„Najdi svou vášeň a už nikdy nebudeš muset pracovat." Tenhle citát (nesprávně připisovaný Konfuciovi) zní krásně. Na motivačních plakátech, na LinkedInu, v projevech na maturitním večírku. Problém je jediný: jako kariérní rada je to nesmysl. A není to jediný mýtus, podle kterého miliony lidí dělají životní rozhodnutí.
Mýtus č. 1: „Najdi svou vášeň"
Psycholožka Carol Dweck z Stanfordu spolu s kolegy (O'Keefe, Dweck & Walton, 2018) publikovala studii, která ukázala, že víra v „nacházení" vášně vede k paradoxnímu efektu: lidé, kteří věří, že vášeň se nachází, ji snáz opouštějí, jakmile narazí na první překážku. Logika? „Kdyby to byla moje vášeň, nešlo by to tak těžce."
Realita funguje jinak. Vášeň se většinou nedostaví jako blesk z čistého nebe. Roste postupně, jak se v něčem zlepšujete, získáváte kompetence a nacházíte smysl. Cal Newport to ve své knize So Good They Can't Ignore You (2012) nazval „hypotézou řemeslníka": nejdřív se staňte v něčem opravdu dobří a vášeň přijde jako vedlejší produkt mistrovství.
To neznamená, že na zájmech nezáleží. Záleží. Ale čekat na magický „aha moment", kdy zjistíte, co máte dělat celý život, je jako čekat na spřízněnou duši na autobusové zastávce. Může se to stát. Ale efektivnější je aktivně hledat.
Mýtus č. 2: „Musíš se rozhodnout do osmnácti"
V České republice si patnáctiletí studenti vybírají střední školu a osmnáctiletí vysokoškolský obor. Mnozí rodiče i učitelé to prezentují jako definitivní rozhodnutí. „Vyber si dobře, bude tě to živit celý život."
Jenže data říkají něco jiného. Podle Českého statistického úřadu (2021) pracuje v oboru, který vystudovalo, pouze asi 40 % absolventů vysokých škol. Šedesát procent dělá něco jiného. A to nemusí být špatně. Může to znamenat, že v osmnácti prostě nevíte dost o sobě ani o světě práce, abyste udělali „správné" rozhodnutí.
Vývojová psychologie to potvrzuje. Prefrontální kortex, část mozku zodpovědná za plánování, hodnocení rizik a komplexní rozhodování, dozrává až kolem 25 let (Johnson et al., 2009). Žádáme tedy od teenagerů, aby učinili jedno z nejdůležitějších životních rozhodnutí mozkem, který ještě není kompletně vyvinutý.
Co místo tlaku na definitivní volbu? Experimentování. Vyzkoušejte různé obory, brigády, stáže, dobrovolnictví. Sbírejte zkušenosti, ne závazky. A pokud jste dospělý, který lituje svého rozhodnutí z osmnácti - překvalifikace v 30, 40 i 50 letech je běžnější, než si myslíte.
Mýtus č. 3: „Víc peněz = víc štěstí"
Tenhle mýtus je záludný, protože je částečně pravdivý. Výzkum laureáta Nobelovy ceny Daniela Kahnemana a Anguse Deatona (2010) ukázal, že příjem skutečně zvyšuje životní spokojenost, ale jen do určitého bodu. V americkém kontextu to bylo zhruba 75 000 dolarů ročně (v přepočtu na české poměry a aktuální kupní sílu zhruba 70-80 tisíc Kč měsíčně). Nad touto hranicí se každá další koruna na pocitu štěstí projevuje výrazně méně.
V roce 2023 Matthew Killingsworth z Pennsylvánské univerzity toto zjištění částečně revidoval. Jeho studie ukázala, že pro většinu lidí štěstí s příjmem stoupá i nad Kahnemanovu hranicí, ale výrazně pomaleji. A pro nejméně spokojených 20 % populace platilo původní zjištění: po dosažení určité úrovně příjmu se štěstí zastavilo.
Co z toho plyne? Peníze řeší problémy, které způsobuje nedostatek peněz. Ale neřeší problémy, které způsobuje špatně zvolená kariéra. Pokud vyděláváte 120 tisíc měsíčně v práci, která vás nenaplňuje, a závidíte kolegovi, který vydělává 60 tisíc a svou práci miluje, problém nejsou peníze.
Mýtus č. 4: „Jedna kariéra na celý život"
Vaši prarodiče možná celý život pracovali na jednom místě. Nastoupili po škole a odcházeli do důchodu. Ten model fungoval ve světě, kde se odvětví měnila pomalu a loajalita se odměňovala.
Ten svět už neexistuje. Bureau of Labor Statistics v USA uvádí, že průměrný člověk za život vystřídá 12 zaměstnání. A to počítá jen změny zaměstnavatele, ne změny kariéry. Podle McKinsey Global Institute (2017) může automatizace do roku 2030 změnit charakter práce u 375 milionů lidí celosvětově.
