Kam na vysokou školu: test a postup, když nevíte, co studovat

Tereza má v listopadu v prohlížeči čtrnáct otevřených záložek s fakultami a jedinou jistotu: máma chce práva. Sama by je zavřela, jenže místo nich neumí dosadit nic konkrétnějšího než „něco s lidmi, ale rozhodně ne učit“.

Za tři měsíce podává přihlášky. Za deset měsíců bude sedět v posluchárně, kterou si vybrala podle toho, co stihla zjistit do února. A protože se jí nikdo neptá jinak než „kam se hlásíš“, vypadá celá věc jako volba mezi školami.

Rozhoduje se přitom o něčem jiném. Škola je adresa a razítko na diplomu. To, co bude tři roky dělat ve středu ve dvě odpoledne, určuje obor.

Proč je „kam“ špatná první otázka

Porovnejte si dvě situace. Mezi dvěma fakultami, které učí tentýž obor, se liší dojezd, obtížnost přijímaček, velikost ročníku a atmosféra. Mezi dvěma obory na jedné fakultě se liší úplně všechno ostatní: co budete číst, s kým budete mluvit, jestli budete počítat, psát, nebo stát v laboratoři.

Pověst školy vydrží na životopise pár let a pak se jí nikdo neptá. Náplň oboru vydrží celé studium a většinou i první zaměstnání, protože z ní vyrostou dovednosti, se kterými do práce nastoupíte. Když někdo studium nedokončí, málokdy je to kvůli tomu, že si vybral slabší školu. Obvykle ho přestal bavit obsah dřív, než přišly státnice.

Souvislost mezi zájmy a školním výkonem přitom není nijak dramatická, jak shrnuli Nye, Su, Rounds a Drasgow v roce 2012. Silněji než s výkonem souvisí zájmy s něčím jiným: s tím, jestli člověk v oboru zůstane. Pro volbu vysoké školy je to podstatnější než odhad, jak dobře zvládnete první zkouškové období.

Řazení „nejdřív obor, pak škola“ má ještě jednu praktickou výhodu. Seznam se zúží sám. Když víte, že vás baví zjišťovat, jak věci fungují, spadne čtrnáct záložek na čtyři a zbylé tři měsíce strávíte porovnáváním čtyř konkrétních studijních plánů, ne bezcílným klikáním.

„Nevím, co studovat“ je v devatenácti normální stav

V patnácti se rozhoduje z mála dat. V devatenácti máte za sebou čtyři roky střední, brigády, kroužky a spoustu předmětů, u kterých jste zjistili, že vás míjejí. Dat máte dost, jen nejsou roztříděná, a to je jiný problém než prázdno.

Zájmy se navíc v tomhle věku začínají ustalovat. Low, Yoon, Roberts a Rounds v roce 2005 shrnuli dlouhodobá měření a vyšlo jim něco, co většina osmnáctiletých nečeká: v pozdním dospívání jsou zájmy stálejší než většina osobnostních rysů a mění se pomaleji, než si dvacetiletí myslí. To, co vás baví teď, vás bude s velkou pravděpodobností bavit i za tři roky. Dá se o to opřít.

Druhou komplikací je počet možností. Barry Schwartz v roce 2004 popsal jev, který zná každý maturant: čím víc srovnatelných variant člověk má, tím hůř se rozhoduje a tím méně je se svou volbou nakonec spokojený, protože všechny nevybrané možnosti zůstanou viset ve vzduchu jako potenciálně lepší verze. Čtrnáct otevřených záložek není důkaz pečlivosti. Je to důvod, proč se Tereza v listopadu nerozhodne.

Kolik z vašich záložek jste otevřeli proto, že vás zaujalo, co se tam učí, a kolik proto, že se ta škola objevila v žebříčku nebo ji zmínil někdo v rodině?

