Jak v dětství vzniká vztahová vazba

V roce 1958 dal americký psycholog Harry Harlow mláďatům makaků na výběr dvě náhradní matky. Jedna byla z holého drátu, ale měla láhev s mlékem. Druhá mléko neměla, zato byla obalená měkkou látkou. Podle tehdejší teorie mělo mládě trávit čas u té, která ho krmí. Stalo se to naopak.

Opičky se držely látkové matky celé hodiny a k drátěné chodily jen se rychle napít. Když je něco vyděsilo, běžely se schovat k té měkké. Krmení lásku nevytvářelo. Vytvářel ji kontakt, teplo, pocit bezpečné náruče.

Tenhle experiment pomohl zbořit představu, že dítě miluje rodiče "za odměnu" v podobě jídla. A otevřel otázku, na kterou psychologie hledá odpověď dodnes: jak přesně v prvních měsících a letech života vzniká pouto, které si pak neseme celý život?

Bowlby: vazba jako otázka přežití

Zatímco Harlow pracoval s opicemi, britský psychiatr John Bowlby pozoroval lidské děti. Ve 40. a 50. letech se staral o sirotky a děti odloučené od rodičů za války a po ní. Viděl, že odloučení od pečující osoby na nich zanechává stopy, které se nedají vysvětlit hladem ani nedostatkem hraček.

V roce 1951 shrnul své poznatky ve zprávě pro Světovou zdravotnickou organizaci a později je rozvinul v trilogii Attachment and Loss (první díl vyšel 1969). Jeho myšlenka byla na svou dobu radikální. Potřeba blízkosti není rozmazlenost, kterou dítě přeroste. Je to vrozený systém, který se vyvinul proto, že děti zůstávající blízko dospělého měly větší šanci přežít predátory, zimu a hlad.

Z pohledu evoluce dává smysl i to, proč se batole rozpláče, sotva rodič zmizí za rohem. Pláč, natahování ruček a lezení za rodičem nejsou vrtochy. Je to poplašný systém s jediným úkolem: udržet ochránce nablízku. Bowlby mluvil o potřebě bezpečné základny, tedy místa, ze kterého se dítě odvažuje zkoumat svět, protože ví, že se má kam vrátit.

Právě tady se rodí to, čemu Bowlby říkal vnitřní pracovní model. Dítě si z tisíců drobných interakcí skládá odpověď na tři nevyslovené otázky. Přijde někdo, když budu volat? Stojím za to, aby si mě někdo všímal? Dá se okolnímu světu věřit? Odpovědi se ukládají dřív, než dítě umí mluvit.

Experiment podivné situace

Bowlbyho teorie byla dlouho spíš filozofií. Chyběl způsob, jak vazbu skutečně změřit. Ten přinesla jeho spolupracovnice, psycholožka Mary Ainsworthová, která na začátku 70. let v Baltimoru dotáhla postup nazvaný Strange Situation, tedy podivná situace.

Funguje překvapivě prostě. Do nezařízené místnosti s hračkami přijde rodič s dítětem ve věku zhruba 12 až 18 měsíců. Během asi dvaceti minut se odehraje osm krátkých scén. Do místnosti vejde cizí člověk. Rodič nenápadně odejde a nechá dítě chvíli samotné. Pak se vrátí, a celé se to jednou zopakuje.

Ainsworthová nesledovala hlavně to, jak moc dítě pláče při odchodu rodiče. To dělá skoro každé. Zajímalo ji chování při shledání, tedy co dítě udělá ve chvíli, kdy se rodič vrátí do dveří. Reakce na návrat totiž prozradí, jakou strategii si dítě vůči tomuto konkrétnímu člověku vytvořilo.

Z pozorování se vynořily tři vzorce, ke kterým později přibyl čtvrtý (Mary Mainová a Judith Solomonová, 1986). Zhruba dvě třetiny dětí vykazují jistou vazbu, zbytek se dělí mezi tři nejisté podoby.

