Syndrom podvodníka u studentů: „přijali mě omylem"

Nela sedí v šesté řadě na první přednášce z matematické analýzy. Vpředu se někdo zeptá na větu, o které v životě neslyšela, přednášející přikývne, že to je dobrá otázka, a plyne dál. Nela si tu otázku opíše celou, protože z ní nerozumí ani polovině slov. Ze střední odcházela s vyznamenáním. Za dvacet minut poprvé uvažuje o tom, že u přijímaček muselo dojít k omylu.

Ten pocit má jméno. Psycholožky Pauline Clance a Suzanne Imes v roce 1978 popsaly stav, kdy člověk s doloženými výsledky uvnitř věří, že si své místo nezaslouží a že se to dřív nebo později provalí. Není to nemoc ani porucha a v klasifikacích duševních poruch ho nenajdete; celý vzorec podrobněji rozebírá text o tom, co je syndrom podvodníka. Vysoká škola je prostředí, které mu nahrává skoro dokonale.

Nejlepší ze třídy mezi nejlepšími

První, co vysoká udělá, je výměna srovnávací skupiny. Na střední jste možná bývali ten, kdo látku chápe první a komu ostatní píšou večer před písemkou. V posluchárně sedí dvě stě lidí, kteří byli na svých školách přesně tímtéž, a průměr se posune tam, kde jste dřív mívali osobní rekord.

Australský psycholog Herbert Marsh popisuje od osmdesátých let jev, kterému se říká efekt velké ryby v malém rybníce. Studenti se srovnatelnými schopnostmi mají o sobě v akademicky silné škole nižší mínění než v průměrné, protože se poměřují s těmi, kdo sedí vedle nich, ne s celou populací. Schopnosti zůstaly stejné. Vyměnil se rybník.

Na tohle nikoho nikdo nepřipraví, protože zvenčí to vypadá jako postup nahoru. Přijetí na náročný obor je dobrá zpráva a zároveň vstupenka do skupiny, ve které budete půlku času pod průměrem, i kdybyste patřili k nejlepším procentům v zemi. Rozdíl mezi „jsem horší, než jsem si myslela“ a „jsem obklopená lepšími“ je přitom podstatný a v prvním semestru se skoro nedá uvidět.

Kolik studentů ten pocit zná, se přesně neví. Přehled Dinah Bravaty a jejích kolegů z roku 2020 prošel 62 studií a nasbíral odhady prevalence od 9 do 82 procent podle toho, koho se ptali a čím to měřili. Nemalou část těch studií tvořili právě studenti. Rozpětí vypadá jako slabina výzkumu a taky jí je, ale je poctivější než jakékoli jedno kulaté číslo.

Nepříjemné na tom vzorci je, že se úspěchem nevyléčí. Spíš naopak. Každá složená zkouška, každé stipendium a každé pozvání do výzkumného týmu zvedne to, co od vás okolí čeká, a s tím i vzdálenost, ze které by se dalo spadnout. Student po prvním ročníku má tedy víc důkazů o svých schopnostech a zároveň větší strach, že příště se to provalí.

Zápočet vám neřekne, jak na tom jste

Práce má jednu vlastnost, kterou škola nemá: někdo tam průběžně vidí, co děláte. Kolega čeká na podklad, vedoucí se ptá na postup, klient odepíše nebo neodepíše. Ve studiu tyhle signály chybí a to, co je nahrazuje, přijde stlačené do dvou týdnů na konci semestru.

Adam odevzdal seminárku, po třech týdnech mu v systému naskočilo béčko a nic dalšího. Žádná věta o tom, co bylo dobré, co slabé a jestli šlo o nadprůměrnou práci, nebo o práci, která se dobře trefila do zadání. Známka je hodnocení, ale skoro žádná informace. Pochyby si z prázdného místa vezmou, co potřebují: béčko znamená, že to poznali.

U ústní zkoušky, kde padnou dvě otázky ze čtyřiceti, se pak snadno usadí vysvětlení, že jste hlavně trefili to, co jste zrovna uměli. Že jste se učili všech čtyřicet, se do takového vysvětlení nevejde. Anonymní hodnocení, kredity a body dělají ze studia sérii výsledků bez příběhu, a příběh si každý dopíše sám. Ten vlastní bývá tvrdší než realita.

Když doma nikdo vysokou nemá

Kevin Cokley se svým týmem v roce 2013 zkoumal, jak se pocit podvodu chová u vysokoškoláků z menšinových a znevýhodněných skupin. Vyšlo jim, že s psychickou nepohodou souvisel silněji než samotný stres z menšinového postavení. Pocit, že tam člověk nepatří, tedy vážil víc než okolnosti, které ho vyvolaly.

V českém prostředí se to nejčastěji týká studentů první generace, tedy těch, kdo jdou na vysokou jako první v rodině. Nechybí jim schopnosti, chybí jim mapa. Nikdo jim doma neřekl, že na konzultaci se chodí i s nedodělanou prací, že se s vyučujícím dá domluvit na náhradním termínu zápočtu a že spolužák, který mluví sebejistě o metodologii, si ta slova nastudoval o týden dřív.

Neznalost nepsaných pravidel se přitom zevnitř nečte jako neznalost pravidel. Čte se jako důkaz, že sem člověk nepatří. A protože se o tom mezi studenty skoro nemluví, každý si myslí, že tápe jediný v ročníku.

