Temperament a Big Five: co z antické typologie potvrdila věda

Na firemním workshopu skončí odpoledne tím, že si osmnáct lidí navzájem přečte své výsledky. Dvěma z nich vyšel melancholik. Jedna z nich je účetní, která má rozpočty hotové tři dny před termínem a v kalendáři barevné bloky. Druhý je grafik, který odevzdává v noci před uzávěrkou, dvakrát do roka zapomene na fakturu a k práci se vrací, jen když ho něco chytne.

Oba dostali stejnou nálepku a nemají skoro nic společného. Přitom to není chyba testu. Antická typologie totiž pracuje se dvěma vlastnostmi z pěti, které dnešní psychologie měří, a ty tři zbývající nechává úplně volné.

Eysenckovy dvě čáry

Hans Eysenck v 50. a 60. letech udělal se čtyřmi temperamenty něco, co Galéna nenapadlo. Nezajímalo ho, jestli za povahou stojí tělesné šťávy. Zajímalo ho, kolik nezávislých vlastností potřebujeme, abychom rozdíly mezi lidmi popsali, a z jeho analýz vyšly dvě.

První je extraverze. Popisuje, kam míří vaše pozornost a odkud berete energii: jestli vás společnost dobíjí, nebo vysává, jak rychle jdete do akce a kolik podnětů kolem sebe potřebujete, abyste se cítili dobře.

Druhá je neuroticismus, tedy emoční reaktivita. Neříká, jestli jste smutní. Říká, jak silně a jak dlouho vás rozhodí nepříjemná věc. Na jednom konci škály je stabilní člověk, kterého kritika na poradě přejde do oběda, na druhém konci ten, kdo si tutéž větu přehrává ještě v pátek večer.

Když ty dvě čáry zkřížíte, vzniknou čtyři kvadranty a v nich sedí čtyři klasické temperamenty. Sangvinik je stabilní extravert, cholerik labilní extravert, flegmatik stabilní introvert a melancholik labilní introvert. Slovo labilní je tady technický termín pro vyšší reaktivitu, ne diagnóza a ani nic, co by se dalo číst jako vada.

Eysenck se přitom ke starým Řekům přihlásil sám a ve svých knihách kreslil čtyři temperamenty přímo do kruhu kolem obou os. Nešlo mu o úctu k tradici. Vedla ho úvaha, že za rozdílem mezi introvertem a extravertem stojí něco tělesného, konkrétně rozdílná míra vzrušivosti nervové soustavy: kdo má základní hladinu vyšší, potřebuje míň podnětů zvenčí, aby měl dost. Detaily téhle hypotézy pozdější výzkum přepsal, samotné dvě dimenze ale zůstaly.

Historii těch čtyř jmen od Hippokrata (kolem roku 400 před naším letopočtem) po Galéna, který je o šest století později pojmenoval, sleduje přehled čtyř temperamentů. Eysenckův příspěvek byl v tom, že místo čtyř kolonek nabídl dvě spojité škály. Na nich může člověk stát kdekoli, včetně místa přesně uprostřed.

Ze dvou dimenzí pět

Další generace výzkumníků šla jinou cestou. Lewis Goldberg (1990) navázal na lexikální hypotézu: co je v mezilidských rozdílech důležité, to si jazyk pojmenoval, takže stačí sesbírat všechna přídavná jména popisující lidi a podívat se, které z nich chodí spolu. Paul Costa a Robert McCrae v 80. letech dotáhli měřicí stránku věci.

Z těch analýz opakovaně vypadlo pět dimenzí místo dvou. Extraverze a neuroticismus zůstaly, přibyly k nim otevřenost vůči zkušenosti, svědomitost a přívětivost. Tenhle pětifaktorový model se dnes používá jako společný jazyk pro popis osobnosti a jeho hlavní přednost je nudná, ale podstatná: opakovaně vychází stejně v různých jazycích a kulturách.

Co ty tři nové dimenze měří? Otevřenost vůči zkušenosti popisuje chuť na nové a nezvyklé, od cestování po abstraktní myšlenky. Svědomitost se týká pořádku, plánování a dotahování věcí do konce. A přívětivost říká, jestli v konfliktu instinktivně hledáte dohodu, nebo si jdete za svým, i když to někoho stojí nervy.

Vraťme se k účetní a grafikovi z workshopu. Oba mohou být labilní introverti, takže oba spadnou do melancholického rohu. Liší se ve svědomitosti, a ta v antickém systému prostě není. Zajímavé přitom je, že právě svědomitost patří podle metaanalýzy Barricka a Mounta (1991) k nejlepším osobnostním prediktorům pracovního výkonu napříč profesemi. Čtyři temperamenty o ní neřeknou vůbec nic.

Mapa: temperament a jeho profil v Big Five

Tabulka ukazuje, jak čtyři temperamenty vypadají přeložené do pětifaktorového jazyka. Jde o orientační převod, ne o rovnici.

Všimněte si prázdných míst. Otevřenost vůči zkušenosti se v tabulce neobjeví ani jednou a svědomitost taky ne, protože z Eysenckových dvou os nijak nevyplývají. Poznámky o přívětivosti u cholerika a flegmatika už jdou za rámec původního modelu a berou se spíš z pozorování, jak se ty typy popisují v praxi.

