Syndrom podvodníka u žen: co říká výzkum a co je mýtus

Kateřina prezentuje čtvrtletní čísla. U stolu sedí deset lidí, ona je jediná žena a podklady, které sama napsala, si předtím prošla počtvrté. Když ji ředitel před ostatními pochválí, slyší se, jak odpovídá, že to bylo hlavně dobře zadané.

Nikoho v té místnosti nenapadlo, že by tam nepatřila. Otázka běží jenom v její hlavě a běží tam potichu třetí rok. Kateřina by ji popsala jako nedostatek sebevědomí, protože tak se to obvykle podává. Jenže tohle vysvětlení nesedí ani na data, ani na to, co se v takové místnosti doopravdy odehrává.

Popis, který začal u úspěšných žen

Jev popsaly v roce 1978 psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes. Pracovaly se studentkami a s ženami z akademického i firemního prostředí, tedy s lidmi, kteří měli za sebou tituly, publikace a povýšení. Přesto se u nich opakovala stejná vnitřní věta: ostatní mě přeceňují a jednou se přijde na to, jak to je doopravdy.

Vzorek byl ženský a označení se od té doby k ženám lepí. Samy autorky přitom později upozorňovaly, že z ženského vzorku nijak nevyplývá, že by šlo o ženskou záležitost. Vzorek určil, kde se popis narodil, ne komu jev patří.

Na tom je něco poučného. Představa, že jde o ženské téma, vznikla dřív, než existovala data, na kterých by se dala ověřit, a držela se dalších čtyřicet let hlavně silou opakování.

Trpí jím ženy opravdu víc?

Nejrozsáhlejší dosavadní shrnutí přinesl v roce 2020 systematický přehled 62 studií od týmu Bravaty. Uváděná prevalence se v nich pohybovala od 9 do 82 procent podle toho, koho se studie ptala a jakým nástrojem měřila. Ten rozptyl je sám o sobě informace: měří se něco, u čeho se výzkum ještě neshodl na tom, kde přesně to začíná.

K pohlaví přehled uvádí smíšený obrázek. Část studií našla u žen vyšší skóre, jiná část žádný rozdíl nenašla. Věta „ženy tím trpí víc“ tedy doložená není, a stejně tak není doložené, že by rozdíl neexistoval vůbec.

Důvodů, proč se výsledky rozcházejí, je několik. Studie se liší vzorkem, použitým dotazníkem i hranicí, od které se výsledek počítá jako zvýšený. A všechny stojí na sebeposouzení, takže část případného rozdílu může být v ochotě to o sobě napsat, ne v tom, kdo to prožívá.

Opatrnost si zaslouží i číslo, které v textech o tématu koluje nejčastěji, totiž že pocit podvodníka zná zhruba 70 procent lidí. Objevuje se v přehledové práci Sakulku a Alexandera z roku 2011 a je tam formulované jako odhad, ne jako výsledek měření.

Prostředí posílá signály, kdo kam patří

Zajímavější než otázka po pohlaví je otázka po místnosti. Claude Steele a Joshua Aronson v roce 1995 popsali mechanismus, kterému se říká hrozba stereotypu: když člověk řeší náročný úkol v situaci, kde o skupině, ke které patří, existuje předpoklad horšího výkonu, část pozornosti odejde na hlídání toho předpokladu a výkon se zhorší. Původní studie se týkala studentů, o jejichž skupině takový stereotyp koloval; pozdější práce zkoumaly tentýž mechanismus i u jiných skupin a situací.

Praktický důsledek je nenápadný. Nejde o to, že by si člověk v takové chvíli myslel něco špatného o sobě. Jde o to, že kus kapacity spotřebuje hlídání, jak vypadá, a hlídání je únavné.

Opatrnost má navíc nepříjemnou vlastnost: potvrzuje se sama. Kdo se připraví trojnásobně, obvykle uspěje, jenže zásluha pak připadne přípravě, ne schopnostem. Obava se tím nikdy nedostane do situace, ve které by mohla narazit, a do dalšího podobného dne jde člověk se stejnou zásobou pochyb. Vzorec se proto s povýšením nezmenšuje, spíš naopak: čím výš, tím víc lidí kolem, kteří působí, že jsou tam právem.

K tomu se přidává postavení jediné svého druhu v místnosti. Kdo je v týmu výjimkou, je vidět víc, hůř splyne s pozadím a jeho zaváhání se snáz čte jako doklad o něčem větším než o jednom mizerném dni. Vyšší viditelnost sama o sobě vede k opatrnějšímu chování: k přípravě navíc a k mlčení až do chvíle, kdy je člověk jistý na sto procent.

Že to není o pohlaví, ukazuje nejlíp obrácený případ. Šimon učí v mateřské škole a je jediný muž ze čtrnácti lidí ve sboru. Na třídní schůzky se připravuje víc než kolegyně, na poradách mluví míň, než by mohl, a když ho rodiče pochválí, odpoví, že to je zásluha celého kolektivu. Rodiče, kteří ho neznají, se ho občas ptají, kde je paní učitelka.

Souvislost mezi menšinovým postavením a pocity podvodníka zkoumal třeba Kevin Cokley se svým týmem v roce 2013 u vysokoškoláků z menšinových skupin: stres z menšinového postavení s těmito pocity souvisel. Rozhodující tedy není, kdo v místnosti sedí, ale kolik jich takových je.

Proč vysvětlení „ženy si míň věří“ nikam nevede

První potíž je věcná. Kdyby šlo o stabilní vlastnost, cestovala by s člověkem všude, jenže tak se to nechová. Tatáž žena může v jednom týmu mlčet a v jiném mluvit první, aniž by se mezitím na sobě jakkoli pracovala. Pochyby se hýbou s prostředím rychleji než povaha.

