Co dělat po maturitě: test, který ukáže směr, když nevíte

Týden po maturitě. Adéla má v telefonu čtyřicet gratulací, v šuplíku vysvědčení a v hlavě jednu otázku, kterou od pátku slyšela asi dvacetkrát: a co teď? Ptá se babička, ptá se soused, ptá se máma kamarádky u pokladny v samoobsluze. Každý z nich má připravenou i odpověď.

Adéla ji nemá. Přihlášku na jednu vysokou poslala na jaře hlavně proto, aby byl doma klid, a od té doby si na ni skoro nevzpomněla. Zbytek třídy přitom vypadá, že to má dávno vyřešené.

Ta zdánlivá jistota ostatních je z velké části otázka hlasitosti. Kdo má jasno, řekne to při první příležitosti. Kdo neví, mlčí a přikyvuje, takže v každé třídě vzniká dojem, že váhá jediný člověk. Bývá jich podstatně víc.

Otázka, na kterou má odpověď každý kromě vás

Po maturitě se sejde několik tlaků naráz a každý táhne jinam. Rodiče mívají rádi titul, protože je to jistota, které rozumějí. Parta táhne tam, kam jde parta. Spolužák Štěpán nastupuje v září do firmy a na fotkách vypadá, jako by vyhrál. Poradce mluví o perspektivních oborech, i když sám ví, že za pět let bude seznam vypadat jinak.

K tomu se přidá tichý předpoklad, který nikdo nevysloví nahlas: že v devatenácti se rozhoduje jednou a napořád. Odtud plyne většina paniky. Když má být jedno rozhodnutí platné na čtyřicet let, je logické se ho bát a odkládat ho tak dlouho, dokud za vás nerozhodne termín.

Barry Schwartz v roce 2004 popsal, co s rozhodováním dělá množství možností. Čím víc voleb člověk má, tím déle se rozhoduje, tím hůř se rozhoduje a tím víc pak lituje. Jeden jeho závěr jde proti intuici: lidé, kteří se snaží ze všech variant vybrat tu nejlepší, bývají se svou volbou spokojení méně než ti, kterým stačila varianta dost dobrá. Katalog vysokých škol nabízí stovky oborů, takže z něj nevzniká svoboda, ale paralýza.

Pole se proto vyplatí zúžit dřív, než se v něm začnete probírat. A ještě předtím si položit otázku, kterou málokdo slyší nahlas: kolik z cest, které zvažujete, jste si vybrali sami, a kolik jste zdědili po někom, kdo to myslel dobře?

Čtyři cesty a pro koho která je

Reálně se po maturitě nabízejí čtyři směry. Nejsou to stupně od nejlepšího po nejhorší, i když se tak často podávají. Každý z nich někomu sedne a někoho semele, a rozdíl většinou nedělá prestiž, ale to, co budete dělat v úterý dopoledne.

Sloupec o tom, komu která cesta sedí, pracuje se šesti typy zájmů, se kterými přišel v roce 1959 americký psycholog John Holland a které v roce 1997 rozpracoval: realistický (R) u lidí, kteří pracují rukama a s věcmi, investigativní (I) tam, kde se zkoumá a přichází věcem na kloub, umělecký (A) pro tvorbu a volné zadání, sociální (S) pro práci s lidmi, podnikavý (E) pro přesvědčování a vedení a konvenční (C) pro pořádek, data a systém. Nikdo není jeden typ, každý je kombinace.

Cesty se navíc dají kombinovat, jen se o tom mluví míň. Práce a k ní dálkové studium, VOŠ a po ní bakalář, rok práce v oboru a pak přihláška poučená zkušeností. Nevýhodou kombinací je čas, výhodou to, že rozhodnutí padá až ve chvíli, kdy o oboru něco víte.

Nejdřív typ, pak cesta

Holland stavěl na jednoduché myšlence: lidé si vyhledávají prostředí, které odpovídá jejich zájmům, a v takovém prostředí pak déle vydrží a odvádějí lepší práci. Obvyklý postup jde přesně opačně. Nejdřív se vybere škola nebo místo a člověk se do toho pak snaží nějak vejít.

Pokud tedy nevíte, kterou ze čtyř cest vzít, začněte u otázky, jaká práce a jaké prostředí vás vlastně baví. Přesně na to je test povolání zdarma: 72 otázek, u každé činnosti volíte na škále, jak moc by vás bavila, zabere zhruba pět minut a výsledkem je třípísmenný Hollandův kód a přehled povolání, ve kterých se lidem s podobným profilem daří.

Výsledek je mapa, ne rozsudek. Nečekejte od něj větu „dělej tohle“, protože žádný test neví, jaké máte doma podmínky ani co vydržíte. Co umí, je pojmenovat směr a dát vám seznam kandidátů, se kterými se dá dál pracovat.

Adéle vyšlo SIA, tedy sociální typ na prvním místě, za ním zkoumání a tvorba. Z toho kódu nevyplývá jedna škola, ale vyplývá z něj docela jasné pravidlo: cesta, kde bude celý den sama u tabulek, jí sedne hůř než cesta, kde má vedle sebe lidi. To je zúžení, které se dá použít hned zítra při procházení oborů.

Rok navíc není prohra, ale má pravidla

Andrew Martin v roce 2010 sledoval studenty, kteří si po střední škole dali rok pauzu, a popsal, že do studia pak vstupovali motivovanější než jejich vrstevníci. Poctivé je dodat druhou půlku nálezu: neplatilo to pro každého a hodně záleželo na tom, čím byl ten rok vyplněný. Volno samo o sobě motivaci nevyrábí.

