Temperament, charakter a osobnost: jaký je rozdíl

"Promiň, já jsem prostě cholerik." Ta věta padne na poradě minutu poté, co dotyčný utne kolegyni v půlce a její návrh smete ze stolu jako ztrátu času. Zní jako vysvětlení, jenže slepuje dvě různé věci: temperament rozhoduje o tom, jak rychle vám stoupne tlak, charakter o tom, co uděláte v následujících třech vteřinách.

V běžné řeči se ty pojmy dávno slily. "Má silnou osobnost" znamená hlas a sebejistotu, "má charakter" znamená, že nezradí, a když se o někom řekne, že má temperament, myslí se tím většinou, že bouchá dveřmi. Psychologie s tou trojicí zachází jinak a nejde o slovíčkaření. Rozdíl mezi nimi určuje, co na sobě má smysl měnit a co je ztráta času.

Mimochodem, původní význam slova je přesně opačný než ten dnešní. Latinské temperamentum znamená správné smíšení, tedy vyváženou míru. Mít temperament tedy kdysi neznamenalo být výbušný, ale mít šťávy v rovnováze.

Temperament: to, s čím jste přišli na svět

Temperament je vrozený styl reagování. Nepopisuje, co si myslíte ani čemu věříte, ale jak se u vás reakce odehrává: jak rychle naskočí, jak je silná, jak dlouho doznívá a kolik podnětů unesete, než začnete být přetažení.

Americká psycholožka Mary Rothbartová ho definovala jako kombinaci dvou složek: reaktivity a seberegulace. Reaktivita je to, co se ve vás spustí samo, ještě než stihnete cokoli zvážit. Seberegulace je schopnost tu vlnu zpomalit, přesměrovat nebo počkat, až přejde. První část je stabilní roky, druhá dozrává postupně a dá se trénovat.

Že tenhle základ existuje od začátku, ukázal nejlépe Jerome Kagan. Ve svých dlouhodobých výzkumech sledoval čtyřměsíční kojence a rozlišil mezi nimi vysoce reaktivní a nízko reaktivní děti podle toho, jak silně odpovídaly na nové podněty. Ta jednoduchá charakteristika předpovídala míru zdrženlivosti a opatrnosti ještě o mnoho let později, přestože děti mezitím prošly různými rodinami a školami.

Stojí za to říct i to, co temperament není. Neříká nic o inteligenci, o schopnostech ani o tom, jak dobře svou práci odvedete, a neurčuje ani vaše názory a hodnoty. Pomalý a opatrný člověk může být v rozhodování odvážnější než rychlý typ, protože odvaha se neměří tempem, ale tím, co člověk riskuje.

Do klasické čtveřice temperamentů se to promítá docela přímočaře. Hans Eysenck v padesátých letech ukázal, že staré typy jde popsat dvěma osami: extraverzí a emoční stabilitou. Sangvinik vychází jako stabilní extravert, cholerik jako labilní extravert, flegmatik jako stabilní introvert a melancholik jako labilní introvert. Podrobněji tuhle historii rozebírá přehled čtyř druhů temperamentu.

Charakter: to, co jste si z toho udělali

Řecké charaktér označovalo ražbu, vyrytou značku na minci. Ta představa sedí dodnes. Charakter je otisk, který ve vás zanechala výchova, prostředí a hlavně vlastní opakovaná rozhodnutí.

Patří sem hodnoty, morální postoje a návyky. Jestli dodržíte slovo, když se to nehodí. Jestli přiznáte chybu, kterou by nikdo neodhalil. Jestli si na někoho uděláte čas ve chvíli, kdy jste sami vyčerpaní. Nic z toho vám není dáno předem a nic z toho nezjistíte tím, že změříte něčí tempo nebo dráždivost.

Rozdělení má i moderní odbornou oporu. Psychiatr Robert Cloninger v devadesátých letech navrhl popisovat obě roviny odděleně: temperament jako automatické emoční reakce, které se objevují brzy a drží se, a charakter jako soustavu cílů, hodnot a představ o sobě, která se buduje celý život. Argumentoval mimo jiné tím, že dva lidé se stejným temperamentovým profilem se v životě chovají naprosto odlišně podle toho, jak vyzrálý mají charakter.

Jedna věc na charakteru překvapí: nejvíc je vidět přesně tam, kde jde proti temperamentu. Klidná omluva od člověka, který vzplane během vteřiny, váží víc než klidná omluva od flegmatika, kterého ta situace vlastně ani nerozhodila. Cena rozhodnutí se počítá podle toho, kolik vás stálo.

Osobnost: celek, ve kterém se obojí potkává

Osobnost je nadřazený pojem. Gordon Allport ji v roce 1937 definoval jako dynamickou organizaci psychofyzických systémů, které určují způsob, jakým se člověk přizpůsobuje světu. Temperament ve své definici označil za tu část, která je nejvíc vázaná na biologickou výbavu, a tedy nejvíc dědičná.

