Vyhýbání se konfliktům: proč mlčíte a co vás to stojí

Petr sedí na poradě a přikyvuje. S návrhem nesouhlasí, má proti němu tři konkrétní výhrady a nevysloví ani jednu z nich. Když se ho po schůzce Lucie zeptá, co si o tom myslí, řekne, že to bude asi v pohodě.

Zvenčí to vypadá jako klid a ochota spolupracovat. Uvnitř přitom proběhla rychlá kalkulace, ve které cena za vyslovený nesouhlas vyšla dráž než cena za mlčení. Tahle kalkulace má v psychologii konfliktu své jméno. Vyhýbání se konfliktům je jeden z pěti stylů, které popisuje takzvaný dual-concern model (Blake a Mouton, později Pruitt a Rubin), a stojí na kombinaci nízké asertivity s nízkou vstřícností. Neprosazujete svůj zájem a zároveň aktivně neřešíte zájem druhé strany. Odcházíte z pole.

Jak vyhýbání se konfliktům vypadá zblízka

Většina lidí si pod vyhýbáním představí mlčení. To je jen jedna z jeho podob a rozhodně ne nejčastější. Mnohem běžnější je rychlý souhlas, který má za úkol ukončit rozhovor dřív, než se rozjede.

Petr o sobě říká, že „nedělá scény". Není to póza, myslí to naprosto vážně a považuje to za slušnost. Když Lucie nadhodí, že už zase zůstal v práci do sedmi, odpoví „máš pravdu, promiň" a jde vyndat myčku. Že mu na tom tématu záleží a že by k němu měl co říct, se z toho rozhovoru nikdo nedozví. Ani Lucie, ani vlastně on sám.

Repertoár vyhýbavého stylu bývá překvapivě bohatý. Patří sem třeba tyhle manévry:

• rychlý souhlas, který ve skutečnosti znamená „ukončeme to"
• vtip nebo odlehčení přesně v momentě, kdy se rozhovor přiblížil k jádru
• „je to jedno, rozhodni ty" u věci, která vám jedno není
• odsunutí tématu na neurčito, které se nikdy nevrátí
• fyzický odchod: do jiné místnosti, k telefonu, na cigaretu
• odpověď natolik obecná, že se nedá nesouhlasit ani souhlasit

Společné je všem jedno: dají se obhájit jako slušnost. Proto se vyhýbání tak dobře drží. Nevypadá jako útěk, vypadá jako povahová přednost, a okolí ho často odměňuje. Lidé s tímhle stylem mívají pověst pohodových kolegů a snadných partnerů, se kterými nejsou problémy. O tom, kolik nevyřčených výhrad se za tou pověstí schovává, nemá nikdo tušení.

Odkud se bere strach z konfliktů

Málokdo se rozhodne mlčet po zralé úvaze. Vyhýbavý styl se naučíte, obvykle dřív, než jste dokázali posoudit, jestli se vám hodí. Tři cesty k němu vedou nejčastěji.

První je rodina. Někdo vyrostl v domácnosti, kde se hádky odehrávaly nahlas a končily prásknutými dveřmi, takže si zapamatoval, že konflikt je něco, co se vymkne. Jiný vyrostl v domácnosti, kde se nehádal nikdo a nesouhlas se řešil chladem a dvěma dny bez oslovení. Obě varianty učí totéž: nemluv o tom.

Druhá cesta vede přes konkrétní zkušenost. Jednou jste se ozvali a dopadlo to špatně. Vedoucí si to zapamatoval, partner se urazil na týden, kamarádka přestala psát. Jedna taková epizoda dokáže nastavit chování na roky dopředu, protože mozek si mimořádně dobře pamatuje situace, které bolely, a nepočítá s tím, že podruhé už můžete mluvit jinak a s jiným člověkem.

Třetí je přesvědčení, které z těch zkušeností vyroste: hádka znamená ohrožení vztahu. Když v hlavě platí rovnice „neshoda se rovná riziko, že o toho člověka přijdu", je mlčení naprosto racionální volba. Problém není v logice, problém je ve vstupním předpokladu. Neshoda a rozpad vztahu spolu souvisejí mnohem volněji, než se v takové rovnici počítá.

