Extraverze podle HEXACO: sociální sebevědomí, ne jen společenskost

Půl hodiny před začátkem konference stojí Michaela u stolku s kávou a povídá si s člověkem, kterého dnes vidí poprvé. Za tu chvíli se stihne dozvědět, kde pracuje, proč před rokem změnil obor a jak se jmenuje jeho pes.

Vojtěch stojí tři metry od ní, prohlíží si program a čeká, až se otevře sál. Nikoho neoslovil a ani se o to nepokusil. Za dvě hodiny přitom vyjde na pódium, odpřednáší čtyřicet minut před dvěma sty lidmi a v diskusi si klidně stoupne proti řečníkovi, který mluvil před ním.

Kdo z těch dvou je extravert? Odpověď „ta, co si povídá u kávy“ pokrývá jen kus toho, co se pod extraverzí schovává. Vojtěchova ochota postavit se před plný sál je totiž taky extraverze, jen její jiná složka. A přesně tohle rozlišení dělá model HEXACO pečlivěji než většina populárních typologií.

Čtyři složky jedné škály

Kanadští psychologové Kibeom Lee a Michael Ashton na přelomu tisíciletí rozebírali slovníkové seznamy povahových přídavných jmen v řadě jazyků od korejštiny po italštinu. Zajímalo je, kolik nezávislých rozměrů se v lidském popisu druhých vlastně opakuje. Napříč jazyky jim vycházelo šest faktorů, ne pět, a jedním z nich je extraverze, v názvu modelu zastoupená písmenem X.

Podstatné je, že se v šestifaktorovém pojetí nedrží pohromadě jako jeden blok. Skládá se ze čtyř oddělitelných částí, které mohou u jednoho člověka mířit každá jinam.

Michaela z úvodu má vysoko družnost a živost, sociální smělost už tolik ne, takže před dvě stě lidí by ji nikdo nedostal. Vojtěch to má obráceně. Přednáší bez zaváhání, ale small talk u kávy ho stojí víc energie než celá ta přednáška. Průměr obou by vyšel podobně a řekl by o nich úplné nesmysly.

Jedna z těch čtyř složek překvapí skoro každého. Sociální sebehodnocení, tedy jestli si připadáte mezi lidmi k něčemu, by většina z nás tipla někam k emocím nebo k sebevědomí obecně. Ve starším pětifaktorovém pojetí tam taky spadá, obvykle jako opak neuroticismu. V šestifaktorovém modelu se ale drží u extraverze, a to má důsledek: nízké X nemusí znamenat, že o lidi nestojíte. Může znamenat, že si nejste jistí, jestli oni stojí o vás.

Když je X vysoko

Vysoké X poznáte podle rychlosti, jakou se člověk zabydlí v neznámé skupině. Nové prostředí ho nabíjí, mluvení mu myšlenky netlumí, ale rozjíždí, a když se v místnosti rozhostí ticho, obvykle ho zaplní on. Kolegové takového člověka popisují slovy jako „energie“ nebo „tahoun“, i když sám vůbec nemá pocit, že by se snažil.

Užitečné je to všude, kde se něco rozjíždí. Získat lidi pro nápad, dohodnout schůzku s někým, koho neznáte, udržet náladu v týmu po nepovedeném kvartálu. Tam všude šetří vysoké X ostatním práci, kterou by dělali s velkým odporem.

Účet přijde jinde. Kdo mluví hodně a rychle, snadněji si u ostatních vyslouží dojem kompetence, ať už má pravdu, nebo ne. Neil MacLaren a jeho kolegové to v roce 2020 testovali na skupinách bez formálního vedoucího a vyšlo jim, že za vůdce lidé označili toho, kdo mluvil nejvíc. Množství řeči rozhodovalo víc než kvalita příspěvků. Pokud máte X vysoko, tenhle efekt hraje ve váš prospěch a je dobré o něm vědět, protože souhlas okolí pak nemusí znamenat, že jste to promysleli líp.

