Kdo vymyslel DISC: Marston, detektor lži a Wonder Woman

V roce 1938 vyšla v amerických magazínech reklama, ve které psycholog s manžetou tlakoměru dokazoval, že žiletky Gillette holí líp než konkurence. Muži prý byli napojení na detektor lži a jejich tělo nemohlo lhát. Ten psycholog se jmenoval William Moulton Marston a deset let předtím vydal knihu, ze které vyrostl DISC.

Ta reklama není jen úsměvná historka na okraj. Je poměrně přesným portrétem člověka, který stojí u zrodu jednoho z nejrozšířenějších modelů chování na světě: pozorný, neúnavně popularizující a k akademické opatrnosti dost vlažný.

Psycholog, který chtěl měřit pravdu

Marston (1893-1947) vystudoval práva i psychologii a doktorát z psychologie získal v roce 1921 na Harvardu. Už jako student se ale zabýval otázkou, která ho pak držela celý život. Pozná se lež na těle?

Kolem roku 1915 přišel s testem systolického krevního tlaku. Princip byl jednoduchý: vyšetřovaný dostal manžetu, zkoušející změřil klidovou hodnotu, pak kladl otázky a tlak opakovaně přeměřoval. Vzestup systolického tlaku měl prozradit klamání.

Tady je potřeba být přesný, protože se to plete dodnes. Marston nesestrojil polygraf tak, jak ho známe z filmů. Jeho metoda byla přerušovaná, měřilo se ručně a po jednotlivých krocích. První přístroj, který zaznamenával tlak, dech i puls plynule, postavil v roce 1921 John Larson v kalifornském Berkeley. Marstonovi patří myšlenka a její prosazování, ne přístroj s jehlami.

Prosazoval ji hodně. V roce 1923 se pokusil dostat výsledky svého testu k soudu v případu Frye v. United States, jenže odvolací soud je odmítl s tím, že metoda nemá obecné přijetí ve vědecké obci. Z toho rozhodnutí se stal takzvaný Fryeův standard, podle kterého se v americkém soudnictví posuzovala přípustnost vědeckých důkazů dalších sedmdesát let. Marston tedy prohrál a přitom ovlivnil právo víc než většina praktikujících advokátů.

Kniha o normálních lidech

V roce 1928 vydal Marston knihu Emotions of Normal People. Provokativní byl už název. Psychologie té doby se zabývala hlavně poruchami, pacienty a odchylkami. Marston chtěl popsat, jak se chovají lidé, kterým nic není.

Jeho model stojí na dvou otázkách. Vnímá člověk prostředí kolem sebe spíš jako příznivé, nebo jako nepřátelské? A reaguje na ně aktivně, nebo pasivně? Z těch dvou os vznikly čtyři základní způsoby, jak se emoce promítne do chování.

Marston je pojmenoval Dominance, Inducement, Submission a Compliance. Z prvních písmen vznikla zkratka DISC. A tady přichází první překvapení pro každého, kdo dnes drží v ruce výsledek DISC testu: písmena zůstala, slova za nimi se změnila.

Ten posun není kosmetický. Slova jako "poddajnost" a "podvolení" zněla podřízeně už v roce 1928 a v pracovním hodnocení by je dnes dobrovolně nezaškrtl skoro nikdo. Moderní DISC proto s Marstonovými osami pracuje jinak. Místo příznivého a nepřátelského prostředí mluví o orientaci na lidi nebo na úkoly a místo aktivity a pasivity o rychlejším a rozvážnějším tempu. Podrobný rozklad obou os najdete v článku o tom, co je DISC test.

Wonder Woman a laso pravdy

Marston mezitím dělal všechno možné. Učil na několika univerzitách, radil filmovému studiu, psal do populárních magazínů a rád vystupoval v tisku. Právě odtud vede cesta ke komiksu.

Na podzim 1940 vyšel v časopise Family Circle rozhovor, ve kterém Marston hájil komiksy jako výchovný nástroj. Vedla ho pod pseudonymem Olive Richard jeho spolupracovnice a životní partnerka Olive Byrne. Textu si všiml vydavatel Max Gaines a nabídl Marstonovi místo poradce.

Marston mu na oplátku navrhl vlastní postavu: hrdinku, která nevítězí hlavně silou, ale tím, že si lidi získá. V prosinci 1941 se v sešitu All Star Comics číslo 8 poprvé objevila Wonder Woman, podepsaná pseudonymem Charles Moulton. Jako předlohu podle vlastních slov použil svou ženu Elizabeth Holloway a právě Olive Byrne.

A pak je tu ta zbraň. Wonder Woman nosí laso, které přinutí spoutaného mluvit pravdu. Muž, který dvě desetiletí přesvědčoval soudy, že se pravda dá změřit na těle, si tedy vymyslel nástroj, jenž funguje na první pokus a nikdo ho nemusí schvalovat.

Marston zemřel v roce 1947 ve třiapadesáti letech. Žádný dotazník po sobě nenechal.

Dotazník napsal někdo jiný

Tahle věta se v propagačních materiálech objevuje málokdy, a přitom je z celého příběhu nejpodstatnější. Marston nikdy nesestavil DISC test. Nenapsal jedinou položku, nepostavil škálu, nesbíral normy. Napsal teorii chování a nic víc si nenárokoval.