K tomu se přidává jedna nenápadná odměna. Vyhnutí funguje okamžitě. V sekundě, kdy téma odsunete, napětí v těle klesne a vy si ulevíte. Ta úleva je skutečná a mozek si ji ukládá jako důkaz, že jste to zvládli dobře. Cena přijde později a rozloží se do tolika dní, že si ji s tou úlevou nikdo nespojí. Vzpomenete si na poslední větu, kterou jste dokončili jen v hlavě? A na to, co jste čekali, že se stane, kdybyste ji řekli nahlas?

Co stojí dlouhodobé mlčení

Jednotlivé vyhnutí nestojí skoro nic. Účet se skládá z opakování a splatnost má odloženou, což je přesně důvod, proč se dá tak dlouho přehlížet.

Nejviditelnější položkou je nahromaděná frustrace. Nevyřčené výhrady nemizí, ukládají se, a když se jich nasbírá dost, stačí malý podnět. Petr vydržel mlčet o dělbě domácích prací osm měsíců a vybuchl kvůli špatně naskládané myčce. Lucie na to reagovala naprosto logicky: kvůli myčce přece nemá cenu dělat drama. Neměla jak vědět, že myčka není téma, jen poslední kapka z osmi měsíců. Tímhle způsobem se vyhýbavý styl obrací proti sobě, protože jeho nositel nakonec vypadá jako ten, kdo dělá scény z ničeho.

Druhou položkou jsou rozhodnutí, která padnou bez vás. Mlčení se ve skupině čte jako souhlas, ne jako neutralita. Když na poradě nikdo nic nenamítne, projekt se rozjede v podobě, kterou navrhl ten, kdo mluvil. Nikdo přitom nejedná ve zlém. Jenom pracují s informacemi, které dostali, a vaše výhrady mezi nimi nebyly.

Třetí položka je nejtišší a nejdražší. Vzniká vztah, ve kterém druhý netuší, že něco není v pořádku. Neschází mu ochota to řešit, schází mu údaj. Když se to po roce či dvou provalí, obvykle to nezní jako „mrzí mě to", ale jako „proč jsi mi to neřekl dřív", a v té otázce je kus oprávněné křivdy. O tom, jak tenhle mechanismus vypadá v jeho vyhrocené podobě, píšeme podrobně v textu o tom, co je tichá domácnost a proč z ní obě strany odcházejí unavené.

Výzkum tuhle intuici podporuje z několika stran. John Gottman při dlouhodobém sledování párů popsal takzvaný stonewalling, tedy chronické stažení z rozhovoru, kdy jeden z partnerů přestane reagovat a odpojí se. Řadí ho mezi nejsilnější varovné signály pro budoucnost vztahu, silnější než samotná hádka. Páry, které se přou nahlas a pak se usmíří, na tom bývají lépe než páry, kde jeden mlčí a druhý mluví do zdi.

Ještě kontraintuitivnější je zjištění, ke kterému míří výzkum Jamese Grosse o potlačování emocí. Když v rozhovoru dusíte, co cítíte, stoupá fyziologický stres nejenom vám, ale i člověku naproti, přestože o vašem vnitřním boji nemá ponětí. Vaše mlčení tedy není pro druhou stranu neutrální. Přenáší se, jen bez vysvětlení, takže si ho druhý spojí s něčím jiným, nejčastěji sám se sebou.

Kdy má vyhnutí smysl

Bylo by nepoctivé psát o vyhýbavém stylu, jako by šlo o vadu. V dual-concern modelu není žádný z pěti stylů lepší než ostatní, rozhoduje situace, a vyhnutí má svých pár situací, kde poráží všechny ostatní. Podrobněji jsme je rozebrali v přehledu, který srovnává jednotlivé styly řešení konfliktů vedle sebe.

