Flegmatik: klidná síla mezi temperamenty

Ze čtyř klasických temperamentů má flegmatik zdaleka nejhorší pověst. Přídavné jméno „flegmatický" se v češtině používá skoro jako výtka a rozumí se jím lhostejnost. V Eysenckově mřížce osobnosti přitom tenhle typ obsadil pole, které si psychologové spojují s nejmenším rizikem potíží: nízká potřeba vnějšího ruchu spojená s vysokou emoční stabilitou.

Klid, který se plete s lhostejností

Flegmatika poznáte podle toho, co v jeho okolí chybí. Není tam spěch, není tam drama a hlasitost v místnosti po jeho příchodu spíš klesne. Zatímco ostatní zrychlují, on drží stejné tempo a věci se kolem něj nějak samy zklidní.

Nepotřebuje mít navrch ani poslední slovo. Mluví klidně, nikoho nepřerušuje a vlastní názor řekne většinou až ve chvíli, kdy se na něj někdo výslovně zeptá. Lidé se mu svěřují s věcmi, které jinde neřeknou, protože u něj nehrozí soud ani povyk.

Překvapivé je to, co se pod tím klidem doopravdy děje. Nárazová změna flegmatika navenek nerozhodí, uvnitř se s ní ale srovnává pomaleji, než dá znát, a rozjezd proto trvá déle, než by kdo čekal. Ticho a smíření spolu u něj nesouvisí tak, jak to zvenku vypadá.

Vodítkem je i to, jak mluví o vlastních potížích. Na otázku, jak se má, odpoví „ujde to" i v týdnu, kdy mu do toho spadly tři nepříjemné věci. Nepřehání, ale ani nezlehčuje ze skromnosti; jen nevidí důvod, proč by to měl někomu vykládat.

Odtud pramení i nejčastější nedorozumění, které kolem něj vzniká. Tiché přikývnutí čte okolí jako souhlas, jenže flegmatik jím často říká jen tolik, že nechce spor. Za pár týdnů se pak diví, kde se vzal plán, ke kterému se nikdy nepřihlásil.

Hlen, Galén a jeden pomalý typ nervové soustavy

Jméno pochází z řeckého flegma, tedy hlen, protože podle Hippokrata měla u klidného a chladného typu převažovat právě tahle tělesná šťáva. Čtveřici pojmenoval a popsal římský lékař Galén ve 2. století našeho letopočtu. Původní fyziologie je nesmysl, ale pozorovaný rozdíl mezi lidmi vydržel dva tisíce let.

Hans Eysenck v padesátých letech nahradil šťávy dvěma osami: extraverzí a emoční stabilitou. Flegmatik mu vyšel jako stabilní introvert, tedy člověk otočený spíš dovnitř a zároveň málo reaktivní. Ivan Pavlov, který mapoval typy nervové soustavy u psů, sem umístil typ silný a vyrovnaný, ale pomalý v přepínání mezi vzruchem a útlumem.

To slovo „pomalý" bere většina lidí špatně. Netýká se rychlosti myšlení, ale rychlosti, s jakou člověk přepne z jedné činnosti na druhou a z jednoho rozpoložení do jiného. Souvislosti mezi antickými typy a dnešní psychologií rozebírá přehled druhů temperamentu.

Co flegmatik dělá líp než ostatní

Vydrží u úkolu, který už nikoho nebaví. Tam, kde sangvinik ztratí zájem a cholerik hledá zkratku, flegmatik prostě pokračuje ve stejném tempu, protože ho nuda nebolí tolik jako ostatní. Většina dlouhých a nezáživných věcí ve firmách i v rodinách stojí na někom takovém.

Druhá schopnost je tlumení napětí. Nedělá to žádnou technikou, ale tím, že napětí nezvyšuje: nezvýší hlas, nevrátí úder a nepřidá vlastní naštvání k cizímu. Hádka potřebuje dva a s flegmatikem se ten druhý shání hůř.

Podobný obrázek dává i výzkum. Lauri Jensen-Campbellová a William Graziano (2001) sledovali, jak dospívající řeší konflikty, a zjistili, že vyšší přívětivost předpovídala volbu domluvy a hledání kompromisu místo eskalace. Konflikty přívětivějších lidí měly mírnější průběh a rychleji se uzavíraly, i když šlo o stejně vážná témata.

Třetí přednost je paměť na to, jak věci fungují. Flegmatik zůstává v jedné roli a v jedné firmě déle než ostatní typy, takže jako jediný ví, proč se před šesti lety zavedlo pravidlo, které dnes nikomu nedává smysl. Nikde to není zapsané a odchází to ze dne na den spolu s ním.

Konkrétní podoba téhle vlastnosti bývá nenápadná. Hana dělá jedenáct let mzdovou účtárnu ve firmě se sto zaměstnanci. Nikdy si nestěžovala, uzávěrku odevzdala vždy včas a nikdo z vedení nevěděl, kolik věcí kolem toho drží. Zjistili to v květnu, kdy byla tři týdny v nemocnici a dva lidé po ní museli tři měsíce dohledávat, jak co funguje. Opora se v týmu pozná většinou až v den, kdy chybí.

