Nevím, co chci dělat: test a 5 kroků, jak na to přijít

Jakub je čtvrtým rokem v účetní firmě. Práce mu nevadí, kolegové jsou fajn, výplata chodí včas. Zádrhel přišel v neděli večer, když se ho sestra zeptala, co by dělal, kdyby si mohl vybrat cokoli. Neřekl nic. Ne proto, že by váhal mezi dvěma možnostmi. Nenapadla ho ani jedna.

To ticho ho vyděsilo víc než práce sama. Kdyby věděl, co chce, měl by problém, který se dá řešit. Takhle mu zbyl jenom pocit, že se něco pokazilo, a podezření, že si za to může sám.

Věta „nevím, co chci dělat“ vypadá jako jedna otázka. Schovávají se za ní ale tři dost odlišné situace a každá se rozplétá jinak.

Proč „nevím“ není lenost

První varianta zní „nic mě nenapadá“. Obvykle za ní stojí to, že se člověka nikdo nezeptal způsobem, na který jde odpovědět. Otázka „co chceš dělat“ je totiž obrovská. Odpověď má naráz obsahovat obor, prostředí, lidi i peníze, takže hlava raději nevydá nic. Rozložte ji na menší otázky a odpovědi se objeví.

Druhá varianta je přesně opačná: možností je moc. Barry Schwartz v roce 2004 popsal, že s počtem voleb roste i nespokojenost s tou vybranou, protože každé rozhodnutí zároveň znamená vzdát se všeho ostatního. Kdo umí tři věci a přečte si o dvaceti oborech, nemá málo zájmů. Má jich tolik, že se v nich nedá zorientovat.

Třetí varianta je nejtišší. Odpověď existuje, jen se nevyslovuje, protože se nehodí do života, který už běží: pět let studia, hypotéka, tchán, který se u oběda ptá na povýšení. Místo „chtěl bych učit“ vyjde z úst „nevím“. Je to bezpečnější a zní to skromněji.

Kdy jste naposledy nahlas řekli, co by vás bavilo, a nedodali hned, proč to nejde?

Žádná z těch tří variant není lenost. Líný člověk nad tou otázkou neleží v neděli v posteli. Jde spíš o zaseknutou orientaci, kde chybí mapa, ne motivace. A netrápí to zdaleka jen devatenáctileté; kdo řeší, co dělat po maturitě, má aspoň společnost stejně zmatených spolužáků. Ve dvaceti osmi je člověk s tou otázkou obvykle sám a navíc má co ztratit.

Zájmy, dovednosti a hodnoty: tři věci, které se pletou

Většina zaseknutých úvah o kariéře míchá dohromady tři různé věci. Když se oddělí, dají smysl i odpovědi, které předtím vypadaly protichůdně.

Nejvíc škody napáchá ten prostřední řádek. Dovednost se buduje roky a kolem sebe si vyrobí očekávání: kdo je v týmu jediný, kdo umí opravit rozbitou sestavu, bude ji opravovat, dokud neodejde. Kompetence se živí sama sebou a po čase začne vypadat jako povolání, i když ji nikdo nikdy nevybral.

Hodnoty se do rozhodování pletou nenápadněji. Kdo chce hlavně předvídatelný večer a klid, nevybírá si mezi obory, ale mezi režimy práce. Zájmy určují, co budete dělat. Hodnoty určují, za jakých podmínek to bude snesitelné.

Krok 1: Inventura týdne místo vzpomínání

Sedm dní, dva sloupce, večer dvě věty. Do prvního sloupce patří moment, kdy jste ztratili pojem o čase. Do druhého ten, kdy jste koukali na hodiny. Bez cenzury a bez ohledu na to, jestli šlo o práci; klidně tam patří skládání nábytku nebo vysvětlování něčeho kolegovi na chodbě.

Mihaly Csikszentmihalyi popsal v roce 1990 stav plného zaujetí činností, ve kterém pozornost drží úkol sám a čas se smrskne. Pro tuhle úlohu má praktickou výhodu: všimnete si ho v reálném čase a nemusíte ho hodnotit.

Zpětné vzpomínání totiž funguje mizerně. Když si v neděli položíte otázku, co vás tenhle týden bavilo, hlava místo záznamu vyrobí příběh a ten se řídí náladou toho večera. Týden zapisování dá jiný obrázek než týden vzpomínání na to samé.