U malichernosti, na které vám za tři dny nebude záležet, je mlčení levnější než rozprava. V situaci, která se může zvrtnout do nebezpečí, chrání zdraví: agresivní člověk na ulici, vyhrocená hádka pod vlivem alkoholu. Špatné načasování je další případ, kdy odklad vyhrává, protože o půlnoci, ve vyčerpání nebo před dětmi se nic dobrého nevyjedná. A pak jsou tu cizí bitvy, tedy spory, do kterých vstupujete jen ze zvyku dělat prostředníka.

Rozdíl mezi rozumným vyhnutím a únikem se dá poznat podle několika otázek.

Poslední řádek je ten rozhodující. Vyhnutí zvolené jako taktika a vyhnutí zvolené ze strachu vypadají navenek identicky. Liší se tím, jestli si k tématu necháváte cestu zpátky.

Malé kroky, jak se ozvat

Rada „musíš víc komunikovat" je u vyhýbavého stylu k ničemu. Kdo se konfliktům vyhýbá roky, nemá problém s tím, že by nevěděl, že by měl mluvit. Má problém s prvními deseti sekundami, ve kterých se to má stát. Proto se vyplatí začínat od nejmenší možné dávky.

Zkuste nejmenší možný nesouhlas. Nejde o to vyhrát rozpravu, jde o to vyslovit jednu větu, která nesouhlas jenom oznámí. Bez argumentace, bez omluvného úvodu, bez vysvětlování, proč si to dovolujete říct. Trénovat se to dá na věcech, kde jsou sázky nízké: u výběru restaurace, u termínu schůzky, u filmu na večer.

Několik vět, které se dají použít jako první krok:

• „Já to vidím trochu jinak, můžu to říct?"
• Otázka místo protiargumentu: „Co by se stalo, kdybychom to udělali obráceně?"
• „Souhlasím s většinou, jenom u jedné věci mám pochybnost."
• Přiznaný odklad, ne stažení: „Teď na to nemám hlavu. Vrátíme se k tomu zítra večer?"

Poslední z nich stojí za zvláštní pozornost, protože z vyhnutí dělá legitimní tah. Rozdíl mezi „nechci se o tom bavit" a „vrátíme se k tomu zítra v sedm" je propastný, přestože v tuhle chvíli obě věty rozhovor ukončí. Druhá varianta dává druhému člověku informaci, že téma existuje, a vám čas, abyste si srovnali, co vlastně chcete říct. Odložený návrat funguje jenom pod jednou podmínkou: musí se opravdu uskutečnit. Dvě nesplněná odložení a věta ztratí veškerou váhu.

Počítejte s tím, že prvních několik pokusů bude nepříjemných i tehdy, když dopadnou dobře. Tělo je zvyklé na okamžitou úlevu z vyhnutí a tu teď nedostane. Ozve se místo ní zrychlený tep a chuť větu vzít zpátky. Je to nepohodlí z nezvyku, ne signál, že děláte chybu.

Kde se v tom poznat

Vyhýbavý styl se špatně pozoruje zevnitř, protože jeho podstatou je, že se nic nestalo. Nezůstávají po něm hádky ani stopy, jenom rozhovory, které proběhly hladce a o ničem. Vlastní podíl si navíc obvykle vysvětlujeme příznivěji, než jaký byl: co bylo strachem z konfliktů, si zpětně přeložíme jako ohleduplnost.

Pomoct může pohled zvenčí. K tomu slouží náš test konfliktních stylů: 30 otázek, zhruba čtyři minuty, výsledkem je váš primární a sekundární styl a poloha na mapě asertivity a vstřícnosti. Není to diagnóza ani nálepka, spíš záchytný bod, ke kterému se dá vztáhnout konkrétní chování z posledních týdnů.

Petr na příští poradě řekl jednu větu. Že s návrhem souhlasí, jenom u rozpočtu na první čtvrtletí má pochybnost. Nikdo neodešel od stolu, diskuse se protáhla o šest minut a rozpočet se nakonec upravil o jednu položku. Cestou domů si všiml, že poprvé po dlouhé době nevede v hlavě rozhovor, který už dávno skončil.