Proč se srážíte: nejčastější konflikty dvojic DISC stylů

Porada běží dvacet minut a Martin už podruhé říká: „Tak co, jdeme do toho?" Naproti němu sedí Lenka a zatím neřekla nic. Ne proto, že by neměla názor. Potřebuje si srovnat, co ta změna udělá s lidmi v jejím týmu, a na to jí dvacet minut nestačí.

Martin si její mlčení vyloží jako souhlas. Lenka si z jeho tempa odnese, že na výhrady stejně není prostor. Za tři týdny to praskne a oba budou mít pocit, že druhá strana hrála nefér. Přitom se nepohádali o věc. Srazili se v tempu.

Průzkum společnosti CPP mezi pěti tisíci zaměstnanci v devíti zemích (2008) zjistil, že konflikt v práci zažívá 85 % lidí a průměrný zaměstnanec jím stráví 2,1 hodiny týdně. Jako nejčastější příčinu lidé sami uváděli střet osobností a ega (49 %). Jenže „střet osobností" bývá špatně přečtený popis toho, co se doopravdy stalo. Nesrazily se povahy. Srazilo se tempo a to, kam se každý z těch dvou dívá první.

Dvě osy, na kterých se lidé míjejí

Model DISC popsal americký psycholog William Moulton Marston v knize Emotions of Normal People (1928) a stojí na dvou otázkách. Jak rychle se člověk pouští do věcí? A dívá se přednostně na úkol, nebo na lidi kolem sebe?

Z toho vzniknou čtyři styly chování. Dominance jde rychle a měří se výsledkem. Vliv drží stejně vysoké tempo, ale energii bere z lidí. Stálost jede klidným rytmem a hlídá vztahy. Svědomitost je stejně rozvážná, jenže se dívá na úkol a jeho kvalitu. Co jednotlivé styly znamenají do hloubky, rozebírá článek o tom, co DISC měří.

A tady je jádro věci. Dva styly, které sdílejí aspoň jednu osu, se dohodnou snáz, protože v něčem si rozumí bez vysvětlování. Nejhůř na tom jsou dvojice bez společné osy: Dominance se Stálostí a Vliv se Svědomitostí. Ty se míjejí v tempu i v tom, co považují za podstatné, takže delší rozhovor mezi nimi je skoro vždycky potřeba překládat.

Šest dvojic a to, co v nich vrže

Dominance a Stálost: rychlost proti jistotě

Nejviditelnější třecí plocha z celé šestice. Člověk s výrazným D vidí problém a chce ho mít vyřešený do konce dne. Člověk s výrazným S potřebuje vědět, co se změní, koho se to dotkne a jestli se plán za týden zase nepřevrátí.

D si to vyloží jako pasivitu a přidá na tlaku, což je přesně ta věc, která S zabetonuje. S mezitím neřekne ne nahlas, protože svůj nesouhlas formuluje tak jemně, že ho druhá strana vůbec nezaregistruje. Napětí pak neleží ve sporu, ale v nedorozumění o tom, jestli vůbec nějaký spor je.

Co s tím: jste-li D, dejte druhé straně jeden konkrétní termín a jednu jistotu navíc, tedy informaci o tom, co se naopak nemění. Jste-li S, řekněte svoje výhrady dřív, než je budete mít promyšlené do detailu. Věta „mám tři otázky, do zítřka je pošlu" je pro D podstatně lepší zpráva než klidné přikývnutí.

Vliv a Svědomitost: příběh proti podkladu

I přijde s nápadem, který zní skvěle, a čeká reakci. C se zeptá, odkud jsou ta čísla. V tu chvíli oba slyší něco jiného, než co padlo. I slyší „tvůj nápad je slabý", C slyší „na detailech tady nezáleží".

Sráží se dvě různé cesty k důvěře. I věří tomu, co v lidech vyvolá reakci, C tomu, co obstojí při kontrole. Ani jedna z nich není povrchní, jen jde po jiné stopě.

Co s tím: jste-li I, přineste k nadšení jednu stránku podkladů a nechte na ni čas. Jste-li C, oceňte nápad dřív, než položíte první otázku. Zní to jako kosmetika, jenže právě tohle rozhoduje o tom, jestli vás příště vůbec pozvou k rozjezdu.

Dominance a Svědomitost: kolik jistoty stačí

Oba se dívají na úkol a oba chtějí, aby to vyšlo. Rozdíl je v míře nejistoty, se kterou jsou ochotní zmáčknout tlačítko. D se rozhodne se sedmi informacemi z deseti a zbytek dořeší za pochodu. C ví, že ty tři chybějící bývají přesně ty, kvůli kterým se projekty sypou.

Hádka pak vypadá jako spor o kvalitu, ale je to spor o přijatelné riziko. Ten se dá vyřešit dopředu a jednou provždy: domluvte se, kde je kontrola povinná a kde stačí odhad. Jakmile je ta hranice napsaná, přestane se o ní vyjednávat u každého úkolu zvlášť.