Typ vazby	Když rodič odejde	Když se rodič vrátí	Přibližný výskyt
Jistá	Většinou se rozruší a hledá rodiče	Nechá se rychle utěšit a vrací se ke hře	zhruba dvě třetiny
Vyhýbavá	Navenek klidná, hraje si dál	Rodiče spíš ignoruje nebo se kontaktu vyhne	asi pětina
Úzkostná (ambivalentní)	Silně rozrušená, těžko se uklidňuje	Chce k rodiči, ale zároveň se vzteká a odstrkuje ho	menší skupina
Dezorganizovaná	Bez jasné strategie	Protichůdné pohyby, ztuhnutí, zmatek	častější v rizikovém prostředí

Nejvíc mate ta vyhýbavá skupina. Navenek se tváří, že jí odchod rodiče nevadí, a mohla by působit jako obzvlášť samostatné, spokojené dítě. Měření tepu a stresového hormonu kortizolu ale ukázala pravý opak. Uvnitř je rozrušená stejně jako plačící děti, jen se naučila to nedávat najevo. Klid je tu strategie, ne pohoda.

Co vazbu doopravdy formuje

Nabízí se otázka, čím to je, že si jedno dítě vytvoří jistou vazbu a druhé nejistou. Ainsworthová našla odpověď, a nebyla to výše příjmu ani počet hraček. Byla to citlivá responzivita, tedy schopnost pečující osoby všímat si signálů dítěte a přiměřeně na ně reagovat.

Tady je dobré se zastavit, protože kolem toho koluje spousta zbytečné rodičovské viny. Citlivá responzivita neznamená být k dispozici pořád a reagovat dokonale. Spíš naopak. Dětský psychoanalytik Donald Winnicott proto mluvil o "dost dobré matce", tedy rodiči, který uspokojí potřeby dítěte natolik spolehlivě, aby se cítilo bezpečně, ale ne tak dokonale, aby dítě nikdy nepocítilo frustraci.

Vypadá to v praxi nenápadně. Roční dítě upustí lžíci a rozpláče se. Táta ho nejdřív omylem přiloží ke krmení, protože myslí, že má hlad. Pláč zesílí. Táta zkusí zvednout lžíci, a je to. Dítě se utiší. Nešlo o hlad, šlo o ztracenou lžíci, a rodič to napodruhé pochopil. Takových mikrosituací proběhnou za den desítky.

Ještě dál jde výzkum vývojového psychologa Eda Tronicka. Jeho experiment "kamenné tváře" (still-face, 1975) patří k vizuálně nejsilnějším ukázkám toho, jak brzy dítě vztah aktivně spoluvytváří. Průběh je prostý. Matka si pár minut normálně hraje s několikaměsíčním kojencem. Brouká, usmívá se, opětuje jeho zvuky. Pak na pokyn experimentátora ztuhne. Dívá se na dítě dál, ale s dokonale nehybnou tváří, bez úsměvu, bez odpovědi.

Co následuje, je těžké sledovat i na videozáznamu. Kojenec nejdřív nasadí všechno, co kdy fungovalo. Usměje se, zavýská, ukáže prstem, natáhne ručky. Když nic nezabírá, začne být viditelně rozrušený. Odvrací pohled, hrbí se, někdy se rozpláče. Stačí dvě tři minuty bez odezvy a dítě, kterému jinak nic nechybí, se sesype. Jakmile matka "roztaje" a znovu naváže kontakt, většina dětí se během chvilky zase srovná.

Tronick z toho vyvodil dvě věci. Kojenec není pasivní příjemce péče, ale aktivní partner, který od interakce něco očekává a bez odpovědi se hroutí. A zároveň jeho měření ukázala, že běžná interakce rodiče a dítěte je většinu času lehce rozladěná. Rodič mine signál, dítě se odvrátí, něco nesedí.

Rozhodující není, jestli k těmto výpadkům dojde. Dojde k nim u každého. Rozhodující je oprava, anglicky rupture and repair. Rodič si všimne, že to nesedí, znovu naváže kontakt, dítě se uklidní. A přesně z téhle nekonečné série malých roztržek a smíření se rodí důvěra, že vztahy se dají spravit.

