Když se každý hádáte jinak: konfliktní styly v páru

Barbora chce mít jasno hned teď. Filip se podívá do telefonu, řekne „takhle rozčílená se o tom bavit nebudu" a jde vynést koš. Vrátí se za dvacet minut, ona mezitím poskládala tři další argumenty a on je rozhodnutý neodpovědět ani na jeden.

Zvenčí to vypadá na hádku o nádobí, o penězích nebo o návštěvě jeho rodičů. Pod tím ale běží něco mnohem pravidelnějšího. Barbora tlačí, protože Filip mlčí. Filip mlčí, protože Barbora tlačí. Každý z nich zná jenom svoji polovinu té smyčky a v ní má docela rozumné důvody.

Dožadování a stažení: vzorec, na kterém se podílíte oba

Americký psycholog Andrew Christensen tenhle vzorec popsal a spolu s Christopherem Heaveym ho v devadesátých letech začal systematicky měřit u skutečných párů. Dostal název dožadování a stažení (v literatuře demand-withdraw) a jeho mechanika je nepříjemně jednoduchá. Jeden partner otevírá téma, žádá změnu, naléhá nebo kritizuje. Druhý téma zavírá, odbočuje, uklidňuje, nebo přestane mluvit úplně.

Čím vytrvaleji jeden doráží, tím jistěji se druhý stahuje. A čím hlouběji se druhý stahuje, tím naléhavěji první doráží. Ani jeden z těch dvou kroků není nelogický. Barbora zvyšuje hlas, protože ticho čte jako důkaz, že tomu druhému na věci nezáleží. Filip odchází, protože zvýšený hlas čte jako začátek něčeho, co nedopadne dobře.

A tady je ta část, kterou páry obvykle přehlédnou: ten vzorec je vlastností dvojice, ne vadou jednoho z vás. Kdyby Barbora žila s někým, kdo těžká témata otevírá sám od sebe, nikdy by se nenaučila dorážet. Kdyby Filip žil s někým, kdo nechá věci plavat, nemusel by mizet do garáže. Výzkumy tohoto vzorce ho dlouhodobě spojují s nižší spokojeností ve vztahu, a to u obou partnerů, nikoli jen u toho, kdo si stěžuje nahlas.

Christensen s kolegy přitom ukázali i to, že role nejsou přibité napevno. Do pozice dožadujícího se obvykle dostane ten, kdo chce změnu současného stavu, protože ten druhý nemá důvod téma otevírat. Když se ale mluví o věci, kterou chce změnit on, pozice se často prohodí a najednou couvá ten, kdo minule doráždil. Jinými slovy, mlčení nemusí být povahový rys. Bývá to reakce na to, o čem se zrovna mluví.

Roli hraje i to, kdo kterou pozici obsadí častěji. John Gottman ve svých pozorováních párů popsal stahování, kterému říká stonewalling, jako reakci, ke které sahali spíš muži. Neplatí to zdaleka všude a existuje spousta vztahů, kde od konfliktu utíká žena a doráží muž. Vzpomenete si na poslední hádku, která u vás doma nedošla do konce? Kdo v ní přitlačil a kdo couvnul?

Proč nás nejdřív přitahuje to, co nás pak dře

Na začátku vztahu bývá právě tenhle rozdíl výhodou. Barboře se na Filipovi líbilo, že ho nic nerozhodí a že vedle něj má pocit, že se svět nezhroutí kvůli jednomu nedorozumění. Filipa přitahovalo, že Barbora věci pojmenuje nahlas a nic v ní nezůstává ležet.

Po několika letech znějí ty samé věty jinak. Z „je tak klidný" se stane „nic s ním nehne". Z „je tak živá" se stane „pořád něco řeší". Chování zůstalo naprosto stejné, změnil se popisek, který mu dáváte.

Důvod je prozaický. Dokud spolu nemáte hypotéku, dítě a rozdělené domácí práce, není o čem vést těžké rozhovory, takže se rozdílné styly nemají kde projevit. Jakmile přibudou rozhodnutí, která nejdou odložit, začne každý sahat po tom, co umí. Jeden po tlaku, druhý po ústupu z místnosti.

Rozdílné styly samy o sobě vztah nerozbíjejí. Problém nastává, když se z nich stanou role, ze kterých už nikdo nevystupuje, a když se způsob hádání zafixuje natolik, že si ho oba předem umí přehrát. Co odlišuje běžné hádky ve vztahu od těch, které vztah opravdu poškozují, je téma samo pro sebe.

Konfliktní styly v páru: které kombinace kde drhnou

Způsoby, jak lidé řeší spor, se dají popsat dvěma otázkami. Nakolik prosazujete to svoje (asertivita) a nakolik berete ohled na potřeby druhého (vstřícnost). Z tohohle uspořádání vychází dual-concern model, který v manažerské psychologii načrtli Robert Blake a Jane Moutonová a později rozpracovali Dean Pruitt a Jeffrey Rubin. Vyjde z něj pět poloh: soupeřivá, spolupracující, kompromisní, vyhýbavá a přizpůsobivá.

Žádná z těch pěti poloh není osobnostní nálepka. Jsou to způsoby chování, které se mění podle situace, podle protistrany i podle toho, jak moc jste unavení. S šéfem se možná chováte jinak než doma. Detailnější popis toho, jak se jednotlivé styly řešení konfliktu projevují a kdy se který hodí, najdete v samostatném průvodci.

