Česky
Slovensky
EnglishDiagnostický manuál DSM, bible americké psychiatrie, popisuje kolem tří set duševních poruch. Depresi, úzkosti, závislosti, poruchy osobnosti. Až do přelomu tisíciletí ale neexistoval žádný jeho protějšek - žádný manuál toho, co je na lidech dobré, silné a hodné obdivu.
Tuhle asymetrii si na konci 90. let uvědomil Martin Seligman, tehdy čerstvě zvolený prezident Americké psychologické asociace. Spolu s Christopherem Petersonem se rozhodli ji zaplnit. Výsledkem byl tříletý projekt a kniha, která se stala jedním ze základních kamenů pozitivní psychologie.
Model 6 ctností a 24 silných stránek dnes zná skoro každý, kdo někdy vyplnil test VIA. Málokdo ale ví, jak vznikl, podle jakých pravidel se stránky vybíraly a co z toho po dvaceti letech výzkumu obstálo. A to je zajímavější příběh než samotný seznam.
Katalog toho, co je na lidech dobré
Peterson a Seligman vyšli z jednoduché, ale nezvyklé otázky. Psychologie umí přesně popsat, co se s člověkem pokazí. Umí stejně přesně popsat, co na něm funguje? V roce 2000 zněla poctivá odpověď: ne.
Seligmanova cesta k téhle otázce nebyla náhodná. Proslavil se výzkumem naučené bezmoci, tedy jedním z nejtemnějších koutů lidské psychiky. Když v roce 1998 přebíral vedení APA, prohlásil za téma svého funkčního období právě pozitivní psychologii. Klasifikace ctností měla být její páteří, něco jako společný jazyk, na kterém by se dal celý obor stavět.
Jejich ambicí bylo vytvořit opak DSM. Tam, kde diagnostický manuál třídí symptomy a poruchy, měla nová klasifikace třídit přednosti. Peterson pro ni s oblibou používal obrat „manuál toho zdravého v člověku". Katalog, který místo toho, co lidi trápí, popisuje to, v čem jsou dobří.
Do práce zapojili kolem 55 sociálních vědců z různých oborů. Prošli filozofii, náboženství, vývojovou psychologii, psychiatrii i dosavadní výzkum charakteru. Trvalo jim to zhruba tři roky. V roce 2004 vyšla kniha Character Strengths and Virtues: A Handbook and Classification, přes 800 stran, vydaná společně Americkou psychologickou asociací a Oxford University Press.
Zajímavé je, co model záměrně není. Není to typologie jako MBTI, kde vás zařadí do jedné z krabiček. Klasifikace VIA předpokládá, že všech 24 stránek máte, jen v různém pořadí. Neříká vám, kdo jste. Popisuje, co ve vás převažuje.
Jak se rozhodovalo, co se do seznamu dostane
Tady je jádro celého projektu. Kdyby autoři jen sepsali „hezké vlastnosti", vznikl by libovolně dlouhý a nahodilý seznam. Místo toho stanovili sadu kritérií, která musela vlastnost splnit, aby se do klasifikace dostala. Ne každá dobrá vlastnost projde.
Za zmínku stojí několik podmínek:
- Stránka musí být ceněná sama o sobě, i když z ní zrovna žádný hmatatelný zisk neplyne. Vděčnost obdivujeme, i když za ni nikdo neplatí.
- Nesmí ubírat druhým. Skutečná přednost okolí spíš pozvedá než sráží, takže vypočítavé charisma manipulátora sítem neprojde.
- Existuje pro ni protipól, který zní jako vada. Opakem laskavosti je krutost, opakem statečnosti zbabělost.
- Dá se nějak změřit a v čase je poměrně stabilní. Projevuje se napříč situacemi, ne jednou za uherský rok.
- Má své vzory. Najdou se lidé i příběhy, kteří danou přednost ztělesňují skoro učebnicově.
- Někomu nápadně chybí. Vždycky se dá ukázat na člověka, kterému ta konkrétní stránka prostě není vlastní.