Tichá cena za klid

Nejdražší flegmatikova vlastnost je polykaný nesouhlas. Neřekne ho, protože spor stojí víc energie, než kolik má chuť investovat, a odpor v sobě přitom nese dál. Po čase se z něj stane tichá vzdálenost, kterou druhá strana zaregistruje pozdě a bez vysvětlení.

Druhé riziko je odkládání změny. Argument zní vždycky rozumně: zatím to jde i takhle. Jenže rozhodnutí, které flegmatik neudělá, za něj nakonec udělá někdo jiný, a to obvykle ve chvíli a v podobě, které by si sám nevybral.

Kdy jste naposledy někomu řekli ne bez omluvy a bez dlouhého vysvětlování? U flegmatika je odpověď často „už si nevzpomínám", a právě tady začíná potíž, kterou popisuje jeho okolí jako samozřejmost. Kdo ho zná, počítá s tím, že ustoupí, a přestane se ptát, co chce on.

Ve vztazích je přitom jistotou, o jakou stojí každý: nevyvolává drama, vydrží i horší období a přátelství si u něj udrží i člověk, který se rok neozval. Cena přichází pomalu. Jeho ochota se začne brát jako samozřejmost, na preference se nikdo neptá, protože „jemu je to jedno", a po letech se ukáže, že se celý společný program řídil podle druhé strany.

Zajímavé je, že s rozhodováním problém nemá, pokud je termín jeho vlastní. Flegmatik, který si řekne, že do neděle vybere auto, ho v neděli vybere. Zadrhne se to ve chvíli, kdy termín přijde zvenku a ještě s tlakem, protože tlak u něj nezrychluje, ale brzdí.

Ve stresu se flegmatik nezrychlí, ale zastaví. Odsouvá, čeká, jestli se to nevyřeší samo, a nejtěžší je pro něj vůbec začít. Zvenku to vypadá jako klid, uvnitř jde o zamrznutí, a rozdíl mezi obojím se pozná podle jediné věci: jestli se mu nechce ani do věcí, které ho jindy baví. Jak tenhle stav vypadá u zbylých tří typů, rozebírá text o temperamentu a stresu.

A pak je tu autopilot. Dny plynou příjemně a bez trhlin, nic vysloveně nebolí, jen se to, co si člověk kdysi přál, odsouvá na neurčito. Flegmatická spokojenost je skutečná, ale umí zakrýt, že se roky nic nezměnilo.

Stejná změna, čtyři reakce

Nejlíp se flegmatik popíše ve srovnání. Vezměte oznámení, že se od příštího měsíce mění systém, ve kterém všichni pracují, a sledujte první reakci v místnosti.

Rozdíl mezi třetím a čtvrtým řádkem bývá zdrojem omylů. Flegmatik i melancholik potřebují čas, ale každý na něco jiného: jeden na to, aby se s novinkou vnitřně srovnal, druhý na to, aby si ji promyslel do detailu. Jak se tyhle rozdíly projeví v jedné kanceláři, rozebírá text o temperamentech v týmu.

Mlčení ze souhlasu a mlčení z nechuti do sporu se dají rozlišit jednoduše. Souhlasící flegmatik se druhý den zeptá na nějaký detail, protože si věc mezitím rozvíjí v hlavě. Ten druhý se nezeptá na nic a v den, kdy se změna spustí, se ukáže, že s ní nikdy nepočítal.

Čistě flegmatických lidí je málo, většinou jde o převažující flegmatickou složku s nějakou příměsí. S cholerickou příměsí jede člověk většinu času na klidný plyn, ale ve věcech, na kterých mu záleží, umí sešlápnout naplno, což jeho okolí spolehlivě zaskočí. Náš test temperamentu má 24 otázek a zabere kolem čtyř minut; ukáže primární temperament i příměs, a to jako orientační obrázek, ne jako diagnózu.

Co se o flegmaticích říká špatně

„Je líný." Lenost znamená vyhýbat se práci, kdežto flegmatik ji odvede, jen bez viditelného úsilí a bez potřeby to komentovat. Rozdíl poznáte podle nudných úkolů: líný člověk je odkládá, flegmatik u nich vydrží déle než kdokoli jiný v místnosti.

„Nemá názor." Má ho, jen ho nenabízí bez vyzvání. Když se ho zeptáte obecně, dostanete „mně je to jedno"; když se zeptáte konkrétně, co by udělal jinak, přijde odpověď, která bývá promyšlenější než většina toho, co na poradě zaznělo.

„Nedá se s ním pohnout." Tady je pravdy jen kus. Temperament sám o sobě se v průběhu života výrazně nemění, chování ano, a flegmatik se rozjede spolehlivě ve dvou situacích: když důvod slyšel dopředu, a když si termín nastavil sám. Co se z temperamentu dá měnit a co ne, rozebírá text o tom, jestli se dá temperament změnit.

Na závěr jeden test do praxe, pro obě strany. Až vám flegmatik příště s něčím přikývne, položte doplňující otázku: co bys na tom udělal jinak, kdyby to bylo jen na tobě? Odpověď přijde po pauze a bývá překvapivě konkrétní, protože si tu věc mezitím promyslel celou, jen ji nikomu neřekl.