Dnešní pohled to rozvíjí do vrstev. Dan McAdams a Jennifer Palsová (2006) popsali osobnost jako tři patra nad sebou: základní rysy, pak takzvané charakteristické adaptace (cíle, hodnoty, role, strategie zvládání) a nakonec životní příběh, který o sobě člověk vypráví. Temperament sedí ve spodním patře, charakter v prostředním a horním. Osobnost je celá ta stavba.

Proč "jsem cholerik" jako omluvenka neobstojí

Zkusme tu logiku dotáhnout. Kdyby temperament skutečně určoval chování, museli by se všichni cholerici chovat stejně. Stačí ale nahlédnout do dvou kanceláří.

Petr i Zdeněk vedou tým a oba mají krátký knot. Přijde chyba v podkladech, oba během vteřiny zrudnou. Petr napíše ostrou zprávu do skupinového chatu a pak dva dny řeší, proč s ním lidé mluví přes prostředníka. Zdeněk má nacvičený vlastní postup: napsat to samé do prázdného dokumentu, vstát, dojít pro kávu a teprve pak se rozhodnout, co pošle. Odešle asi třetinu původního textu a věc je do oběda vyřešená.

Temperament u obou udělal totéž. Rozešli se až v tom, co s tou vlnou provedli. A přesně v tom rozdílu leží charakter, protože Zdeňkův postup není dar od přírody, ale zvyk, který si někdy zavedl a pak ho stokrát zopakoval.

Omluvenka má ještě jednu slabinu, a to selektivnost. Málokdo ji použije na drobnou nepoctivost nebo na to, že zapomněl zavolat mámě. Vytahuje se hlavně na věci, které bychom stejně neradi řešili. Kdy jste naposledy slyšeli někoho říct "promiň, jsem flegmatik, takže jsem to rozhodnutí neudělal a udělal ho za mě někdo jiný"?

Jedna verze té věty ale smysl dává, a to podle toho, kdy zazní. "Mluvím rychle a někdy skočím do řeči, tak mě prosím zastav" je informace předem, která druhé straně usnadní život. "Skočil jsem ti do řeči, protože jsem cholerik" je totéž řečené potom a funguje jako zavření tématu. Rozdíl mezi upozorněním a výmluvou leží celý v načasování.

Užitečná zkratka zní takhle. Temperament vysvětluje, proč jste měli tu chuť. Nevysvětluje, proč jste jí vyhověli.

Co se s temperamentem dá dělat, když se nedá vyměnit

Práce s vlastním temperamentem nemíří na reakci samotnou, ta je zpravidla rychlejší než vědomí. Míří na tři vteřiny po ní a na prostředí, ve kterém se pohybujete. Několik postupů se osvědčuje napříč typy:

• Znát svůj vlastní varovný signál. Sevřená čelist, zrychlený dech, chuť odejít z místnosti nebo naopak potřeba mít hned poslední slovo.
• Zavést mezi podnět a odpověď jednu mechanickou překážku. Napsat, ale neodeslat. Vstát. Odložit rozhodnutí do rána.
• Vybírat si prostředí místo toho, abyste v nevhodném bojovali sami se sebou. Vysoce reaktivnímu člověku prospěje předvídatelný režim mnohem víc než další kolo předsevzetí.
• Domluvit se s okolím dopředu. Věta "když mluvím moc rychle, zastav mě" ušetří spoustu následného vysvětlování.
• Naučit se opravovat. Rychlá a konkrétní omluva stojí míň energie než týden napjatého ticha.

Kolik z toho se dá reálně změnit a co zůstane, rozebírá samostatný text o tom, jestli se dá temperament změnit. Zkráceně: základní reaktivita se drží, repertoár reakcí se rozšiřuje po celý život.

Jak poznáte, co je u vás temperament a co jen návyk

Praktické rozlišení stojí na třech otázkách. Objevuje se to u vás napříč situacemi, doma i v práci? Pamatujete si to na sobě už z dětství? A naskočí to dřív, než stihnete cokoli zvážit? Tři odpovědi ano ukazují na temperament. Když se věc váže na jedno prostředí nebo jednu životní etapu, jde spíš o naučený způsob, který jde odnaučit.

Sebeodhad se přitom mýlí častěji, než čekáte, protože se posuzujeme podle toho, jací bychom chtěli být. Tichý člověk, který si zakládá na rozhodnosti, se popíše jako cholerik. Rychlý typ, kterému se líbí obraz vyrovnaného stoika, se zařadí mezi flegmatiky. Právě proto se hodí porovnat vlastní dojem s odpověďmi na konkrétní situace: test temperamentu má 24 otázek a zabere kolem čtyř minut, výsledkem je hlavní typ i jeho příměs. Další cesty k témuž popisuje text o tom, jak zjistit svůj temperament, a kdo chce jemnější měřítko než čtyři škatulky, najde ho ve srovnání temperamentu a modelu Big Five.

Na jeden týden si zkuste vést dvousloupcový zápis. Vlevo situace, která vás vytočila nebo stáhla, vpravo to, co jste s tím udělali. Levý sloupec vám po sedmi dnech ukáže temperament v celé jeho opakovanosti. Pravý ukáže charakter, a hlavně to, kde v něm zatím máte prázdné místo.