Humor při seznamování: proč vtipnost přitahuje

„Hledám někoho, s kým se zasměju.“ Otevřete dvacet profilů na jakékoli seznamce a tuhle větu nebo její variantu najdete skoro v každém druhém. Smysl pro humor se v průzkumech partnerských preferencí drží léta v horní části žebříčku, klidně nad vzděláním, výškou i společnými zálibami.

Potíž je v tom, že ta věta neříká skoro nic. Dva lidé si ji můžou napsat do profilu, sejít se v úterý na kávu a po hodině zjistit, že jeden čekal někoho, kdo bude vyprávět historky, a druhý někoho, kdo se jeho historkám bude smát. Obojí se jmenuje stejně a je to úplně jiná objednávka.

Dvě různé věci pod jedním slovem

Kanadští psychologové Eric Bressler a Sigal Balshine v roce 2006 udělali věc, která zní banálně a přitom výsledky proměnila: rozdělili humor při výběru partnera na tvorbu a na ocenění. Tedy na schopnost přijít s něčím vtipným a na ochotu smát se tomu druhému. Když se obě složky měřily zvlášť, ukázalo se, že lidé po nich nesahají stejně.

Rozdíl se v jejich datech částečně kryl s pohlavím. Ženy si víc všímaly toho, kdo humor tvoří, muži spíš oceňovali protějšek, který se směje tomu jejich. Průměr z výzkumu ale není návod pro konkrétní večer a rozptyl uvnitř obou skupin je obrovský, takže to berte jako orientační obrys, ne jako pravidlo.

Praktický dopad je nepříjemnější, než se zdá. Když si po rande oba odškrtnete, že ten druhý „má smysl pro humor“, může to znamenat shodu. Nebo taky že jeden celý večer hrál a druhý celý večer tleskal, přičemž ani jednomu z nich tahle role nemusí sedět natrvalo.

Proč vtipnost vůbec tak táhne, napovídá jiná linie výzkumu. Gil Greengross a Geoffrey Miller v roce 2011 zadali zhruba čtyřem stovkám studentů úkol vymyslet vtipné odpovědi a porovnali je s testy schopností. Kdo dokázal tvořit vtipné odpovědi, skóroval výš v obecné a hlavně verbální inteligenci. Vtip je z tohohle pohledu drahý signál: udělat ho pod tlakem, v reálném čase a k věci, se nedá naučit nazpaměť.

Na prvním rande nerozhodují vtipy

Robert Provine strávil roky tím, že s týmem poslouchal, kde a proč se lidé doopravdy smějí. V knize Laughter z roku 2000 popsal dvě věci, které představu o smíchu jako o odměně za vtip pěkně nabourávají. Za prvé: smích je asi třicetkrát pravděpodobnější ve společnosti než o samotě. Za druhé: naprostá většina smíchu nepřichází po vtipech, ale po úplně obyčejných větách typu „a kde jsi to nechal?“.

Smích je tedy hlavně sociální signál, ne známka za výkon. Na schůzce nehodnotíte, jak dobrý komik před vámi sedí. Zjišťujete, jestli se trefujete do stejného rytmu.

Laura Kurtz a Sara Algoe v roce 2015 sledovaly páry při běžném rozhovoru a měřily, kolik času stráví společným smíchem. Ty dvojice, které se spolu smály víc, hlásily kvalitnější vztah. Co je tu příčina a co následek, z toho nevyčtete, jenže jako ukazatel naladění to funguje dobře, a to už na prvním setkání.

Vzpomenete si na poslední schůzku, ze které jste odcházeli s dobrým pocitem? Zkuste si teď vybavit, čemu konkrétně jste se smáli. Většině lidí naskočí atmosféra, ne hláška, a přesně v tom je celý rozdíl mezi naladěním a výkonem.

Z toho plyne i nepříjemná zpráva pro každého, kdo se před rande připravuje. Nachystaná historka se pozná; má jinou stavbu, jiné tempo a hlavně nereaguje na to, co bylo řečeno před ní. Vtip, který vznikne ze situace u stolu, je slabší jako vtip a silnější jako signál, protože dokazuje, že ten člověk poslouchal.

U seznamek se navíc většina prvního dojmu odehraje v psané konverzaci, a tam humor přichází o půlku nástrojů. Chybí tón, tempo i obličej, takže suchá poznámka vypadá na displeji jako urážka a nadsázka jako lež. Lidé to intuitivně řeší emotikonem nebo zkratkou „:D“, což je vlastně náhradní návod k použití, jak větu číst. Kdo ho vynechá a spoléhá na to, že to snad dojde, přichází o schůzky ještě před jejich domluvením.

Styl prozradí víc než jednotlivá hláška

Výzkum Roda Martina z roku 2003 rozdělil humor podle dvou nezávislých os: jestli je laskavý, nebo ostrý, a jestli míří ven na druhé, nebo dovnitř na vás. Vznikly z toho čtyři styly, které se u jednoho člověka libovolně kombinují a které podrobně rozebírá přehled čtyř stylů humoru. Na seznamovacím rande se každý z nich chová jinak, protože chybí to hlavní, co humor mezi blízkými nese: společná historie.

