Humor v práci: kdy pomáhá a kdy si koledujete

Porada se vleče přes hodinu a termín se sype. Alena nadhodí, že tenhle harmonogram zjevně sestavoval někdo, kdo měsíc počítá na dvacet dní, a stůl se zasměje. Napětí povolí a lidé se konečně začnou bavit o tom, co se ještě dá stihnout.

Za dva týdny sedí tým ve stejně vyhrocené situaci a vtip pronese David. Prohodí, že za skluz může Petrův „kreativní přístup k odhadům“. Ticho. Petr se usměje tak, jak se lidé usmívají, když nemají na výběr, a zbytek porady se řeší, kdo co kdy poslal.

Oba vtipy byly stejně chytré a oba mířily na tutéž věc: na to, že se nestíhá. Lišily se v jediném, totiž v tom, kdo byl terčem a jestli mohl odpovědět. Tenhle rozdíl vysvětlí většinu toho, co humor v práci umí, i toho, kde se pravidelně láme.

Co humor v týmu opravdu dělá

Zvyk brát legraci jako změkčovadlo pracovního dne má oporu ve výzkumu, jen mnohem opatrnější, než se obvykle prodává. Metaanalýza, kterou v roce 2012 vedla Jessica Mesmer-Magnusová, prošla desítky studií o humoru na pracovišti a našla dost konzistentní obrázek. Tam, kde se lidé smějí spolu a laskavě, bývá tým soudržnější, lidé hlásí menší stres a lepší vztah k vedení.

Zároveň je poctivé říct dvě věci. Efekt je mírný, takže humor není páka, která by zvedla rozbitý tým, spíš mazivo znatelné na tom, jak snadno do sebe zapadají ozubená kola. A jde o souvislost, ne o důkaz směru: stejně dobře může platit, že se v týmech, kterým to spolu jde, prostě smějí víc, protože je proč.

Ještě zajímavější je, čemu se v práci vlastně smějeme. Robert Provine strávil roky nahráváním běžných rozhovorů na ulici i v kancelářích a v knize z roku 2000 shrnul, že většina smíchu nepřichází po vtipech. Přichází po naprosto obyčejných větách typu „tak já jdu“ nebo „to snad ne“. Smích je podle jeho dat asi třicetkrát pravděpodobnější ve společnosti než o samotě, což z něj dělá spíš sociální signál než recenzi pointy.

Pro poradu z toho plyne dost. Když se osm lidí zasměje vaší poznámce, není to nutně hodnocení vtipu, ale informace o tom, že vám ten stůl přeje. Naopak ticho po dobré hlášce nemusí znamenat, že vtipná nebyla, jen že v místnosti zrovna něco visí ve vzduchu. Opakovaně se přitom ukazuje, že se lidé ochotněji smějí tomu, kdo je v hierarchii výš, takže nejlepší poměr smíchu na jeden vtip mívá v místnosti šéf.

Kdy jste se naposledy v práci zasmáli něčemu, co vlastně vtipné nebylo? Většina z nás to dělá skoro týdně a nepřipadá nám to jako přetvářka, protože to přetvářka není. Je to způsob, jak dát najevo „jsme v pohodě“ tam, kde by věta „jsme v pohodě“ zněla divně.

Odtud plyne i jedno varování před zjednodušením. Hodně smíchu v týmu není samo o sobě důkaz, že je v něm lidem dobře. Na povinném teambuildingu se lidé smějí taky, jenže to je smích, který platí daň situaci. Rozdíl bývá slyšet spíš v tom, kdo legraci začíná: tam, kde si tým sedl, se do ní pouštějí i ti tišší, ne pořád jedny a ty samé dva hlasy.

Čtyři rejstříky u jednoho stolu

Psycholog Rod Martin popsal v roce 2003 humor jako kombinaci dvou nezávislých os. Tón může být laskavý, nebo ostrý, a mířit můžete na druhé, nebo na sebe. Vyjdou z toho čtyři polohy a nikdo není jen jednou z nich. Většina lidí má dvě silnější a v práci navíc používá užší rejstřík než doma.

Osy jsou na sobě nezávislé, takže běžně potkáte člověka, který na poradě laskavě stmeluje a v kuchyňce nešetří nikoho. Celou čtveřici i její obvyklé kombinace rozebírá podrobněji přehled stylů humoru.