Rok navíc má proto smysl tehdy, když má tvar. Čtyři věci, které z něj dělají rozhodovací nástroj místo odkladu:

• Termín rozhodnutí zapsaný dopředu v kalendáři, a to na zimu, tedy dřív, než se začnou podávat přihlášky.
• Program: práce, ke které se přidá jazyk nebo kurz, a k tomu jedna zkušenost přímo z oboru, který zvažujete.
• Peníze spočítané na měsíc včetně toho, odkud přijdou; rok bez příjmu se doma dojednává hůř, než se čeká.
• Jedna dovednost nebo zkušenost, kterou budete mít v červnu a loni v červnu jste ji neměli.

Nikola strávila po maturitě půl roku jako sanitářka, protože zvažovala zdravotnictví. Zjistila dvě věci: že práci s pacienty zvládá líp, než čekala, a že směnný provoz jí bere všechno ostatní. Přihlášku pak podala na fyzioterapii, ne na všeobecnou sestru. Rok jí neušetřil rozhodování, jen ho postavil na něčem, co si sama vyzkoušela.

Práce hned po maturitě: co získáte a co ztrácíte

Existují obory, kde praxe váží víc než papír a kde se dá začít rovnou po střední. Patří sem velká část IT a digitálních profesí, obchod, řemesla, gastronomie a logistika. Společné mají to, že se v nich výkon pozná rychle a nikoho tam moc nezajímá, jestli za vámi stojí titul, nebo dva roky odvedené práce.

Získáte tři věci, které se ve škole shánějí těžko: vlastní peníze, zpětnou vazbu od reality místo od zkoušejícího a docela přesnou informaci o tom, jestli vás obor baví, když ho děláte osm hodin denně a ne dvě hodiny týdně v laboratoři.

Ztrácíte pružnost, a to postupně. Návrat ke studiu je po roce běžný, po pěti letech s nájmem a autem na splátky už to bývá jiná matematika. Dálkové a kombinované studium tenhle problém řeší jen zčásti, protože se studuje po večerech a o víkendech vedle celého úvazku. Kdo tuhle cestu volí, měl by s ní počítat spíš jako s maratonem.

Štěpán, ten spolužák s výherní fotkou, dal po půl roce v montážní hale výpověď. Nezjistil, že by pracovat nechtěl. Zjistil, že mu nevyhovuje práce, kde se celý den nemluví, což je informace, kterou by ve školní lavici nezískal ani za rok přemýšlení.

Vysoká s otazníkem: první ročník jako experiment

Panuje představa, že na vysokou se nastupuje s jistotou. Většina prváků ji nemá a část z nich obor mění nebo studium přerušuje, což jsou na fakultách běžné věci, o kterých se u přijímaček nemluví. Nejde o selhání, ale o způsob, jak se z dálky nepoznatelný obor pozná zblízka.

Nastoupit se dá i s otazníkem, jen je dobré si ten otazník napsat. Experiment znamená, že máte otázku, dobu trvání a kritérium. Otázka zní třeba takhle: baví mě, co se v tom oboru reálně dělá, nebo jen to, jak zní jeho název? Doba trvání je jeden nebo dva semestry. Kritérium je věc, kterou poznáte i ve špatném týdnu, nejlépe konkrétní předmět nebo praxe.

Rozdíl mezi „zkusím a odejdu“ a „nezkusím“ je totiž větší, než vypadá. Po roce studia odcházíte se splněnými předměty, s pár lidmi v telefonu a hlavně s vyškrtnutou možností, u které jste do té doby jen hádali. Když nezkusíte nic, zůstane vám na seznamu všechno a rozhodovat se budete za rok ze stejné pozice, jen o rok starší. Jak vybírat obor dřív než školu, rozebírá samostatný text o tom, kam na vysokou školu.

Jedna hranice tu ale je. Experiment má konec, driftování ne. Když se druhý rok promění v třetí a jediným důvodem, proč pokračujete, je, že už jste tam, přestal to být experiment a stalo se z toho setrvání.

Rozhodnutí na rok, ne na život

Herminia Ibarra v roce 2003 popsala na lidech, kteří měnili profesi, něco, co platí i po maturitě: směr se nenajde přemýšlením v křesle, ale malými pokusy. Člověk zkusí, uvidí, jak mu v tom je, a podle toho upraví představu o sobě. Pořadí je opačné, než se běžně čeká. Nejdřív jednání, pak jistota.

Pro rozhodnutí po maturitě z toho plyne praktická úleva. Nevybíráte povolání na čtyřicet let, vybíráte, co budete dělat příštích dvanáct měsíců. Zkuste si předem odpovědět, co budete za rok vědět, co dnes nevíte. Jestli je odpověď „nic“, je to špatná varianta bez ohledu na to, jak dobře zní.

K rozhodnutí patří i datum, kdy ho znovu otevřete. Bez něj se z každé volby stává výchozí stav, který se drží setrvačností. S ním máte v kalendáři bod, kdy se ptáte znovu, tentokrát už s daty místo dohadů. A když se otázka nehne ani po roce, stojí za přečtení text o tom, co dělat, když nevíte, co chcete dělat.

Adéla nakonec v září na tu jednu školu nastoupila, i když si jistá pořád není. Na první stránce sešitu má napsanou otázku, na kterou během roku hledá odpověď, a v kalendáři termín na konci zimy, kdy si ji přečte a rozhodne se, jestli podá další přihlášku. Zatím ví jenom to, že u tabulek sama sedět nechce. Na jeden semestr to stačí.