Druhá potíž je praktická. Pokud je příčinou nedostatek sebevědomí, jediná dostupná rada zní „věř si víc“ a celá práce zůstane na tom, kdo má nejmenší možnost tu místnost změnit. Firma, škola nebo tým z toho vyjdou bez úkolu.

Za pozornost stojí i samotné slovo „syndrom“. Zní jako něco, co člověk má a co se dá vyléčit, přitom popisuje docela běžný způsob, jakým si lidé vykládají vlastní výsledky. Pojmenování posunulo těžiště dovnitř člověka, a možná i proto se rady k tématu tak často zastaví u dýchání a afirmací, zatímco složení místnosti zůstane netknuté.

A pak je tu detail, který se ztrácí úplně. Kateřina si nemyslí, že je ve své práci špatná; ví, že čísla umí líp než většina lidí u stolu. Pochybnost nesedí u jejích schopností, ale mezi výsledkem a jeho výkladem, tedy v tom, komu se výsledek nakonec připíše.

Tři místa, kde se pochyby ozvou

Vzorec se dá rozložit na tři zdroje. Souvisejí spolu, ale liší se tím, kde přesně se do myšlení vloží. Podrobně je rozebírá text o tom, co je syndrom podvodníka, ve zkratce jde o tohle.

Který z těch tří mluví nejhlasitěji, se člověk od člověka liší a s pohlavím to nekoreluje tak přímočaře, jak by se z novinových titulků zdálo. Co se v prostředí, kde jste výjimkou, ozývá spolehlivě, je příprava navíc a opatrnost v mluvení. Kde všude to v pracovním týdnu vylézá na povrch, rozebírá samostatný text o tom, jak vypadá syndrom podvodníka v práci.

Odhadnout vlastní zdroj zevnitř je těžké, protože každý z nich zní jako prostý popis reality, ne jako názor. Orientační obrázek dá krátký test syndromu podvodníka: ptá se na běžné situace a ukáže celkovou míru pochyb i to, který zdroj je u vás nejsilnější. Berte ho jako startovní bod, ne jako diagnózu; o poruchu nejde a v klasifikacích duševních poruch tenhle jev nefiguruje.

Co s tím zvládne jednotlivec

Většina použitelných věcí stojí na jednom principu: pocit se s pocitem přesvědčovat nedá, s poznámkami na papíře ano. Čtyři z nich zaberou pár minut týdně.

• Před náročnou věcí si napište předpověď, jak to dopadne a proč. Po výsledku ji porovnejte se skutečností; když vám opakovaně vychází líp, než jste čekali, máte doklad, který se štěstím odvysvětlit nedá.
• Stanovte si dopředu strop na přípravu a po jeho vypršení skončete. Příprava navíc kvalitu už nezvedá, jen na chvíli utiší nejistotu.
• Na pochvalu odpovězte jedním slovem: děkuji. Bez dovětku a bez okamžitého přesměrování na tým.
• Nevyslovená pochybnost roste, vyslovená se scvrkne. Vyberte si jednoho člověka z oboru a popište mu konkrétně, v čem si nejste jistí; skoro vždycky se ukáže, že totéž zná i on.

Kdy jste naposledy nechali pochvalu stát bez dovětku? Ne že byste ji přijali zdvořile, ale že jste k ní nic nepřipojili. Pokud si nevzpomenete, máte docela přesný údaj o tom, který zdroj u vás pracuje nejvíc.

Zvláštní pozornost si zaslouží srovnávání. V místnosti, kde jste výjimkou, se nabízí měřit se s lidmi, jejichž začátky jste neviděli, a použitelnější měřítko je vaše vlastní verze před rokem. Proč cizí sestřih vždycky vyhraje nad vlastním zákulisím, rozebírá text o tom, jak funguje srovnávání se s ostatními.

Co může udělat okolí

Obecná pochvala se dá odvysvětlit během vteřiny, konkrétní hůř. Věta „dobrá práce“ zmizí bez užitku, zatímco „ten přepočet metodiky jsi navrhla ty a ušetřil nám dva dny“ nemá kam utéct. Pro vedoucí a kolegy je to nejlevnější dostupný zásah.

Druhá věc je viditelnost. Mentor s vámi mluví o tom, co dělat, ale nejvíc pomůže někdo, kdo vaše jméno vysloví v místnosti, kde zrovna nejste. A pokud to jde, nenechávat člověka v roli jediného svého druhu; dva lidé stejného druhu u stolu už nejsou reprezentanti skupiny, ale prostě kolegové.

Doma se to řeší hůř než v práci, protože první reakce bývá ujišťování, a to spolehlivě nefunguje. Co místo něj, popisuje text o tom, jak pomoci blízkému se syndromem podvodníka.

Poctivá poznámka na konec. Když pochyby trvají měsíce, berou spánek nebo vás drží stranou příležitostí, o kterých víte, že byste je zvládli, sebepoznání na to samo nestačí a stojí za to probrat to s psychologem. Není to přiznání porážky, jenom jiný nástroj na jinou úroveň tíhy.

Kateřina si před další poradou napsala na papír dvě věty: jak to podle ní dopadne a čím to bude. Stálo tam, že se zeptají na metodiku a ona zaváhá. Zeptali se na metodiku a ona odpověděla. Papír si schovala, protože za tři měsíce bude ta věta v hlavě znít úplně stejně a bude se hodit mít po ruce něco, co s ní nesouhlasí.