Po sedmi dnech hledáte společného jmenovatele, a to na správné úrovni obecnosti. Ne „tabulka reklamací“, ale „najít, kde čísla nesedí, a přijít na proč“. Ne „porada s obchodem“, ale „vysvětlit věc tak, aby jí druhý rozuměl“. Takhle popsaný zájem se dá přenést do jiného oboru, název konkrétního úkolu ne.

Krok 2: Test, který zájmy pojmenuje

Z inventury vyleze syrový materiál, ke kterému chybí jazyk: způsob, jak o zájmech mluvit i s někým jiným než se sebou. Nejrozšířenější takový sestavil americký psycholog John Holland v roce 1959 a v roce 1997 ho dotáhl do podoby, se kterou dnes pracuje většina kariérových poraden: šest typů zájmů, realistický (R), investigativní (I), umělecký (A), sociální (S), podnikavý (E) a konvenční (C).

Čistý typ je vzácnost, a proto se výsledek zapisuje jako trojice písmen. Informaci nese hlavně jejich kombinace. Investigativní typ s konvenčním na druhém místě se chce hrabat v datech a mít v nich pořádek. Investigativní se sociálním chce totéž, ale výsledek pak někomu vysvětlovat.

Bavilo by vás hledat, proč čísla nesedí, nebo spíš dohlížet na to, aby seděla? Na takhle konkrétní otázky se odpovídá o dost snáz než na prázdné „co chci dělat“ a přesně z nich je poskládaný test povolání zdarma: u 72 činností označíte na škále, jak moc by vás bavily. Zabere to zhruba pět minut a výsledkem je třípísmenný Hollandův kód a přehled povolání, ve kterých se lidem s podobným profilem daří.

Co s výsledkem nedělat: číst ho jako rozsudek. Je to mapa, ne odpověď, a povolání ve výsledku jsou kandidáti, které stojí za to prozkoumat. Kdo čeká větu „tohle je ono“, bude zklamaný, i kdyby si udělal deset testů po sobě.

Jednu věc od testu zájmů nikdo nečeká. Nye a jeho kolegové v roce 2012 prošli desítky studií o vztahu zájmů a pracovního výkonu. Souvislost s výkonem vyšla mírná, zřetelnější byla u toho, jestli člověk v oboru zůstal. Zájem tedy není příslib, že vám to půjde. Je spíš předpovědí, jestli u toho vydržíte dost dlouho na to, aby vám to jít začalo.

Jakub čekal céčko, protože pracuje v účetnictví. Vyšlo mu ICR, s investigativním typem na prvním místě. Účetnictví si nevybral kvůli pořádku v číslech, ale protože ho bavilo dohledávat, kde se rozvaha rozchází. Té části má v práci asi hodinu týdně.

Krok 3: Tři rozhovory s lidmi, kteří to dělají

Herminia Ibarra v roce 2003 sledovala lidi, kteří měnili obor, a jeden vzorec se u nich opakoval: nová profesní představa nevznikla přemýšlením u stolu. Vznikla zkoušením a kontaktem s lidmi, kteří v oboru žijí, a teprve z toho se vybíralo.

Tři rozhovory po dvaceti minutách proto udělají víc práce než tři večery čtení o oboru. Ptejte se konkrétně:

• Co jste dnes dělali od rána do oběda? Ne obecně co obnáší ta práce, ale co bylo dnes.
• Co je na tom nejhorší a co se s tím nedá dělat?
• Kdo se v tom podle vás netrápí a kdo naopak do roka odejde?

Otázka, kterou nepokládat, zní „myslíte, že bych to měl dělat?“. Odpověď na ni bývá zdvořilostní a nedá se s ní pracovat. Lidi hledejte přes známé, absolventy vaší školy nebo profesní skupiny na sítích. Většina lidí o své práci ráda mluví, když vidí, že to není žádost o místo.

Jakubovi vyšly z rozhovorů dvě věci naráz. Simona, datová analytička, mu popsala den, ve kterém tři hodiny čistila data, a jemu to neznělo jako trest, spíš jako klidné odpoledne. Vítek z auditu naopak mluvil hlavně o cestování a schůzkách u klientů a tohle Jakubovi nesedělo ani trochu. Dvě povolání ze stejné rodiny, dvě různé odpovědi.

