Jazyky lásky u dětí: jak dítě přijímá lásku

Dvě děti, stejní rodiče, stejná výchova. Starší dceru rozzáří, když jí řeknete, že se jí ten obrázek fakt povedl. Nosí ho ukazovat, vaše „to je nádhera" si schovává jako poklad. Mladší syn na tutéž pochvalu jen pokrčí rameny. Zato když si s ním na hodinu sednete na zem a stavíte spolu z lega, je z něj druhý den klidnější a spokojenější dítě.

Nejde o to, že by jedno milovalo víc a druhé míň. Každé z nich jen přijímá lásku trochu jinými dveřmi. A když rodič pozná, kterými, ušetří si spoustu chvil, kdy se snaží ze všech sil a stejně má pocit, že to k dítěti nedoléhá.

Přesně tuhle myšlenku vzali Gary Chapman a dětský psychiatr Ross Campbell a přenesli ji z partnerských vztahů do světa rodičovství.

Odkud se jazyky lásky u dětí vzaly

Koncept jazyků lásky proslavil americký manželský poradce a baptistický pastor Gary Chapman knihou z roku 1992. O pět let později, v roce 1997, ho spolu s dětským psychiatrem Rossem Campbellem rozvedl na děti v knize The 5 Love Languages of Children. Pětice kategorií zůstala stejná, jen se přeložila do řeči rodičů a dětí: slova ocenění, společný čas, dárky, praktická pomoc a fyzická blízkost.

Poctivé je říct hned na začátku totéž, co platí u dospělé verze. Chapman svých pět kategorií vypozoroval z poradenské praxe, ne z výzkumu, a u dětí je koncept podložený ještě volněji než u párů. To z něj nedělá nesmysl, ale ani vědecky ověřenou taxonomii. Celou pětici i to, kde naráží na data, rozebíráme v průvodci pěti jazyky lásky. Pro rodiče je ale dobrou zprávou, že rada, která z konceptu pro děti plyne, obstojí i před střízlivější vývojovou psychologií.

U dětí neplatí hledání „toho jednoho" jazyka

Tady je největší rozdíl oproti dospělým. U partnera dává jakous takous smysl ptát se, který kanál mu sedí nejvíc. U dítěte je to past. Malé dítě potřebuje všech pět projevů a žádný z nich se nedá bez následků vyškrtnout.

Preference se u dětí navíc teprve vyvíjí a mění s věkem. Kojenec žije hlavně dotekem a blízkostí. Batole, které se chce pořád mazlit a nosit, může být za pár let školák, kterého nejvíc potěší, že si s ním hodinu kopete míč. Upnout se na jeden „primární jazyk" a jet podle něj jako podle tabulky znamená přehlédnout, že dítě je v pohybu.

Metafora, kterou u dospělých nabízejí kritici Chapmanova modelu, sedí u dětí dvojnásob. Láska nefunguje jako jeden živný jazyk, ale spíš jako pestrá strava. Dítě potřebuje objetí, ocenění, společný čas i praktickou pomoc dohromady, ne jedno na úkor druhého. Proč přesně párování „správného" jazyka nikdo spolehlivě nedoložil ani u dospělých, rozebíráme v článku o tom, co na jazycích lásky věda nepotvrzuje.

Z toho plyne první varování. Nálepka typu „on je na dárky" nebo „ona je mazlivá" zní roztomile, ale u dítěte, které se teprve formuje, dokáže napáchat škodu. Snadno se stane sebenaplňujícím proroctvím, podle kterého pak rodič nevědomky dávkuje jedno a šetří ostatním.

Co k tomu říká vývojová psychologie

Jazyky lásky jsou populární zkratka. Pod ní ale leží něco s mnohem pevnějším vědeckým základem, totiž teorie vztahové vazby. A ta o dětské lásce říká věc, kterou Chapman nezmiňuje: nejdůležitější není, jaký projev zvolíte, ale jestli reagujete na to, co dítě právě signalizuje.

Psycholožka Mary Ainsworthová v 70. letech ukázala, že to, jestli si dítě vytvoří jistou vazbu, nepředpovídá výše příjmu ani počet hraček, ale citlivá responzivita, tedy schopnost pečující osoby všímat si signálů dítěte a přiměřeně na ně reagovat. Není to o dokonalosti. Je to o tom, že dítě opakovaně zažívá, že když volá, někdo přijde a rozumí mu. Jak přesně vazba v prvních letech vzniká, jsme rozebrali v článku o vztahové vazbě v dětství.

Responzivita je tedy základ, na kterém jazyky lásky vůbec stojí. Pět „jazyků" pak berte jako pět druhů signálů, kterým se u konkrétního dítěte vyplatí naslouchat, ne jako pět přihrádek, do kterých ho zaškatulkujete.

U jednoho jazyka je přitom potřeba být obzvlášť opatrný. Fyzická blízkost není u malých dětí jen preference typu „tenhle se rád mazlí". Je to biologická potřeba. Když v roce 1958 dal psycholog Harry Harlow opičím mláďatům na výběr mezi drátěnou matkou s mlékem a měkkou matkou bez jídla, mláďata trávila hodiny u té měkké. Kontakt a teplo pro ně vážily víc než potrava. U lidských kojenců a batolat platí totéž. Dotek a blízkost nejsou rozmazlování, které dítě přeroste, ale palivo, na kterém běží celý pocit bezpečí. Jak se z různých potřeb blízkosti rodí čtyři odlišné styly vztahů, ukazujeme v přehledu čtyř stylů připoutání.

Jak poznat, čím vaše dítě lásku přijímá

Když u dětí neradíme hledat „ten jeden" jazyk, k čemu je celý koncept dobrý? K pozornějšímu pozorování. Dítě vám samo ukazuje, co mu dělá nejvíc dobře, jen to řídko říká slovy.