Kolik si toho neseme dál (a co se dá přepsat)

Tady přichází část, kvůli které si řada rodičů dělá starosti. Když se vazba formuje tak brzy, znamená to, že první rok nebo dva rozhodnou o všech budoucích vztazích? Krátká odpověď zní ne.

Metaanalýza R. Chrise Fraleyho z roku 2002, která spojila dlouhodobé studie od kojeneckého věku do dospělosti, našla mezi ranou a pozdější vazbou jen mírnou až střední souvislost. Fraley postavil proti sobě dva modely. Podle prvního si člověk raný "vzorec" nese trvale s sebou, podle druhého se původní model průběžně přepisuje novými zkušenostmi. Data sedí někde mezi. Raná vazba něco naznačuje, ale zdaleka nic nepředurčuje.

Psychologové mají pro tuhle naději i termín: earned security, tedy získaná jistota. Popisuje lidi, kteří vyrůstali v nejisté vazbě, a přesto si v dospělosti vybudovali jistý styl. Vazba není beton, který zatuhne v roce a půl.

Jak takové přepisování vypadá v praxi? Nejčastěji přes dlouhodobý vztah s někým, kdo reaguje předvídatelně. Partner, který se nenaštve, když řeknete, co potřebujete. Kamarádka, která zvedne telefon i po půlnoci. Starý vnitřní model tvrdí, že spolehnout se nedá na nikoho. Nová zkušenost mu odporuje, a když se opakuje dost dlouho, začne mít navrch ta novější verze.

Druhá cesta vede přes terapii. Terapeut na čas přebírá roli bezpečné základny, tedy člověka, u kterého se dá bez trestu zkoušet i to, co doma nešlo. Říct nahlas, co vadí. Přiznat strach. Ani jedna cesta ale není rychlá. Nejde o jeden silný zážitek, který všechno spraví, spíš o stovky malých, které se sčítají. Podobně, jako se kdysi sčítaly ty původní.

Napadá vás z vlastního dětství chvíle, kdy jste prostě věděli, že se máte kam vrátit? Nemusí jít o nic dramatického. Většině lidí stačilo tušit, že když se něco pokazí, někdo doma bude. A i kdyby taková vzpomínka chyběla, není to ortel. Právě to slovo "earned" napovídá, že jistota se dá získat i mnohem později.

Jak se tatáž vazba projeví v dospělém partnerství, jsme rozebrali zvlášť v článku o tom, jak se vazba projevuje v dospělých vztazích. Jestli vás zajímá, kam se řadíte vy, dá se dospělý styl zmapovat přes test vztahové vazby.

"Attachment parenting" není teorie vazby

Jedna věc mate rodiče možná ze všeho nejvíc. Slovo "attachment" se totiž objevuje ve dvou úplně různých věcech. Vedle vědecké teorie vazby existuje i populární rodičovský směr attachment parenting, který v 90. letech proslavil pediatr William Sears. Ten stojí na konkrétních praktikách, jako je nošení dítěte v šátku, společné spaní nebo dlouhé kojení.

Zní to logicky, jenže ta dvě "attachment" spolu vědecky souvisí míň, než se zdá. Sám název vznikl spíš marketingově a řada výzkumníků vazby na jeho zaměňování s teorií reaguje podrážděně. Bowlbyho a Ainsworthové výzkum totiž nikdy neříkal, že jistou vazbu vyrobí šátek nebo spaní v jedné posteli.

Rozdíl je jemný, ale podstatný. Bezpečnou vazbu podle dat předpovídá citlivá responzivita, tedy jestli rodič dítěti rozumí a reaguje na ně. Ne to, jestli spí v posteli s ním, nebo vedle v postýlce. Nošení v šátku může responzivitu usnadnit, protože rodič má dítě blíž a dřív si všimne jeho signálů. Samo o sobě ale žádnou vazbu nezaručuje, a rodič, který šátek neřeší, o nic nepřichází.

Pro spoustu vyčerpaných rodičů je tohle rozlišení úleva. Bezpečí dítěti nedáváte tím, že splníte seznam praktik, ale tím, že mu rozumíte líp než dokonale. Vazba, kterou Bowlby popsal, se rodí z obyčejného každodenního všímání si, ne z rodičovské bezchybnosti.