Humor shora: sebeironie ano, sarkasmus opatrně

Vtip vedoucího neváží tolik co vtip kolegy. Váží víc, protože kromě obsahu nese informaci o tom, co se v týmu smí a kdo je zrovna v problémech. Tomuhle zesílení se nedá vyhnout, dá se s ním jen počítat.

Nejlíp shora funguje humor namířený na sebe. Když Alena jako vedoucí otevře poradu tím, že jejímu včerejšímu slidu nerozuměla ani ona sama, udělá dvě věci naráz. Sníží mocenský odstup a ukáže, že přiznaná chyba tady nikoho nestojí hlavu. Tým si z toho odnese víc než z dvouhodinového školení o otevřené kultuře.

Má to jednu podmínku, na kterou se zapomíná. Sebeironie shora funguje, dokud o vaší kompetenci nikdo nepochybuje, protože pak se čte jako projev jistoty. Vedoucí, který nastoupil před týdnem a hned se shazuje, riskuje, že to okolí vezme doslova a doplní si zbytek podle svého.

Sarkasmus shora je jiný případ. Mezi rovnými je to hra, ve které si obě strany vracejí servis. Jakmile jednu stranu drží hierarchie, servis se nevrací: podřízený se zasměje, protože to je nejlevnější reakce, a odejde s pocitem, že mu bylo něco vytknuto před svědky. Vedoucí přitom odchází s pocitem, že odlehčil atmosféru.

Zajímavé je, že jízlivost jako taková hloupá není. Experimenty, které v roce 2015 publikovali Li Huang, Francesca Gino a Adam Galinsky, ukázaly, že sarkastická výměna zvýšila kreativitu obou stran, autora i příjemce. Podmínkou ale byla vzájemná důvěra. Bez ní z výměny zbude jenom ta nepříjemná půlka, a přesně do téhle situace se šéf dostane snadno, protože důvěru nemůže předpokládat, i když ji sám cítí.

Kde končí popichování

Ostrý humor se v týmech řeší nejčastěji a taky nejhůř, protože se z něj rychle stane spor o úmysly. „Vždyť to bylo v legraci“ proti „mně to legrační nepřišlo“. Ten spor nemůže nikdo vyhrát a je zbytečný, protože rozdíl nedělá úmysl, ale postavení terče.

Dacher Keltner se svými kolegy popsal v roce 2001 škádlení jako sociální hru, která má pravidla. Mezi lidmi, kteří k sobě mají blízko, funguje jako projev náklonnosti: je oboustranné, střídá terče a nese jasné signály „tohle je hra“, tedy tón, úsměv, přehnanost. Bez důvěry z téže věty zbude holý obsah, a ten zraňuje.

V práci se dá sledovat několik věcí, které se ověřují snáz než cizí myšlenky:

• Vrací se to? Kde si utahují obě strany, jde o hru. Kde míří šipky pořád stejným směrem, jde o něco jiného.
• Opakuje se to? Jedna ostřejší poznámka je poznámka, totéž potřicáté je role, kterou někdo dostal přidělenou, aniž o ni stál.
• Terč, který nemá jak ze hry odejít, žádnou hru nehraje. Nováček nebo člověk o dvě patra níž nemůže dát najevo, že mu to vadí, aniž na sebe upozorní ještě víc.
• Roli hraje i publikum. Vtip na účet nepřítomného kolegy tým nesbližuje, jen dočasně přerozdělí, kdo je zrovna venku.

Nejčastěji přitom nejde o zlý úmysl, ale o setrvačnost. Někdo dostane při nástupu přezdívku, ta se ujme a za rok je z ní role, kterou už nikdo nepřehodnocuje, protože se do ní ten člověk mezitím naučil zapadnout. Kdo takovou roli rozdával, si toho většinou nevšimne. Kdo ji nosí, se většinou neozve, protože by tím podle sebe potvrdil, že mu chybí nadhled.

Nic z toho není výzva k opatrnickému mlčení. Tým, ve kterém si nikdo netroufne nic říct, není zdravější, jen tišší, a ostrá poznámka mezi lidmi, kteří si věří, patří k nejrychlejším způsobům, jak si na rovinu říct nepříjemnou pravdu. Jde o dávku a o směr, a ta hranice je dost tenká na to, aby si zasloužila vlastní text o tom, kde končí škádlení a začíná zesměšňování.