Všímejte si tří věcí. Zaprvé, jak dítě samo projevuje lásku, protože děti obvykle rozdávají to, po čem samy touží. Dítě, které vám pořád nosí obrázky a nasbírané kytičky, mluví řečí dárků. To, které se vám věší kolem krku, řečí doteku. Zadruhé, o co si samo říká: „pojď si se mnou hrát", „koukni, co umím", „vezmi mě na klín". A zatřetí, po čem se nejrychleji zklidní, když je rozladěné, unavené nebo se lekne.

Kdy jste naposledy sledovali, co vaše dítě udělá ve chvíli, kdy je mu zle a hledá útěchu? Jestli se přitulí, nebo chce, abyste u něj zůstali a povídali si, nebo se uklidní, teprve když spolu něco děláte. Odpověď se navíc bude v příštích letech měnit, takže tohle pozorování není úkol na jeden večer, ale spíš průběžná pozornost.

Praktické tipy pro každý jazyk

Pět jazyků se dá u dětí sytit docela konkrétně. Sloupec „čeho se vyvarovat" je přitom stejně důležitý jako to, co dělat, protože právě dobře míněná chyba dokáže projev lásky obrátit v jeho opak.

Jazyk lásky	Jak ho u dítěte živit	Čeho se vyvarovat
Slova ocenění	Chválit konkrétní úsilí a snahu, ne jen výsledek	Prázdné „seš šikovná" bez obsahu nebo pochvalu jen za jedničky
Společný čas	Patnáct minut denně nerušené hry, kterou vede dítě	Být přítomný jen tělem, s telefonem v ruce
Dárky	Drobnost s příběhem „viděl jsem to a musel na tebe myslet"	Dárek jako odměna za výkon nebo náhrada za nepřítomnost
Praktická pomoc	Pomoct s tím, na co dítě zatím samo nestačí	Udělat všechno za něj a vzít mu šanci to zvládnout
Fyzická blízkost	Objetí a mazlení podle chuti a nálady dítěte	Vynucovat dotek ve chvíli, kdy se dítě odtahuje

U slov ocenění je jeden detail, který jde proti běžné intuici. Psycholožka Carol Dwecková ve studii z roku 1998 jedny děti po dobrém výsledku pochválila za chytrost („to ti muselo jít, jsi šikovný"), druhé za snahu („určitě ses hodně snažil"). Zdálo by se, že pochvala za chytrost dítě víc povzbudí. Stalo se to naopak. Děti chválené za inteligenci si pak vybíraly lehčí úkoly, aby o nálepku nepřišly, hůř snášely neúspěch a část z nich dokonce lhala o svém výsledku. Děti chválené za úsilí si troufaly na těžší zadání a vydržely u něj dýl. Proto ta rada: chval proces, ne výsledek.

U fyzické blízkosti platí opačné pravidlo než u pochvaly. Tady jde míň o přidávání a víc o respekt k hranici. Dotek nikdy nevynucujte. Když se dítě odtahuje, nechce se mazlit nebo nechce dát babičce pusu, je to jeho signál, ne drzost. Vnucená blízkost učí dítě přesně opak toho, co chcete, totiž že jeho „ne" u vlastního těla nikdo nebere vážně. Kde má dotek jako projev lásky své hranice i u dospělých, rozebíráme v profilu jazyka fyzického doteku.

A tady se hodí obrátit pozornost i k sobě. Rodič obvykle automaticky rozdává ten jazyk, který je jeho vlastní, a snadno přehlédne ostatní. Táta, pro kterého je láska hlavně praktická pomoc, dětem uvaří a odveze je na kroužky, ale zapomene je pochválit. Máma, která žije doteky, se pořád mazlí, ale nedá dítěti prostor něco samo dokázat. Znát svůj vlastní jazyk proto pomáhá vidět, co doma automaticky dáváte a co vám naopak uniká. Rodiče si můžou vlastní profil zmapovat přes test jazyků lásky a s partnerem pak porovnat, čím každý z nich rodinu sytí. Test je pro dospělé, u dětí zůstává nejlepším nástrojem obyčejné pozorování.

Čeho se u dětí vyvarovat

Nepodmiňujte projevy lásky výkonem. Objetí nebo pochvala „za odměnu" ke známkám učí dítě, že láska se musí zasloužit. Přijetí, které si dítě odnese do dospělých vztahů, má být bezpodmínečné. Ne že by nezáleželo na chování, ale samotný pocit „mám tě rád" nesmí viset na výsledcích.

Nepoužívejte jazyk lásky jako trest. Odepřít dítěti objetí nebo společný čas, když zlobí, se zdá jako neškodná páka. Jenže tím berete lásku jako rukojmí. Trest má směřovat k chování, ne k blízkosti. „Teď jsem naštvaná, ale mám tě pořád ráda" je něco úplně jiného než mlčení a odtažení, které dítě čte jako „už tě nemám ráda".

Neškatulkujte dítě do jednoho jazyka. Věta „on je prostě na dárky" možná zní jako pochopení, ale ve skutečnosti dítě uzavírá do přihrádky a rodiči dává výmluvu, proč mu nemusí dávat zbytek. Dítě není typ, který se v pěti letech ustálí. Je to člověk, jehož potřeby se teprve rodí a mění.

Jazyky lásky u dětí fungují nejlíp jako připomínka, ne jako diagnóza. Dávejte všech pět a sledujte, co u vašeho dítěte zabírá právě teď. Ono vám samo ukáže, kterými dveřmi k němu láska doléhá nejsilněji, a za rok vám možná ukáže docela jiné. Vaším úkolem není trefit ten jeden správný jazyk, ale zůstat natolik pozorný, abyste ho slyšeli, kdykoli se změní.