Šest typů zájmů a fakulty, které k nim vedou

Americký psycholog John Holland přišel v roce 1959 s myšlenkou, kterou dopracoval do podoby z roku 1997: lidé i pracovní prostředí se dají popsat šesti typy a člověku se daří tam, kde prostředí odpovídá jeho typu. Pro volbu školy je to použitelné, protože studijní obory se dají zařadit stejně jako povolání.

Tabulka svádí k tomu vybrat si jedno písmeno a mít hotovo. Užitečnější je dvojice. Kdo má vysoko I a zároveň A, bude se v laboratoři, kde se osm hodin opakuje jeden protokol, nudit a bude mu líp tam, kde se vymýšlí zadání. Kdo má vysoko I a zároveň C, bude ve stejné laboratoři spokojený, protože řád a přesnost mu nevadí, naopak. Stejná fakulta, stejný obor, dva úplně jiné roky života.

Dvojice taky vysvětlují obory, které v tabulce vypadají divně zařazené. Architektura sedí lidem, u kterých je vysoko A i R, protože se v ní kreslí i počítá nosnost. Zdravotnictví má vedle S skoro vždycky ještě I nebo R podle toho, jestli jde spíš o diagnostiku, nebo o práci rukama. Marketingová komunikace stojí na A a E naráz, což je i důvod, proč v ní lidé s čistě uměleckým profilem narazí na to, že se pořád něco prodává.

Test před přihláškou: od kódu zpátky k fakultám

Obvyklý postup jde od fakulty k sobě. Najdete školu, přečtete si popis oboru a hádáte, jestli vám sedne. Opačný směr je spolehlivější, protože nezačíná u textu, který někdo napsal, aby vás nalákal, ale u vás.

Zajímá vás, co vás na těch čtrnácti fakultách vlastně přitahuje? Na to odpovídá test povolání zdarma: má 72 otázek, u každé činnosti volíte na škále, jak moc by vás bavila, a zabere zhruba pět minut. Výsledkem je třípísmenný Hollandův kód, tedy kombinace typů, a přehled povolání, ve kterých se lidem s podobným profilem daří.

Z kódu pak vede cesta zpátky k přihlášce ve třech krocích:

1. Z přehledu povolání vypište pět, u kterých vás nenapadne okamžitá námitka.
2. K nim dohledejte obory, které k těm povoláním vedou; u některých vede cest víc, u některých nevede vysoká škola žádná.
3. Teprve pak hledejte fakulty, kde se ty obory učí, a porovnávejte je mezi sebou.

Výsledek testu je mapa, ne rozsudek. Neřekne vám, jestli na medicínu máte, ani jestli vás vezmou. Ukáže směr, kterým se vyplatí hledat, a dá volbě jazyk, ve kterém se o ní dá doma mluvit jinak než přes hádku o práva. Celý postup od zájmů k povolání rozebírá text o tom, jak si vybrat povolání.

Čtyři otázky, které rozhodnou líp než žebříček

Až budete mít tři až pět oborů, přestaňte je porovnávat podle prestiže a projděte je těmito otázkami. Vyřadí toho víc než hodina v diskusním fóru.

1. Co budu dělat ve středu ve dvě odpoledne ve druhém ročníku? Otevřete si studijní plán, ne prezentaci fakulty, a přečtěte si názvy předmětů ze třetího a čtvrtého semestru.
2. Znám někoho, kdo to vystudoval? Pokud ne, dá se to napravit během týdne.
3. Bavil by mě ten obor i bez titulu? Kdyby na konci žádný diplom nečekal, otevřel bych si ta skripta dobrovolně?
4. Co udělám v červnu, když mě nevezmou? Odpověď „nevím“ znamená, že v seznamu chybí ještě jedna varianta.

Druhá otázka má největší návratnost a zároveň se odkládá nejčastěji. Herminia Ibarra v roce 2003 popsala, že se profesní identita mění zkušeností a rozhovory s lidmi z oboru, ne přemýšlením o sobě v pokoji. Tři rozhovory po dvaceti minutách řeknou o oboru víc než všechny weby dohromady, protože se v nich dá zeptat na věci, které do popisu studia nikdo nenapíše.