Ostrý humor na prvním rande není červená vlajka, jak se rádo tvrdí. Je to nejhůř čitelný styl, protože popichování mezi blízkými funguje jako projev důvěry a ta se za devadesát minut nestihne vyrobit. Rozdíl mezi „utahuju si, protože mi jsi sympatická“ a „testuju, kolik sneseš“ pozná protějšek hlavně podle toho, kam ostří míří: jestli na absurditu situace, na nepřítomné třetí strany, nebo pořád na jednoho konkrétního člověka u stolu.

Sebeshazování má opačný problém. Odzbrojí okamžitě a na prvních schůzkách patří k nejúčinnějším způsobům, jak srazit napětí. Poctivá poznámka k němu ale patří: právě sebeshazující styl v Martinových datech souvisí s horší osobní pohodou, a to u lidí, kterým se z něj stane výchozí poloha, ne u každého, kdo si jednou rýpne do sebe. Diagnostikovat to na rande nejde a není to ani vaše práce. Za pozornost stojí spíš to, jestli člověk umí i jiné rejstříky, nebo jestli je terčem po celý večer jen on sám.

Žádný z těch stylů není rozsudek nad povahou. Jsou to zaběhané zvyky, které se u někoho vytvořily v partě na střední a od té doby se nezměnily, u jiného v rodině, kde se o vážných věcech mluvilo jenom v nadsázce. Číst se dají jako informace o kontextu, ze kterého ten člověk přišel, ne jako známka.

Když se dva rejstříky minou

Michal glosuje suše a s kamennou tváří. Karolína bere věci doslova a je na to zvyklá, protože doma se ironie moc nepěstovala. Na druhém rande jim v podniku hodinu nenesli jídlo a Michal poznamenal, že přesně kvůli tomuhle si dneska nedal oběd. Karolína se začala omlouvat, že to měl říct dřív a že mohli jít jinam.

Tři vteřiny ticha, ve kterých oba věděli, že se něco pokazilo, a ani jeden netušil co. Michal si odnesl, že mu nerozumí. Karolína si odnesla, že si z ní dělá legraci a ona neví proč. Přitom to nebyl střet povah, jenom chybějící kód.

Ironie totiž stojí na dohodě, že se obsah věty nemyslí vážně, a ta dohoda se musí nějak signalizovat. Mezi lidmi, kteří se znají léta, ji nese tón, mikroúsměv nebo prostě zkušenost. U cizího člověka není z čeho ji přečíst, takže ironik s kamennou tváří vysílá do prázdna a diví se, proč to nesedá.

Sejít se můžou i lidé s opačným problémem, kdy jsou oba na stejné vlně až moc. Dva ostří glosátoři si první tři schůzky užijí jako přestřelku a teprve za půl roku zjistí, že si spolu nikdy nic vážného neřekli, protože každý pokus někdo z nich shodil pointou. Sladěný rejstřík je výhoda při seznamování, ne záruka do dalších let.

Řešení bývá nudnější, než se čeká: signál se dá zesílit a druhá strana se ho dá naučit číst. Michal může první měsíc po suché poznámce přidat půl vteřiny očního kontaktu navíc, Karolína se může naučit, že u něj má před doslovným výkladem počkat jeden nádech. Jestli tohle přenastavení stojí za to a jak dlouho vydrží, rozebírá text o tom, jak funguje humor ve vztahu po prvních měsících. Rozdílné styly bývají v dlouhodobých párech spíš pravidlem než výjimkou.

Rejstřík se rozšířit dá, vtipnost přes noc ne

Poctivá odpověď na otázku „dá se s tím něco dělat“ má dvě části a jenom jedna se vám bude líbit. Vtipnost jako schopnost tvořit pointy pod tlakem je z velké části stavěná na věcech, které se za měsíc nezmění, tedy na tempu myšlení a na slovní zásobě. Vydřít se to dá, jenže v řádu let, ne do soboty.

Druhá část je použitelnější. Rejstřík, tedy okruh poloh, do kterých umíte sáhnout, se rozšířit dá, a to poměrně rychle. Kdo umí jenom rýpat, se může naučit vyprávět. Kdo se umí jenom shazovat, si může vyzkoušet, jaké to je pustit do hovoru vlastní nadšení bez omluvy na konci. Konkrétní cvičení a mýty kolem toho probírá článek o tom, jak být vtipný, když vám to nejde samo.

Nejvíc přitom pomůže úplně jiná dovednost než vymýšlení hlášek: všímat si, čemu se druhý směje. Rejstřík protějšku poznáte během dvaceti minut a je to lacinější informace než cokoli, co o sobě sám řekne. Kde na těch dvou osách stojíte vy a co s sebou nosíte na první schůzky, napoví krátký test stylů humoru.

Na příští schůzce si zkuste všimnout jedné věci: kdo se zasměje první a jestli se ten druhý přidá, nebo počká. Ta drobnost o rozdělení rolí často řekne víc než celá hodina hovoru. A když se ten večer nezasmějete ani jednou, nemusí to znamenat, že jeden z vás není vtipný. Docela často to znamená jen tolik, že jste každý čekali na jinou roli.