Autoři počítali s tím, že žádná stránka nesplní všechna kritéria dokonale. Braly se jako vodítko, ne jako binární filtr. Přesto právě díky nim seznam nepůsobí jako výběr podle nálady dvou profesorů.
Šest ctností, které přežily napříč kulturami
Než Peterson a Seligman sepsali 24 stránek, potřebovali střechu. Nějaký vyšší řád, do kterého se přednosti seskupí. A tady udělali něco, co se v psychologii nevidí často: šli do historie.
Katharine Dahlsgaard spolu s Petersonem a Seligmanem (2005) prošla velké myšlenkové a náboženské tradice posledních zhruba 2 500 let. Konfucianismus a taoismus v Číně, buddhismus a hinduismus v jižní Asii, athénskou filozofii, judaismus, křesťanství i islám na Západě. U každé tradice se ptali na totéž: jaké lidské přednosti vyzdvihuje?
Výsledek byl překvapivě konzistentní. Napříč kulturami, které spolu po většinu dějin nekomunikovaly, se opakovalo šest stejných okruhů. Aristoteles, Konfucius a autoři biblických textů se v mnohém neshodli. V tom, že odvaha a spravedlnost patří k dobrému člověku, ano.
Vezměme si třeba odvahu. Aristoteles ji v Nikomachově etice popisuje jako střední cestu mezi zbabělostí a lehkomyslností. U Konfucia najdete statečnost pevně spjatou s věděním, co je správné. A křesťanství? To ji řadí rovnou mezi čtyři kardinální ctnosti. Tři zdroje, které se navzájem nečetly, a přesto míří k témuž.
Těchto šest ctností tvoří horní patro klasifikace. Každá zastřešuje několik konkrétních silných stránek:
| Ctnost | Čeho se týká | Příklady silných stránek |
|---|---|---|
| Moudrost a poznání | Získávání a užívání znalostí | Zvídavost, kreativita, nadhled |
| Odvaha | Vůle jednat navzdory překážkám | Statečnost, vytrvalost |
| Lidskost | Péče o blízké vztahy | Laskavost, sociální inteligence |
| Spravedlnost | Fungování ve společenství | Férovost, týmová práce |
| Umírněnost | Ochrana před přemírou a excesy | Seberegulace, pokora |
| Transcendence | Propojení s něčím větším | Vděčnost, naděje, humor |
Všimněte si, že jde o příklady, ne o úplný výčet. Pod každou ctnost spadá tři až pět stránek a dohromady jich je 24. Kompletní seznam s popisem každé z nich by zabral vlastní článek. Tady nás zajímá logika, která je drží pohromadě.
Co na modelu drží: experiment z roku 2005
Krásná teorie je hezká věc. Funguje ale v praxi? První silný důkaz přišel rok po vydání knihy.
Seligman, Steen, Park a Peterson (2005) publikovali v časopise American Psychologist studii, ve které online rozdali několik cvičení stovkám dobrovolníků. Jedno z nich znělo takto: zjisti si přes dotazník svých pět nejsilnějších stránek a pak je celý týden každý den použij nějakým novým způsobem.
Skupina, která tohle dělala, vykázala vyšší míru štěstí a nižší depresivitu. To by nikoho nepřekvapilo. Překvapivá byla trvanlivost. Efekt se držel ještě šest měsíců po skončení jednoho jediného týdne cvičení. Kontrolní skupina, která dělala neutrální úkol, se přitom po pár týdnech vrátila na výchozí hodnoty.
Co si z toho vzít? Že samotné vyplnění testu nezmění nic. Rozdíl dělá ta druhá část, tedy vědomé používání předností v běžném životě. Signaturní stránky, tedy vašich pět nejvýraznějších, fungují jako páky. Zaberete za správnou a pohne se toho víc.
Představte si někoho, jehož signaturní stránkou je zvídavost. „Použij ji novým způsobem" pro něj neznamená žádné velké gesto. Stačí, když si na obědě sedne k někomu, koho nezná, a zeptá se ho na jeho práci. Nebo si cestou domů vybere jinou trasu a všímá si věcí, které mu dřív unikaly. Drobnost. A přesto měřitelný efekt.