Tereza takhle mluvila s Ondřejem, kamarádem staršího bratra, který dodělal sociální práci a dva roky ji dělá. Nejcennější věta z toho rozhovoru nebyla o studiu, ale o tom, jak vypadá běžné úterý v terénu a co ho na té práci štve. Po takové větě se rozhoduje jinak než po dni otevřených dveří, kde se ukazuje jen ta hezčí půlka.

Když ani po těch čtyřech otázkách nezůstane nic, u čeho byste se zastavili, je to signál k jinému postupu, ne k panice. Pět kroků pro situaci, kdy nevíte, co chcete dělat, začíná inventurou vlastního týdne, ne seznamem škol.

Rok navíc: kdy pomůže a kdy je to jen odklad

Andrew Martin v roce 2010 sledoval studenty, kteří si mezi střední a vysokou dali rok pauzy, a na začátku studia u nich našel vyšší motivaci než u ostatních. Háček je v tom, komu to platilo. Efekt se ukázal hlavně u lidí, kteří měli rok naplněný prací nebo nějakým programem, ne u těch, kdo čekali, až je něco napadne.

Rok navíc má tedy smysl, když má obsah a datum. Obsah znamená práci, jazykový pobyt, stáž nebo cokoli, co vás dostane do kontaktu s reálným provozem oboru, o kterém uvažujete. Datum znamená den, do kterého se rozhodnete, a ten si napište předem, dokud jste ještě v režimu maturanta a ne v režimu člověka, kterému se z brigády nikam nechce.

Poctivé je zmínit i rizika. Návrat do školního režimu je po roce těžší, spolužáci jsou mezitím v půlce prvního ročníku a v rodině se rok pauzy obhajuje hůř než jakákoli přihláška. Pokud v tom roce nemáte co dělat kromě čekání, bývá lepší nastoupit a případně po prvním semestru odejít. Čtyři cesty včetně vyšší odborné školy a práce hned po škole rozebírá text o tom, co dělat po maturitě.

Přihlášky a termíny: co řešit kdy

Konkrétní data si vždycky ověřte přímo na webu fakulty, protože se rok od roku posouvají a liší se i mezi obory jedné školy. Hrubý rámec ale drží: většina veřejných vysokých škol sbírá přihlášky do konce února až března a umělecké obory s talentovými zkouškami mívají termín podstatně dřív, často už na podzim.

Z toho plyne časový plán, který se dá stihnout bez nervů:

• podzim: test, dny otevřených dveří, tři rozhovory, hrubý seznam oborů
• zima: zúžit na tři až pět oborů, projít studijní plány, zjistit podobu přijímaček
• únor a březen: podat přihlášky a začít se připravovat na zkoušky
• jaro: přijímačky, případně druhé kolo na fakultách, které doplňují stavy

K počtu přihlášek platí jedno pravidlo, které se často porušuje. Dvě přihlášky na tentýž obor ve dvou městech nejsou pojistka, jenom dvakrát stejná sázka. Rozumnější je poslat jednu na obor, který vede vaše první písmeno, a druhou na obor z druhé oblasti vašeho kódu. V květnu si pak vybíráte mezi dvěma různými cestami, ne mezi dvěma adresami.

Tereze ten seznam nakonec zkrátil kód, ve kterém vedlo S a hned za ním E. Sedělo to víc, než čekala: na gymnáziu ji bavilo organizovat sbírku pro útulek a laborky nesnášela. Zbyly tři obory, z nichž dva podala, a práva nechala jako třetí variantu, o které se doma dalo mluvit bez zvyšování hlasu. V květnu ji vzali na sociální práci i na marketingovou komunikaci a rozhodovala se mezi dvěma věcmi, které si vybrala sama. To je jiná úloha než čtrnáct otevřených záložek v listopadu.