnosti. Každá z nich je škála, ne přihrádka, a většina dětí je má rozházené: jedno usíná jako hodinky a přitom se lekne každého zvonku.

Když autoři hledali, jestli se dimenze shlukují, vyšly jim tři obrázky, které od té doby zná skoro každá učebnice vývojové psychologie:

• Snadné dítě jí a spí v pravidelném rytmu, novinky přijímá bez velkého protestu a jeho nálada je většinou dobrá.
• U obtížného dítěte jsou rytmy nepravidelné, reakce silné a na každou změnu si potřebuje delší dobu zvykat. Křik má hlasitější a radost taky.
• Pomalu se rozehřívající dítě se stáhne před vším novým, ale bez tlaku se do toho po několika opakováních zapojí a nakonec si věc oblíbí.

Tady přichází ta část, kterou popularizace obvykle vynechá. Do těchhle tří skupin se podařilo zařadit zhruba 65 procent dětí ve vzorku. Zbývající třetina byla kombinací, nebo do žádného obrázku pořádně nesedla. Pokud tedy u svého dítěte marně hledáte, kterému popisu odpovídá, není to chyba pozorování; je to nejčastější výsledek.

Novější pohled přidala Mary Rothbart, která temperament popisuje jako souhru dvou věcí: reaktivity, tedy jak silně se dítě rozjede, a seberegulace, tedy jak dobře se dokáže zase zpomalit. Druhá složka se s věkem vyvíjí, a právě do ní míří skoro všechno, co může rodič udělat.

Goodness of fit: soulad je důležitější než typ

Nejcennější věc, se kterou Thomas a Chess přišli, není typologie, ale koncept, který nazvali goodness of fit. Do češtiny se překládá jako soulad mezi temperamentem dítěte a nároky prostředí, ve kterém žije. Podle jejich pozorování nepředpovídal pozdější potíže sám temperament, ale rozpor mezi ním a tím, co po dítěti okolí chtělo.

Prakticky to znamená, že takzvané obtížné dítě není horší dítě. V rodině, kde se dá počítat s tím, že si na nový kroužek zvyká tři týdny, a kde večerní rituál probíhá pokaždé stejně, vyroste z prudkého temperamentu energický a přímý člověk. V rodině, která tutéž reakci čte jako neposlušnost a odpovídá na ni tlakem, se z toho stane každodenní boj a dítě se navíc naučí, že s ním něco není v pořádku.

Stejný mechanismus funguje i obráceně. Klidné a přizpůsobivé dítě to má snadné skoro všude, ale v rodině, která bere jeho nenáročnost jako samozřejmost, se snadno stane tím, na koho nikdy nezbyde pozornost, protože nezlobí.

Kde temperament uvidíte v běžném dni

Nepotřebujete dotazník ani odborníka. Stačí sledovat čtyři situace, které se doma odehrávají tak jako tak.

První kontakt s novým. Přijde návštěva, nebo poprvé vejdete do herny. Běží dítě rovnou dovnitř? Zůstane vám na noze deset minut a pak se odlepí? Nebo stojí a dívá se celou hodinu a zapojí se až příští týden? Tohle je nejvýmluvnější jediné pozorování, které máte k dispozici.

Změna plánu. Zrušený výlet, jiná cesta ze školky, chleba místo rohlíku. Jedno dítě pokrčí rameny, druhé se dvacet minut vzteká, třetí se zeptá, proč se to změnilo, a ještě večer se k tomu vrátí.

Konec zábavy. Sledujte, jak dlouho trvá přechod od hry k večeři. Pomalé rozjíždění a pomalé ukončování jdou obvykle spolu, takže dítě, které se dlouho rozkoukává, potřebuje i delší varování před koncem.

Vytrvalost u jedné věci. Kolik minut vydrží u stavebnice, když mu jeden díl nesedne? Vzdá to potichu, nebo začne házet kostkami po pokoji? Rozptýlitelnost a vytrvalost spolu souvisejí méně, než by člověk čekal; existují děti, které se rozptýlí čímkoli a přitom se ke své věci vytrvale vracejí.

Výchova podle toho, co máte doma

Živé dítě

Vysoká aktivita a silné reakce potřebují dva ventily. Prvním je pohyb dřív, než se nahromadí; hodina venku před úkoly udělá pro klid víc než jakékoli domlouvání během nich. Druhým jsou jasná a stručná pravidla, protože dlouhé vysvětlování v rozjeté chvíli nikdo neposlouchá.

U prudkých reakcí se osvědčuje oddělit emoci od chování. Vztek je v pořádku, kopání do dveří ne, a tenhle rozdíl se dá říct jednou větou, kterou dítě slyší pořád stejnou. Pochvala navíc funguje líp za to, co dítě zvládlo, než za to, jaké je.