Krok 4: Malý experiment, ne skok

Rozhovor je pořád popis z druhé ruky. Vlastní zkušenost začíná až u prvního odpoledne, kdy tu činnost sami děláte. Použitelný experiment má tři vlastnosti: je levný, má konec a má otázku položenou dopředu.

• víkendový nebo krátký online kurz s výstupem, který někdo uvidí
• den stínování u někoho, s kým jste mluvili
• malá zakázka nebo brigáda vedle hlavní práce
• výpomoc jinému oddělení nebo interní přesun na pár týdnů
• dobrovolnictví tam, kde se dělá to, co zvažujete

Otázka dopředu je ta část, kterou lidé vynechávají nejčastěji. „Zkusím to a uvidím“ skončí dojmem, který se za měsíc vypaří. „Chci zjistit, jestli mě po osmi hodinách v datech ještě baví se v nich hrabat“ je otázka, na kterou existuje odpověď a poznáte ji, až přijde.

Konec předem chrání před opačnou chybou. Jeden mizerný den nedokazuje nic, dva měsíce s pěti mizernými dny už něco naznačují. Bez pevného rámce se experiment utne po prvním nezdaru, nebo se protáhne na roky a stane se z něj druhá práce. Kdo tuhle fázi rozjíždí naplno, najde další nápady v textu o tom, jak najít práci, která vás bude bavit.

Jakub si na dva měsíce vzal interní reporting, o který nikdo nestál. Odešel z něj se zjištěním, že ho baví ta část, kdy se hledá chyba, a nudí ta, kdy se hotový výsledek formátuje do prezentace. Obojí je cennější než jakákoli představa o datové analýze.

Krok 5: Rozhodnutí na rok, ne na život

V tomhle bodě většina lidí čeká na jistotu, která nepřijde. Pocit „tohle je ono“ obvykle nepředchází rozhodnutí, spíš přijde po půl roce dělání věci, která vypadala jako slušný odhad. Proto se rozhoduje na rok: je dost dlouhý na to, aby se v něm něco naučilo, a dost krátký na to, aby to nebylo doživotí.

Napište si tři věci předem: co zkusíte, podle čeho poznáte, že to jde dobře, a kdy se k tomu vrátíte. Kritérium má být pozorovatelné, ne pocitové. „Budu spokojenější“ se nedá vyhodnotit, „dokončím dva projekty a budu vědět, jestli chci třetí“ ano. Datum revize si dejte do kalendáře hned, jinak se posune vždycky o měsíc dál.

„Ani po roce nevím“ je taky výsledek. Znamená obvykle jedno ze dvou: experiment byl moc malý na to, aby něco ukázal, nebo se rozhodovalo mezi možnostmi, které se od sebe tolik neliší. Když se závěr nedostaví ani napodruhé, má smysl přizvat někoho zvenčí. Co takové sezení obnáší a kolik zhruba stojí, rozebírá text o tom, jak funguje kariérní poradenství.

Jakub po roce obor nezměnil. Přešel uvnitř firmy na kontrolu a analýzu dat, což zvenčí vypadá jako drobnost a zevnitř jako jiná práce. Otázku od sestry dnes zodpoví dvěma větami. Ne proto, že by na odpověď přišel v neděli večer, ale protože si sedm dní psal, kdy koukal na hodiny.

Kdy je za „nevím“ něco jiného

Jedna výjimka, kvůli které nemá cenu ten postup tlačit silou. Když chuť nechybí jen k práci, ale i k věcem, které vás dřív bavily, a trvá to týdny; když se k tomu přidá špatné spaní, únava od rána a stažení se od lidí, není to otázka volby povolání. Vyhoření ani deprese se testem zájmů neřeší.

Není to nic vzácného ani nic, co by se muselo přetrpět; praktický lékař nebo psycholog jsou první rozumný krok. Až chuť něco chtít bude zpátky, těch pět kroků na vás počká.

Rozdíl mezi obojím se pozná podle jediné otázky: chybí vám odpověď, nebo chuť ji hledat?