Vliv a Stálost: šířka proti hloubce

Tahle dvojice se hádá málokdy, konflikt nesedí ani jednomu ze stylů. Zato se dokáže tiše minout. I rozšiřuje okruh lidí, slibuje rychleji, než stíhá plnit, a bere to jako energii. S staví na několika vztazích, které vydrží, a slib chápe jako závazek.

Když I slib nedotáhne, nemyslí to zle a většinou si toho ani nevšimne. S si to ale nezapíše do kolonky „stalo se", nýbrž do kolonky „na tebe není spolehnutí". A protože to nevysloví, dozví se to I až ve chvíli, kdy je vztah studený.

Co s tím: I se musí ptát přímo, protože S se o slovo sám nepřihlásí. S zase potřebuje vyslovit nespokojenost dřív, než se z ní stane tichá křivda.

Dominance a Vliv: dva rychlí u jednoho mikrofonu

Tempo mají stejné, takže si na začátku sednou během minuty. Problém přijde, když je téma důležité pro oba. D chce závěr, I chce prostor. D skočí do řeči, protože už dávno ví, jak se rozhodne. I to nebere jako věcnou zkratku, ale jako přehlížení své osoby.

Co s tím: D získá spojence tím, že nechá I domluvit a jeho nadšení ocení nahlas dřív, než přejde k závěru. I si u D udělá místo obráceně: pointa první, příběh k ní až potom, když o něj bude zájem.

Stálost a Svědomitost: konflikt, který nikdy nevybuchne

Tady je věc, která jde proti intuici. Nejdražší konflikt v týmu obvykle nedělá dvojice, která na sebe křičí. Dělá ho dvojice, která na sebe nekřičí nikdy.

S i C mají klidné tempo a scény jim jsou nepříjemné oběma. S mlčí, aby udržel vztah. C mlčí, protože své výhrady považuje za hotové a čeká, až se ho někdo zeptá. Výsledkem je problém, který leží na stole měsíce a všichni kolem ho vidí dřív než ti dva.

Co s tím: tahle dvojice potřebuje pravidlo, ne dobrou vůli. Patnáct minut jednou týdně, kde se nahlas řekne, co nefunguje, i když se do toho ani jednomu nechce.

Když se potkají dva stejní

Stejný styl přitom klid negarantuje. Dva lidé s výrazným D se perou o území a rozhodovací pravomoc, dokud si ji písemně nerozdělí. Dva I si sednou okamžitě, jenže po schůzce nikdo neví, kdo co dodá. Dvě Stálosti spolu vydrží dlouho a příjemně, jen nepříjemné téma pak umí ležet na stole půl roku. A dvojice analytiků se v podkladech shodne skvěle a společně dokáže odkládat rozhodnutí donekonečna.

Jak poznat, že jde o tempo, a ne o charakter

Vzpomeňte si na kolegu, se kterým vám to dlouhodobě skřípe. Co vás na něm vytáčí konkrétně? Že se rozhoduje jinak rychle, než potřebujete vy, nebo že se dívá jinam, tedy na lidi místo na úkol nebo naopak? Pokud na to dokážete odpovědět, právě jste konflikt přesunuli z roviny povahy do roviny chování. A chování se mění podstatně snáz než povaha.

Vyplatí se přitom vědět, kde stojíte vy sami, protože vlastní styl lidé odhadují nejhůř ze všech. Náš DISC test má 32 otázek a kromě hlavního stylu ukáže i ten sekundární, který v konfliktu často rozhoduje víc než ten první; srovnání s ostatními v něm berte jako orientační.

Dvě věci, na které DISC nestačí. Neměří schopnosti ani výkon, takže z něj nevyčtete, kdo má ve sporu věcně pravdu. A nefunguje jako omluvenka: „já jsem prostě D" je zneužití nástroje, který měl k domluvě pomoct, ne ji zablokovat. Obecné techniky vyjednávání a zvládání sporů najdete v článku o konstruktivním řešení konfliktů. DISC k nim přidává jednu informaci navíc: s kým a proč to zadrhává pořád dokola.

Konkrétní formulace pro každý styl, od e-mailu po zpětnou vazbu, najdete v návodu na komunikaci s jednotlivými DISC styly. Když se stejné tření opakuje napříč celou skupinou, obvykle nejde o dva konkrétní lidi, ale o složení, kterým se zabývá článek o DISC v týmu.

Až vás příště někdo v práci vytočí, zkuste místo hodnocení jeho povahy položit na stůl dvě čísla: do kdy potřebujete odpověď a kolik informací vám k rozhodnutí stačí. Věta, která rozhádanou dvojici posune nejdál, nezní „chápu tvůj styl". Zní „do pátku potřebuju odpověď a stačí mi odhad".