Co na modelu nedrží: šest ctností, které statistika nevidí
Teď ta nepříjemnější část. Pokud model tvrdí, že se 24 stránek sdružuje do 6 ctností, měla by to potvrdit i data. Když necháte tisíce lidí vyplnit test a matematicky zkoumáte, jak se odpovědi shlukují, mělo by vyskočit šest skupin.
Nevyskočí.
Robert McGrath, který analyzoval odpovědi napříč čtyřmi vzorky s víc než milionem účastníků, opakovaně nachází spíš tři až pět faktorů, ne šest. A neodpovídají čistě ctnostem z knihy. McGrath (2015) sám navrhuje jednodušší model o třech okruzích, které by se daly volně přeložit jako zvídavost, laskavost a sebekontrola.
Šest ctností je tedy krásná mapa odvozená z filozofie a historie, ne z tvrdých dat. Empirie vidí hrubší obrysy. Část výzkumníků navíc upozorňuje, že výsledné faktory dost připomínají dimenze modelu Big Five. To by znamenalo, že VIA neměří nic tak nového, jak se na první pohled zdálo.
Je to problém? Pro striktního psychometrika ano. Šestifaktorová struktura, kterou model slibuje, se nereplikovala, a to je legitimní výtka. Kritice čelí i podmínka „morální hodnoty" jako příliš měkká a závislá na tom, koho se zeptáte.
Zastánci modelu na to mají odpověď. Ctnosti podle nich nikdy nebyly zamýšlené jako statistické shluky, ale jako smysluplné kategorie odvozené z filozofie. Šuplíky v knihovně taky neurčuje počítač podle korelací, a přesto se v nich knihy hledají líp než v jedné hromadě. Otázka pak nezní, jestli je model statisticky čistý, ale jestli je k něčemu dobrý.
Proč slovník funguje, i když model skřípe
Vyplatí se oddělit dvě věci. Jedna je vědecký nárok na to, že existuje přesně šest ctností s danou vnitřní strukturou. Ten je zpochybnitelný. Druhá je praktická užitečnost společného slovníku pro to, co je na lidech dobré. A ta zůstává.
Před klasifikací VIA jste na otázku „v čem jsi dobrý?" typicky slyšeli mlžení nebo výčet dovedností typu „umím Excel a mám řidičák". Peterson se Seligmanem dali 24 pojmenování charakterovým přednostem, o kterých se do té doby mluvilo mlhavě. Pojmenovat věc je první krok k tomu s ní vědomě pracovat.
Vzpomínáte si na své poslední hodnocení v práci? Kolik minut se věnovalo tomu, co vám nejde, a kolik tomu, v čem vynikáte? U většiny lidí je ten poměr žalostně nevyvážený. Slovník silných stránek nabízí protiváhu. Ne jako náhradu za práci na slabinách, ale jako druhou polovinu obrazu, která obvykle chybí úplně.
Uchytil se navíc daleko za hranicemi akademie. Dotazník VIA vyplnily miliony lidí, používá se v koučinku, ve školách i v terapii zaměřené na přednosti místo symptomů. Model, jehož faktorovou strukturu psychometrici zpochybňují, se paradoxně stal jedním z nejrozšířenějších nástrojů aplikované psychologie vůbec.
Pokud vás zajímá, jak vypadá vaše osobní pořadí těch 24 stránek, projděte si test silných stránek postavený na klasifikaci VIA. Výstupem není nálepka typu osobnosti, ale žebříček od té nejvýraznější přednosti po tu nejslabší.
Ať už šest ctností statistika potvrzuje, nebo ne, jedna věc Petersonovi a Seligmanovi zůstane. Změnili otázku, kterou si psychologie kladla. Vedle „co je s tímhle člověkem špatně" postavili stejně vážné „co je s ním v pořádku". A na tu druhou se pořád odpovídá hůř, než by mělo.