Doktorské studium a obor, který nikde nekončí

V doktorském studiu se ten pocit obvykle nezmenší, jen změní tvar. Bakalář má sylabus a v něm konečný seznam toho, co má umět. Doktorand má obor, pro který žádný takový seznam neexistuje: čím víc přečte, tím delší je seznam věcí, které ještě nepřečetl.

Věta „ještě nevím dost“ proto v akademickém prostředí nepopisuje člověka, ale situaci. Není to povahový rys ani druh osobnosti, je to nutný důsledek pohybu v poli bez hranic. Rozdíl je jenom v tom, co si z toho kdo vezme. Jeden to čte jako zadání na příští rok, druhý jako doklad, že na to nemá.

Obhajoba pak celý ten stav zkoncentruje do devadesáti minut. Sedíte před lidmi, kteří o vašem tématu vědí buď víc, nebo aspoň víc o něčem sousedním, a jediná otázka, na kterou neumíte odpovědět, se v hlavě přepíše na obecný verdikt o vaší způsobilosti. Použitelnější čtení je nudnější: komise se ptá právě na to, co v práci není, protože hledat díry je popis její práce.

Tři zdroje pochyb a jak vypadají ve studiu

Pochyby o sobě nemají u všech lidí stejný kořen a při hledání toho, co s nimi dělat, se to vyplatí vědět. Dají se rozdělit na tři zdroje, které se u jednoho člověka běžně potkávají a liší se hlavně silou.

Nejviditelnějším projevem bývá odkládání. Práce, u které jde o hodnocení vaší hlavy, se otevírá hůř než práce, kde jde jen o odpracované hodiny, protože dokud jste nezačali, nemůžete pohořet. Proč zrovna škola odkládání tak nahrává, rozebírá samostatný text o prokrastinaci u studentů.

Druhý projev je přesně opačný a navenek vypadá jako ctnost. Před zkouškou se učíte tři dny nad rámec toho, co dává smysl, protože příprava navíc funguje jako pojistka proti odhalení. Když pak zkoušku uděláte, připíšete to přípravě, ne sobě, a příště přidáte další den. Tenhle uzavřený kruh rozebírá text o vztahu syndromu podvodníka a perfekcionismu.

A pak je tu ticho na semináři. Kdy jste naposledy nahlas položili otázku, o které jste si mysleli, že je hloupá? Většina lidí si nevzpomene a výsledkem je zvláštní stav celé skupiny: dvacet lidí mlčí, každý z nich si myslí, že mlčí jediný z neznalosti, a ticho ostatních čte jako důkaz, že to chápou.

Co s tím jde dělat během semestru

Nejlevnější krok je říct to nahlas. Clance a Imes s tím pocitem pracovaly ve skupinách právě proto, že uvnitř jedné hlavy se vyvrátit nedá; jakmile ho ale u stolu v menze vysloví tři lidi po sobě, ztratí velkou část váhy. Zjištění, že to má i ten, kdo vám připadal nejjistější v ročníku, udělá víc než deset vlastních argumentů.

Druhá věc je změna měřítka. Srovnání se spolužákem, který má za sebou jinou střední, jiné jazykové zázemí a o rok delší praxi v oboru, nedá použitelnou informaci. Použitelnou informaci dá srovnání s vámi před rokem: co jste tehdy nedokázali přečíst, napsat ani se na to zeptat.

Třetí věc je aktivně si vyžádat to, co škola sama nedodá. Otázka „co konkrétně bych měl v příští práci udělat jinak“ položená vyučujícímu po odevzdání zabere dvě minuty a vrátí se s ní informace, kterou známka neobsahuje. Pochyby se totiž nekrmí kritikou, ale prázdnem: kde není nic konkrétního, dosadí si hlava vlastní verzi, a ta bývá obecná i nemilosrdná zároveň.

K tomu se hodí pár drobností, které se dají zavést hned tenhle týden:

• Na konzultaci choďte s rozdělanou prací, ne s hotovou. Vyučující pak vidí proces a vy dostanete zpětnou vazbu dřív, než se do textu zamilujete.
• Po každé zkoušce si zapište jednu větu o tom, co jste pro ten výsledek udělali. Za dva semestry vznikne seznam, se kterým se dá polemizovat.
• Otázku pokládejte v první polovině semináře. Čím dýl čekáte, tím větší se zdá.
• Doučování spolužáka z nižšího ročníku je nejrychlejší způsob, jak uvidíte rozdíl mezi loňským a letošním sebou.
• Konzultační hodiny berte jako běžnou součást studia, ne jako přiznání, že něco nezvládáte.

Jestli vás zajímá, který ze tří zdrojů u vás převažuje, dá se to zorientovat rychle. Test syndromu podvodníka má 21 otázek, zabere pár minut a kromě celkové míry pochyb ukáže i to, odkud vycházejí. Je to nástroj sebepoznání, ne diagnostika, a jakékoli srovnání s ostatními je orientační.

Konkrétní postupy se pak podle zdroje dost liší. Někomu pomůže strop na přípravu, jinému přijmout pochvalu bez dovětku a dalšímu rozepsat poslední úspěch na kroky, které pro něj skutečně udělal. Co na co zabírá, rozebírá text o tom, jak syndrom podvodníka překonat.

Nela se na tu otázku z první přednášky zeptala až ve třetím ročníku, protože ji do té doby považovala za důkaz vlastní neznalosti. Spolužák, který ji tehdy položil, jí mimochodem řekl, že ten pojem četl den předtím v článku, kterému nerozuměl. Ptal se přesně proto, aby to zjistil.