Pohovor a klient: dávka podle sálu

Na pohovoru má humor zvláštní postavení. Je to jeden z mála signálů, kterými se dá ukázat klid, a zároveň situace, ve které máte o místnosti nejmíň informací ze všech přítomných. Nepříjemná kombinace.

Bezpečně vychází humor mířený na situaci: že jste v budově zabloudili, že máte pohovor už čtvrtý den v týdnu, že kávu tady dělají silnější než jinde. Riskantní je naopak shazování sebe sama, i když ho v běžném životě používáte jako pojistku. Funguje totiž až tam, kde okolí ví, co umíte, protože teprve pak zní jako sebejistota. Na pohovoru to nikdo neví a přiznaná slabina se čte doslova, přesně na to je ta hodina určená.

Vtip na účet předchozího zaměstnavatele nedopadne nikdy, ani když je pravdivý. Ten, kdo sedí naproti, si automaticky domyslí, jak budete jednou mluvit o něm, a tuhle myšlenku už z hlavy nedostane.

U klientů platí něco podobného, jen v delším čase. Rozumné je humor sledovat a přizpůsobit se, ne ho nasazovat. Když klient odlehčí, odlehčete taky; když ne, držte věcný tón a nesnažte se náladu vyrobit, protože vynucená legrace působí jako nervozita. Vtip vždycky nese i informaci o tom, jak vážně situaci berete, a člověk, který za vaši práci platí, tuhle informaci čte pozorně.

Jedno pravidlo se vyplatí držet napevno: sarkasmus v psané komunikaci nefunguje. V e-mailu chybí tón, tempo i obličej, takže jízlivost, která by u stolu prošla jako nadsázka, dorazí jako výtka. David si to ověřil, když klientovi napsal, že „jejich zadání je krásně otevřené všem výkladům“. Myslel to jako povzdech nad sebou a nad tím, kolikrát už to předělávali. Klient to přečetl jako obvinění a další dva telefonáty se řešilo něco, co nikdy neexistovalo.

Videohovory mají vlastní past. Vtip stojí na načasování a na tom, že reakci ostatních vidíte, jenže v hovoru o osmi lidech je půlka kamer vypnutá, zvuk jde s drobným zpožděním a nikdo neví, jestli se má smát nahlas, nebo stačí kývnout. Poznámka, která by v místnosti prošla, tak často spadne do prázdna a její autor si odnese pocit, že ji nikdo neocenil. Na dálku se proto vyplatí vtipkovat o půl stupně mírněji než u stolu a nechat si ostřejší verze na chvíli, kdy se sejdete osobně.

Jak zjistit svůj pracovní rejstřík

Většina lidí má v práci jiný humor než doma a zná ho podstatně hůř. Doma vás dlouholetá známost opraví, protože si to může dovolit. V práci se zpětná vazba k vtipu skoro nikdy nevrací, jelikož ji nikdo nechce dávat: kolega, kterému vaše poznámky nesedí, to prostě neřekne, jen si o kus poodsedne.

Na slušný odhad stačí čtrnáct dní. Po každé poradě nebo hovoru si poznamenejte jednu větu: co jste řekli vtipného, kdo byl terčem (situace, vy sami, konkrétní člověk, nikdo) a kdo se zasmál. Nic víc, žádné hodnocení. Po dvou týdnech se z těch poznámek vyloupne rejstřík, o kterém jste nevěděli, a u řady lidí taky jedno jméno, které se v kolonce „terč“ objevuje častěji než ostatní.

Rychlejší startovní bod nabídne test stylů humoru. Ptá se na běžné situace a jeho výsledek berte jako hypotézu k ověření na vlastních poradách, ne jako škatulku. Rejstřík humoru je zvyk, který se dá ladit, ne rozsudek.

A ještě jedna věc, kterou zvládnete hned zítra. Po příští poradě si nevybavujte, co jste řekli vy, ale kdo se v tu chvíli díval do stolu. Takový pohled je přesnější měřidlo než jakýkoli dotazník a stojí vás jen to, že se rozhlédnete dřív, než se všichni zvednou.