V páru je ale zajímavější než jeden styl jejich kombinace. Následující přehled ukazuje čtveřici, se kterou se poradci setkávají nejčastěji.

Chybí v tom přehledu spolupráce a kompromis, a to schválně. Ty dvě polohy nedělají v páru potíže samy o sobě, potíž nastává v jejich kombinaci s krajními styly. Kdo hledá kompromis s partnerem, který soupeří, brzy zjistí, že „půl na půl" znamená pokaždé jeho půlku. A kdo chce na každé téma podrobný společný rozhovor s někým, kdo se vyhýbá, dostane většinou kývnutí a únik k jiné činnosti.

Většina lidí přitom nemá jeden styl, ale primární a sekundární. Ten druhý se ukáže až pod tlakem: kdo běžně hledá kompromis, může při vyčerpání spadnout do soupeření nebo naopak do mlčení. Právě proto se páry často neshodnou ani na popisu vlastní hádky. Každý si pamatuje především to, co dělal ten druhý.

Když partner utíká od konfliktu a nechce nic měnit

Ideální scénář vypadá tak, že si oba sednou a domluví se na novém způsobu. Realita bývá jiná. Jeden z páru čte o vztazích, druhý o tom mluvit odmítá, protože „žádný problém není". Dobrá zpráva je, že spirála potřebuje k roztočení obě strany. Když jednu z nich změníte, druhá nemá do čeho zabírat.

Když jste ten, kdo doráží

Vaším úkolem není přestat mít téma. Je to nahradit tlak časem a bezpečím, protože stahující se partner nereaguje na obsah, ale na intenzitu. Několik věcí, které fungují častěji než opakování argumentu nahlas:

• ohlaste téma dopředu a nechte druhého vybrat, kdy si o tom sednete
• jedno téma na jeden rozhovor, i když se jich nabízí pět
• začněte tím, co potřebujete, místo výčtu toho, co druhý pokazil
• na rozhovor si dejte předem známý konec, třeba půl hodiny
• pauza není odmítnutí, pokud má domluvený návrat

Nejtěžší na tom bývá vydržet ticho, které přijde po vaší větě. Stahující se partner potřebuje delší rozjezd, než začne mluvit, a pokud ho zaplníte dalším argumentem, potvrdíte mu, že mluvit nemá smysl.

Když jste ten, kdo se stahuje

Odejít z eskalující hádky je legitimní krok. Tělo v takové chvíli přechází do pohotovosti a v tom stavu se argumenty neposlouchají, jenom odrážejí. Pauza v řádu desítek minut často udělá víc než hodina dohadování.

Rozdíl mezi zdravou pauzou a útěkem je jediná informace: kdy, ne jestli. Věta „nemá cenu se o tom bavit" spirálu roztáčí. Věta „teď to nezvládnu, sedneme si k tomu v devět" ji zastavuje, ovšem jen tehdy, když v devět opravdu přijdete. Když termín dvakrát nedodržíte, přestane vám druhá strana věřit rychleji, než byste čekali.

Když partner se odmítá hádat a přitom čeká, že se věci vyřeší samy, obvykle za tím nestojí lhostejnost. Bývá to naučená obrana z doby, kdy konflikt v jeho okolí nedopadal dobře. To ji nedělá funkční, ale mění to způsob, jakým se s ní dá pracovat.

Čemu se vyhnout na obou stranách

Jedna past číhá přímo na čtenářích textů, jako je tenhle. Pojmenování vzorce svádí k tomu použít ho jako argument: „tohle je přesně to tvoje stažení, o kterém jsem četla". V tu chvíli se z popisu stává obvinění a druhá strana ho odmítne i s celou myšlenkou. Užitečnější je mluvit o vlastní polovině, protože tu si můžete přiznat, aniž byste něco prohráli.

Druhá past je časování. Vzorec se nedá rozebírat uprostřed hádky, kdy jsou oba nabuzení a slyší hlavně tón. Klidný večer, procházka nebo cesta autem fungují líp než pokus o metarozhovor deset minut po zabouchnutých dveřích.

Jak zjistit, jaké styly doma máte

Odhadovat styl partnera po paměti je nespolehlivé. Své vlastní chování si vybavujeme i s důvody, chování druhého bez nich, takže z něj vyjde horší postava, než jaká ve skutečnosti byla. Užitečnější je porovnat dva nezávislé pohledy vedle sebe.

K tomu slouží náš test konfliktních stylů: 30 otázek, zhruba čtyři minuty, výsledkem je primární a sekundární styl a poloha na mapě asertivita krát vstřícnost. Každý z páru si ho může udělat zvlášť a výsledky pak porovnat. Zajímavější než samotné výsledky bývá rozhovor nad nimi, hlavně otázka, jestli se v tom popisu poznáváte i ve chvíli, kdy jste unavení.

Jednu věc od toho ale nečekejte: že vám vyjde, kdo z vás dvou to dělá špatně. Vyjdou vám dvě různé strategie, které spolu v určitých situacích ladí a v jiných se vzájemně spouštějí. Užitek z toho vzniká teprve tehdy, když si oba pojmenujete svoji polovinu spirály.

Filip s Barborou se nedomluvili na tom, že si vymění povahy. Domluvili se na jediné větě, kterou smí použít oba: „Tohle chci probrat, ale ne teď. V devět?" Na dvanáct let společného života to zní skoro směšně málo. Zatím jim to drží.