Druhá daň se platí za rozhodování. Živost a elán ženou k rychlému „jdeme do toho“ a tlumí nepříjemné signály, které by tišší člověk zaregistroval. Riziko není v tom, že by extravert dělal horší rozhodnutí, ale v tom, že se k nim dostane dřív, než k němu doputují námitky.

Stojí za to říct i to, čím vysoké X není. Není to sociální dovednost. Umět odhadnout náladu v místnosti, přizpůsobit sdělení posluchači a včas přestat mluvit se dá naučit v jakémkoli místě škály a spousta velmi družných lidí to nikdy neudělá. Není to ani vřelost. Člověk, který se v davu cítí jako doma, může být k jednotlivcům úplně lhostejný, protože ho živí ten pohyb kolem, ne konkrétní vztahy.

Nízké X: introverze, a čím rozhodně není

Introverze v tomhle pojetí není žádná porucha kontaktu. Je to nastavení, kterému stačí míň sociálního podnětu k tomu, aby bylo dost. Sedm lidí u stolu je pro introverta hluk, dva lidé u stolu je rozhovor. Ne že by o ten první nestál, jen z něj neodchází nabitý.

Tím se dostáváme ke dvěma věcem, se kterými se introverze plete tak často, že to popletlo i část populárních knih. První je plachost. Plachý člověk se bojí, jak dopadne před druhými, a proto se kontaktu vyhýbá. Introvert se nebojí, jen to nepotřebuje. Rozdíl popsala srozumitelně Susan Cain v knize Ticho z roku 2012: plachost je strach ze společenského odsudku, introverze je preference méně podnětného prostředí. Plachý extravert existuje a bývá docela nešťastný, protože chce mezi lidi a zároveň se toho děsí.

Druhá věc je sociální úzkost, a ta patří do úplně jiné kategorie. Nejde o povahový rys na škále, ale o stav, který člověku reálně omezuje život, a řeší se s odborníkem, ne dotazníkem. V šestifaktorovém jazyce by se blížila kombinaci nízkého sociálního sebehodnocení, nízké smělosti a vysoké emocionality, jenže tenhle popis nikoho neléčí.

Kolikrát jste už po sobě chtěli, abyste byli „víc na lidi“? Zkuste si při té otázce vybavit, která z těch čtyř složek vám vlastně chybí. Bývá v tom rozdíl mezi „nebavilo mě to“ a „netroufl jsem si“, a každá z těch vět vede jinam.

Čtyři věty, které o extravertech a introvertech pořád slyšíme

„Introverti nemají rádi lidi.“ Nejčastější omyl a zároveň nejsnáz vyvratitelný. Družnost popisuje, kolik společnosti někdo unese, ne jaký k ní má vztah. Vřelost, ochota pomoct a náklonnost k blízkým leží v šestifaktorovém modelu jinde, hlavně v emocionalitě a přívětivosti. Introvert s vysokou emocionalitou je člověk, který si pamatuje, kdy máte narozeniny, a přitom se z večírku vytratí po hodině a půl.

„Extraverti jsou lepší vedoucí.“ Adam Grant, Francesca Gino a David Hofmann v roce 2011 porovnávali výkon poboček podle povahy jejich šéfů a našli podmínku, na kterou se zapomíná. Extravertní vedoucí dosahovali lepších výsledků s pasivními týmy, které potřebovaly nakopnout. U týmů, kde lidé sami přicházeli s nápady, dopadli líp introvertní vedoucí, protože ty nápady nepřehlušili vlastními. Nejde o to, kdo vede líp, ale koho.

Třetí věta se týká obchodu. Představa, že nejlepší prodejce je ten nejupovídanější, vydržela desítky let, dokud Adam Grant v roce 2013 neporovnal tržby prodejců napříč celou škálou. Nejvýš neskončili extraverti ani introverti, ale lidé kolem středu, kteří umí přepnout mezi mluvením a nasloucháním podle toho, co zákazník zrovna potřebuje.

A poslední: „Jsem introvert, tak to mám dané.“ Extraverze se v populaci nerozpadá na dva tábory, rozprostírá se plynule a většina lidí sedí někde uprostřed. Ostrý štítek si nejčastěji lepí ti, kdo mají výrazně vysoko nebo nízko jednu jedinou složku ze čtyř a zbytek profilu ignorují.