V českém kontextu: profese social media manažera, UX designéra nebo datového analytika před 15 lety prakticky neexistovaly. A některé profese, které dnes považujeme za běžné, za dalších 15 let možná nebudou potřeba v současné podobě.
Místo jedné kariéry na celý život je realističtější uvažovat v „kariérních kapitolách". Každá trvá několik let, navazuje na předchozí zkušenosti a přidává nové kompetence. Červená nit mezi nimi nemusí být obor, ale vaše hodnoty, silné stránky nebo způsob práce.
Mýtus č. 5: „Prestižní práce = dobrá práce"
Rodiče chtějí, aby jejich děti byly doktory, právníky nebo inženýry. Proč? Protože to zní dobře na rodinné oslavě. Ale prestiž profese má velmi málo společného s tím, jestli v ní budete šťastní.
Příklad: Jakub vystudoval práva, protože to rodina očekávala. Pět let studií, dva roky koncipientství, advokátní zkoušky. V den, kdy dostal razítko na advokátní průkaz, si uvědomil, že ho právo nebaví. Baví ho učit. Dnes je učitelem na gymnáziu, vydělává třetinu toho, co by vydělával jako advokát, a poprvé v životě se těší do práce.
Výzkum Amy Wrzesniewski z Yale (2003) ukázal, že lidé vnímají svou práci jedním ze tří způsobů: jako zaměstnání (prostředek k výdělku), kariéru (cesta k postupu) nebo povolání (smysluplná činnost sama o sobě). A toto vnímání nesouvisí s tím, jak prestižní práce je. Uklízeči v nemocnici, kteří svou práci vnímali jako povolání, byli spokojenější než někteří lékaři, kteří ji vnímali jen jako kariéru.
Mýtus č. 6: „Znám se dost dobře na to, abych věděl/a, co mě baví"
Tenhle mýtus je nejzáludnější ze všech, protože vypadá jako zdravý selský rozum. Samozřejmě že se znáte. Žijete se sebou celý život.
Ale sebepoznání je překvapivě nespolehlivé. Psycholog Timothy Wilson z Virginie ve své knize Strangers to Ourselves (2002) shrnul desítky studií ukazujících, že lidé systematicky špatně odhadují, co je udělá šťastnými, jaké jsou jejich skutečné motivace a jak budou reagovat na různé situace.
Kolikrát jste si byli jisti, že vás něco bude bavit, a pak jste zjistili opak? Nebo naopak: začali jste něco dělat „dočasně" a ukázalo se to jako nejlepší rozhodnutí v životě?
Proto existují osobnostní testy a kariérní diagnostika. Ne proto, aby za vás rozhodly, ale proto, aby vám ukázaly aspekty vaší osobnosti, které si sami neuvědomujete. RIASEC test například měří šest kariérních typů - praktický, zkoumavý, umělecký, sociální, podnikavý a konvenční - a jejich kombinace naznačí, v jakém pracovním prostředí byste mohli prospívat.
Co funguje místo mýtů
Když zahodíte mýty, co vám zbyde? Několik principů, které jsou méně líbivé na plakáty, ale mnohem užitečnější v praxi.
Zkoušejte a vyhodnocujte
Místo hledání „té pravé" kariéry zkoušejte různé věci a sledujte, co vám dává energii a co ji bere. Vedete si zápisky o tom, kdy se v práci cítíte „ve flow" a kdy se díváte na hodiny. Vzorce se ukáží rychle.
Rozvíjejte přenositelné dovednosti
Některé dovednosti jsou cenné v jakékoli profesi: schopnost jasně komunikovat, kriticky myslet, řešit problémy, spolupracovat. Investice do nich se vám vrátí, i když změníte obor. Možná zejména tehdy.
Oddělte identitu od profese
„Jsem programátor" je jiné tvrzení než „pracuji jako programátor". Když svou identitu navážete příliš těsně na profesi, každá změna se cítí jako ztráta sebe sama. Když ji od profese oddělíte, změna kariéry je logistický problém, ne existenciální krize.
Hledejte „dost dobrou" práci, ne „dokonalou"
Psycholog Barry Schwartz ve své knize Paradox volby (2004) popsal fenomén „maximizátorů" - lidí, kteří vždy hledají nejlepší možnou volbu. Tito lidé jsou podle výzkumu méně spokojení než „satisficeři", kteří hledají volbu dostatečně dobrou. Platí to i pro kariéru.
Dokonalá práce neexistuje. Práce, která vám vyhovuje v 80 % aspektů, je výborná. A pokud v ní můžete růst, zbývajících 20 % se může časem zlepšit.
Jeden poslední mýtus
„Na změnu je pozdě." Není. Studie Ibarra (2003) dokumentuje desítky úspěšných kariérních změn u lidí ve 40, 50 i 60 letech. Většina z nich nelituje, že změnu udělali. Litují jen toho, že ji neudělali dřív. A většina z nich říká totéž: „Přál/a bych si, aby mi někdo v osmnácti řekl, že nemám hledat jednu odpověď na celý život, ale postupně objevovat, kdo jsem a co mi dává smysl."