Citlivé dítě

Nižší práh citlivosti znamená, že cedule v obchodním centru, štítek na tričku i hlasitá teta jsou pro takové dítě opravdu silné podněty, ne výmluva. Pomáhá snížit nálož, ne otužovat: kratší návštěvy, tišší místo na úkoly, klidný závěr dne.

Silné prožívání se u citlivých dětí často pojí s tím, že si věci přehrávají a v hlavě si předem stavějí černé scénáře. Užitečné je pojmenovat, co se bude dít, dopředu a konkrétně. "Zítra jdeme k doktorovi, budeš tam sedět na židli a paní se podívá na krk" udělá víc než ujišťování, že to nic nebude.

Pomalu se rozehřívající dítě

Tohle dítě potřebuje čas, ne postrčení. Když ho u dveří kroužku odlepíte násilím, naučí se, že nová situace končí bojem s rodičem. Když ho necháte tři lekce sedět na lavičce a dívat se, čtvrtou se obvykle zapojí samo.

Funguje také dorazit dřív než ostatní, protože přijít do prázdné místnosti je něco jiného než vejít mezi patnáct hotových skupinek. A vyplácí se říct učitelce jednu větu dopředu: "Chvíli se dívá, pak se zapojí." Ušetří to dítěti sérii vyzvání, na která ještě není připravené.

Nálepky, které se lepí na celý život

Největší škodu nenapáchá temperament, ale to, co si o něm dítě vyslechne. "On je u nás ten divoký" nebo "ta je hrozně citlivá" se před dítětem řekne stokrát a jednoho dne to začne používat samo jako vysvětlení, proč něco nezkusí.

Popisujte proto chování, ne povahu. Rozdíl mezi "jsi nešikovná" a "ta miska byla moc blízko kraje" zní jako slovíčkaření a v hlavě dítěte je to úplně jiná informace. U popisu chování se dá něco změnit, u popisu povahy ne.

Druhá past je opačná: pokoušet se temperament zlomit. Z introvertního dítěte se sérií narozeninových oslav nestane společenský typ, jen dítě, které navíc ví, že takové, jaké je, nestačí. Kdy jste naposledy po svém dítěti chtěli, aby bylo rychlejší, než umí být?

Pracovat se dá se seberegulací, ne s výchozím nastavením. Opatrné dítě se může naučit oslovit prodavačku, prudké dítě se může naučit odejít z pokoje, než hodí kostkou. Obojí trvá roky a probíhá po malých krocích, a v obou případech to nemění to, co dítě uvnitř cítí, jen to, co s tím udělá. Podobná otázka se řeší i u dospělých, viz text o tom, jestli se dá temperament změnit.

Jedna hranice na závěr téhle části. Temperament vysvětluje styl reakcí, ne všechno. Když dítě dlouhodobě nespí, ztrácí zájem o věci, které ho bavily, mluví o sobě velmi negativně nebo jeho záchvaty vzteku neustupují s věkem, není to otázka povahy a patří to k dětskému lékaři nebo psychologovi. Domácí typologie žádnou odbornou pomoc nenahrazuje.

Když se rodič a dítě netrefí do tempa

Nejčastější zdroj domácího napětí není obtížné dítě, ale rozdíl mezi dvěma temperamenty v jedné kuchyni. Rychlá maminka, která má v hlavě už tři další úkoly, obléká pomalu se rozehřívající dítě, jež si potřebuje samo natáhnout druhou botu. Za pět let jich takhle absolvují tisíc a pokaždé odcházejí naštvaní oba.

Jindy je to naopak. Klidný tatínek s pomalým tempem a živé dítě, které od rána potřebuje pohyb a hluk. Táta má pocit, že doma nikdy není ticho, dítě má pocit, že s ním nikdo nechce běhat, a přitom nikdo z nich nedělá nic špatně.

Rozdíl v tempu se řeší mnohem líp, když víte, na které straně stojíte vy. Náš test temperamentu má 24 otázek a zabere kolem čtyř minut; je určený dospělým, takže ho vyplňte za sebe, ne za dítě. Rodič, který o sobě ví, že v tlaku zrychluje a zvyšuje hlas, dokáže ráno u bot ubrat dřív, než se rozjede pátý konflikt v týdnu. Jak se pak dají číst výsledky a co s nimi, popisuje text o tom, jak zjistit svůj temperament.

Zkuste jednu věc: příští týden si po každém ranním nebo večerním konfliktu poznamenejte, o co v něm doopravdy šlo. Jestli o rychlost, o hluk, o změnu plánu, nebo o konec zábavy. Po sedmi dnech se v poznámkách obvykle ozve jedna a tatáž věc, a ta se dá naplánovat jinak. Historii čtyř klasických povah i jejich moderní podobu shrnuje přehled druhů temperamentu.