Proč se X nerovná extraverzi z Big Five

Obě škály měří hodně podobnou věc a člověk, který vyjde vysoko v jedné, vyjde skoro vždycky vysoko i v druhé. Rozdíl je v tom, kolem čeho se celá škála točí. V pětifaktorovém modelu stojí extraverze na společenskosti, aktivitě a pozitivních emocích. V šestifaktorovém se jádrem stává sociální sebevědomí, tedy to, jak sami sebe hodnotíte jako účastníka společenského života.

Prakticky se ten posun projeví na okrajích. Vyhledávání vzruchu, chuť riskovat a jezdit rychle patří v pětifaktorovém pojetí spíš k extraverzi, kdežto v šestifaktorovém sedí u emocionality, konkrétně u toho, jak moc má člověk sklon k obavám. Nebojácný člověk tedy nemusí být extravert, může být jen málo emocionální. Vřelost k blízkým se zase odsouvá k emocionalitě a přívětivosti, takže se do X nepočítá.

Rozdíl stojí za zapamatování hlavně kvůli čtení vlastního profilu. Když vám vyjde nízké X, pětifaktorový výklad vás pošle přemýšlet nad tím, kolik chodíte mezi lidi. Šestifaktorový přidá otázku, jestli si mezi nimi věříte, a to bývá pro řadu lidí ta užitečnější polovina. Srovnání obou modelů zůstává orientační, žádný převodní můstek mezi nimi není přesný.

Co s tím jde dělat

Nejhorší plán je zkoušet přesunout se po škále jako celku. „Budu extravertnější“ je zadání, které nikomu nedá první krok. Zato jednotlivé složky se chovají hodně různě: družnost je preference a mění se nerada, sociální smělost je z velké části nacvičené chování a povoluje překvapivě rychle.

Vojtěch z úvodu je toho ukázka. Před sálem stojí bez potíží, protože přednáší osmým rokem a má nachystanou strukturu. Small talk u kávy zůstal těžký, protože ho nikdy nedělal a nemá k němu žádný záchytný bod. Kdyby si před akcí připravil dvě otázky, které se dají položit komukoli, posunul by se za jedno odpoledne dál než celoročním předsevzetím být otevřenější.

Pár věcí funguje spolehlivě na obou koncích škály:

• Máte nízkou smělost? Domluvte si předem s někým, že váš návrh na poradě podpoří. Cizí souhlas váhu vaší věty zvedne dřív, než ji stihne shodit ticho.
• Nízká družnost se nespravuje větším počtem akcí, ale kratším pobytem na nich. Hodina a odchod bez omluvy funguje líp než tři hodiny vyčerpávání a týden zotavování.
• U vysoké smělosti pomáhá jediné pravidlo: v každé diskusi se ozvat až jako druzí. Vyjde najevo, kolik věcí by řekl někdo jiný, kdybyste mu nechali místo.
• Sociální sebehodnocení se nepohne přemlouváním. Pohne se důkazy, tedy tím, že si po každém setkání zapíšete, co konkrétně někdo ocenil, protože paměť tenhle druh informace maže první.

Náš HEXACO test má 60 otázek a zabere kolem osmi minut. Kromě extraverze vyhodnocuje zbylých pět faktorů, takže uvidíte i to, jestli za vaším nízkým X stojí spíš potřeba klidu, nebo pochybnost o vlastní pozici mezi lidmi.

Bez ohledu na to, jestli si test uděláte, existuje jednodušší způsob, jak si své X ohmatat. Příští dva týdny si po každé společenské situaci poznamenejte jedinou věc: odcházeli jste s víc energií, než s jakou jste přišli, nebo s míň? Přidejte k tomu, kolik tam bylo lidí a jestli jste mluvili vy, nebo poslouchali. Po čtrnácti dnech vám z těch poznámek vypadne vzorec, který žádný dotazník nepopíše přesněji: kde se dobíjíte, kde se vybíjíte a kolik vás stojí rozdíl mezi tím.