Že mezi klasickými temperamenty a pětifaktorovým modelem existuje měřitelný vztah, potvrdila i práce, kterou publikovali Strelau a Zawadzki (1995). Souvislosti vycházejí především u extraverze a emoční reaktivity, což odpovídá tomu, čeho si všímali už staří lékaři. U zbylých tří dimenzí se antická typologie prostě nemá čeho chytit.

Co typologie zamlčuje

První zjednodušení je v tom, že dimenze jsou spojité, kdežto typ je kolonka. Když se rozdělují lidé na introverty a extraverty, vzniká dojem dvou skupin. Ve skutečnosti se většina lidí drží kolem středu obou škál, takže nejpočetnější je docela nezajímavá skupina těch, kteří jsou napůl obojí.

Z toho plyne druhá potíž. U člověka blízko středu rozhoduje o výsledné nálepce rozdíl několika bodů, a ten se může posunout podle toho, jestli test vyplňujete po dobrém víkendu, nebo v úterý po hádce. Čím dál od středu, tím stabilnější výsledek. To je mimochodem důvod, proč se lidem s vyhraněným profilem popis jejich typu zdá tak přesný, zatímco ostatní kroutí hlavou.

Třetí věc je pravděpodobnostní povaha celého popisu. Věta „melancholici jsou pečliví" znamená v datech asi tolik, že v melancholickém rohu najdete o něco víc pečlivých lidí. Neznamená, že váš známý melancholik někdy odevzdal cokoli včas.

Jak to vypadá v praxi? Do jednoho vývojářského týmu nastoupí dva lidé a oběma vyjde flegmatik. První z nich drží klid, protože ho nic nerozhodí, a přitom si vede podrobný seznam úkolů, takže se na něj dá spolehnout do puntíku. Druhý působí stejně klidně, jenže jeho vyrovnanost pramení z toho, že mu termíny nepřipadají důležité. Vedoucí, který je bude řídit stejně, se u druhého z nich za měsíc nestačí divit. Rozdíl mezi nimi neleží v temperamentu, ale ve svědomitosti, kterou žádný ze čtyř antických popisů nepokrývá.

Zkuste si teď představit deset lidí, které znáte nejlíp. Kolik z nich byste beze zbytku zařadili do jedné ze čtyř kolonek? Většině lidí vyjde tak polovina, a to je poctivý odhad rozlišovací schopnosti celého systému.

Proč typy přesto přežily

Kdyby o užitečnosti rozhodovala jen přesnost, čtyři temperamenty by zmizely někdy v 80. letech. Nezmizely, a stojí za tím vlastnost, kterou psychometrika neměří: srozumitelnost.

Řeknete „je to typický cholerik" a každý u stolu si okamžitě představí konkrétní chování. Zkuste to samé větou „vysoká extraverze, vyšší neuroticismus, nižší přívětivost" a půlka místnosti se odpojí u druhého slova. Typ funguje jako jméno, se kterým se dá pracovat v běžném rozhovoru, kdežto pět čísel v percentilech je nástroj pro někoho, kdo s nimi umí zacházet.

Druhá výhoda je v tom, že typologie popisuje celého člověka najednou. Pětifaktorový model vám dá pět nezávislých údajů a jejich složení si musíte poskládat sami. Čtyři temperamenty už tu kombinaci nesou v sobě, a když k primární složce přidáte příměs, dostanete šestnáct profilů, které pokrývají i rozpory uvnitř jednoho člověka. Jak se dvě složky navzájem přebíjejí, ukazuje přehled kombinací temperamentů.

A do třetice: typ se pamatuje. Pět čísel z dotazníku zapomenete do měsíce, ale to, že jste flegmatik s cholerickou příměsí, si vybavíte i za rok, když vás na poradě zase někdo požádá o rychlé rozhodnutí.

Jak číst obojí dohromady

Nejrozumnější je brát temperament jako vstupní bránu a pětifaktorový model jako podrobnou mapu. Test temperamentu má 24 otázek a zabere kolem čtyř minut; výsledkem je primární temperament, příměs a poznámka o složce, která u vás vyšla nejníž. Dá se pak číst jako jméno pro to, co na sobě dávno pozorujete.

Když chcete jít do detailu, Big Five test ukáže pozici na pěti nezávislých škálách, včetně těch tří, o kterých antická typologie mlčí. Právě tam se rozhoduje o rozdílu mezi účetní a grafikem z úvodu, protože oba mohou mít stejný temperament a přitom jiný vztah k termínům, k pravidlům a k novým věcem.

Obě srovnání jsou přitom orientační. Ani jeden z těch testů není diagnostika a ani jeden neříká, na co se hodíte a na co ne. Pomůže spíš tam, kde potřebujete pojmenovat, proč vám určitý druh práce nebo určitý typ lidí sedí líp než jiný. Konkrétní postup pozorování rozebírá text o tom, jak zjistit svůj temperament.

Jedna věc na antické typologii stojí za povšimnutí i po dvou tisících let. Hippokratés ani Galén neměli statistiku, dotazníky ani vzorky o tisících lidí. Měli jen dlouhé roky pozorování pacientů, a přesto se trefili do dvou dimenzí, které v moderních analýzách pokaždé vyskočí mezi prvními. Ty zbývající tři čekaly na objevení dalších dvacet století.