První dotazník postavený na jeho modelu vytvořil až o dvě desetiletí později průmyslový psycholog Walter Vernon Clarke. Jeho nástroj se jmenoval Activity Vector Analysis a fungoval jako seznam 81 přídavných jmen, ze kterých si člověk označil ta, která na sebe sedí. Clarke s ním pracoval od konce 40. let a publikovaná podoba vyšla v roce 1956.

Zajímavé je, jakou cestou k tomu došel. Clarke nezačal u Marstona s hotovou teorií, kterou by chtěl potvrdit. Data z odpovědí mu sama vyšla do čtyř faktorů a teprve pak si všiml, že se nápadně podobají tomu, co Marston popsal v osmadvacátém roce. Popis chování a statistika se potkaly z opačných stran, což je u populárních typologií spíš výjimka.

V 70. letech na tuhle linii navázal psycholog John Geier a udělal z Clarkovy práce nástroj použitelný ve firmách. Od té doby vzniklo DISC dotazníků nepočítaně, protože samotný model je veřejný a nechráněný. To má jeden praktický důsledek, o kterém se skoro nemluví.

Proč dva DISC testy nemusí dát stejný výsledek

Neexistuje jeden oficiální DISC test. Existuje Marstonova teorie a desítky nezávisle sestavených dotazníků, které se k ní hlásí. Každý má vlastní otázky, vlastní počet položek, vlastní způsob výpočtu i vlastní vzorek lidí, se kterým vás srovnává.

Když vám tedy u jednoho poskytovatele vyjde výrazný Vliv a u druhého Vliv se silnou příměsí Stálosti, nemusí být chyba ani v jednom. Rozdíl bývá v tom, že jeden dotazník nutí volit mezi dvěma výroky a druhý nechává každý výrok ohodnotit zvlášť. Náš DISC test má 32 otázek a kromě hlavního stylu určuje i ten druhý v pořadí, takže z něj vychází jeden ze šestnácti profilů; srovnání s ostatními v něm berte jako orientační.

Vyplňovali jste někdy DISC dotazník v práci? A pamatujete si, jestli vám tehdy vyšlo totéž, co byste čekali dnes?

Jak je na tom DISC s vědou

Poctivá odpověď zní: líp s reliabilitou než s validitou.

Reliabilita znamená, že nástroj měří konzistentně. Podobné otázky dávají podobné odpovědi a výsledek se při opakování nerozsype. Tady si zavedené DISC dotazníky obvykle nevedou špatně. Validita je tvrdší disciplína a ptá se, jestli test měří opravdu to, co tvrdí, a jestli se z něj dá něco předpovídat. Německé odborné posouzení jednoho z DISC dotazníků z roku 2013 dopadlo přesně takhle rozpolceně: požadavky na reliabilitu nástroj z velké části splnil, požadavky na validitu ne.

Pro srovnání, model Big Five vznikl opačným postupem, tedy statistickou analýzou slov, kterými lidé popisují povahu. Předpovědi z něj v akademickém prostředí obstojí líp. DISC vyrostl z teorie jednoho člověka a stopy toho na sobě nese dodnes. Podobný rozdíl v původu má i typologie 16 typů osobnosti, kterou Isabel Myers a Katharine Briggs postavily na Jungově teorii; srovnali jsme je v článku DISC vs. 16 typů osobnosti.

Znamená to, že je DISC k ničemu? Ne. Znamená to, kam ho postavit. DISC popisuje chování, ne schopnosti a ne výkon. Neřekne, jestli je někdo chytrý, pracovitý nebo poctivý, a nemá být jediným kritériem při výběru lidí. Jako společný jazyk pro to, proč vás kolega přerušuje uprostřed věty a proč jinému trvá tři dny, než odpoví na e-mail, funguje dobře. Jako diagnóza ne.

Jak s tím naložit u vlastního výsledku

Až si příště otevřete výsledek DISC testu, čtěte ho jako popis chování v určitém prostředí, ne jako soud o vaší povaze. Marston psal o emocích, které se projeví v reakci na okolí. Okolí se mění a s ním i to, co je na vás vidět.

Proto se u každého tvrzení v profilu vyplatí doplnit jedno slovo: kde. Přímost, kterou vám test připíše, je na krizové poradě přednost a u nedělního oběda zbytečná tvrdost. Klid, který vám vyjde jako silná stránka, drží tým pohromadě a v hádce o rozpočet z vás dělá člověka, kterého nikdo neslyší.

A ještě jedna věc z Clarkova příběhu se hodí. K Marstonovým čtyřem faktorům došel proto, že se lidé popisovali podobnými slovy, ne proto, že by se dělili do čtyř druhů. Nejste písmeno. Jste míra čtyř tendencí, ze kterých jedna nebo dvě obvykle převažují, a právě z toho vzniká šestnáct kombinovaných profilů místo čtyř škatulek. Pokud si nejste jistí, který z nich ve svém chování poznáváte, začněte u toho, jak zjistit svůj DISC styl a proč se lidé v odhadu sami na sobě tak často spletou.