Smích a zdraví: co věda opravdu ví

Americký novinář Norman Cousins si v šedesátých letech nechal do nemocničního pokoje přivézt projektor a krabici s komediemi. Ležel se zánětlivým onemocněním páteře, bolesti měl takové, že se neotočil na bok, a vyhlídky podle vlastního líčení mizerné. A pak si všiml něčeho, co ho zaujalo víc než všechno ostatní: po deseti minutách pořádného řehotu usnul na dvě hodiny bez bolesti.

Napsal o tom knihu Anatomy of an Illness, vyšla v roce 1979 a stala se bestsellerem. Spolu s ní se do světa vypustila věta, kterou od té doby slyšel každý: smích je nejlepší lék. Cousins se z nemoci dostal, jeho příběh se stal legendou oboru a otázka, co z něj platí, zůstala viset ve vzduchu na dalších čtyřicet let.

Proč Cousinsův příběh není důkaz

Byl to jeden pacient, který popisoval sám sebe. To by samo o sobě stačilo k opatrnosti, jenže je toho víc. Cousins zároveň dostával vysoké dávky vitaminu C nitrožilně, odstěhoval se z nemocnice do hotelového pokoje, kde ho nikdo nebudil v šest ráno na měření teploty, a poprvé po dlouhé době měl pocit, že o vlastní léčbě rozhoduje on. Které z toho zabralo, se zpětně oddělit nedá.

K tomu přistupuje nepříjemná vlastnost té nemoci: u části lidí ustoupí sama a nikdo pořádně neví proč. Když se z takového případu udělá metoda, vznikne přesně ten typ historky, který se citovat dá donekonečna a ověřit nikdy. Cousins mimochodem sám nikdy netvrdil, že komedie léčí. Psal o vlastní roli v léčbě, o naději a o tom, že pacient nemá být jen tělo na posteli. Zkratku „smích léčí“ z toho udělalo až publikum.

Legenda oboru je dobrý začátek rozhovoru. Odpověď na otázku, co smích s tělem opravdu dělá, ale musí přijít odjinud.

Co se v těle při smíchu děje

Smích je především dechový jev. Na jeden nádech tělo vytlačí sérii krátkých, pravidelných výdechů a mezitím prakticky nedýcháte. Zapojí se bránice, mezižeberní svaly i břišní stěna, což je důvod, proč vás po dlouhém záchvatu smíchu bolí břicho podobně jako po sérii cviků.

Během samotného smíchu se srdeční tep a krevní tlak nakrátko zvednou. Zajímavější je to, co přijde potom: v minutách po odeznění obojí spadne o kus pod původní hodnotu a svalové napětí povolí. Je to měřitelné a je to reálné. Zároveň je to krátkodobé, řádově minuty až desítky minut, a velikost toho posunu je malá.

Stojí za pozornost, co se děje s dechem. Při záchvatu smíchu prakticky nedýcháte v obvyklém smyslu, jen vytlačujete zbytky vzduchu, a když to skončí, musí přijít hluboký nádech. Právě tenhle vynucený hluboký nádech s pomalým výdechem je nejpravděpodobnějším kandidátem na to, proč po smíchu přichází chvíle klidu. Zvládne ho ale i pomalé dýchání bez jediného vtipu.

Podobně to dopadá s kaloriemi, kolem kterých koluje nejvíc nesmyslů. Měření naznačují, že desetiminutový smích vydá o jednotky až desítky kalorií víc než tichý sed. Není to nula, ale rozhodně to není hodina v posilovně a nikdo se smíchem nezhubl.

Střízlivé shrnutí fyziologie zní asi takhle: smích se tělu podobá krátké, mírné námaze, po které následuje chvíle uvolnění. Kdyby to bylo všechno, o čem se dá psát, tenhle článek by tady skončil. Jenže nejzajímavější čísla nejsou v plicích.

Co je doloženo slušně

Nejlíp stojí ta nejskromnější tvrzení. Bezprostřední efekt na náladu je opakovatelný a nikoho nepřekvapí: po záchvatu smíchu lidé hlásí menší napětí, a to se dá naměřit znovu a znovu. Není to hluboké ani to nevydrží do večera. Ale platí to.

Hned je ale potřeba dodat, co „doloženo slušně“ v téhle oblasti znamená. Mluvíme o laboratorních pokusech s desítkami lidí, často studentů, kde se měří okno několika minut až hodiny po sledování něčeho vtipného. Takový design umí spolehlivě zachytit bezprostřední změnu. O tom, co se s člověkem děje za pět let, neříká nic, a nikdo by to po něm ani neměl chtít.

Podstatně zajímavější je nález Robina Dunbara a jeho týmu z roku 2011. Lidé, kteří se ve skupině společně smáli, vydrželi po tom smíchu vyšší míru nepříjemného podnětu než ti, kteří se dívali na něco neutrálního. Jinými slovy jim stoupl práh bolesti. Vysvětlení míří k endorfinům, tedy k vlastní tlumicí soustavě těla, kterou spouští i běh nebo zpěv ve sboru.

Nešlo tam přitom o farmakologii. Dunbara zajímalo, čím se lidé mezi sebou svazují do skupin, když na vzájemné probírání srsti jako opice nemáme čas. Společný smích je podle něj levná náhražka: zabere pár vteřin, funguje na několik lidí najednou a zanechá po sobě dobrý pocit z toho druhého. Zvýšený práh bolesti je vedlejší produkt, ne účel.

Klíčové slovo v tom experimentu je „společně“. Šlo o skutečný, nakažlivý smích ve skupině, ne o zdvořilostní úsměv u obrazovky. A tím se dostáváme k faktu, který většinu lidí zaskočí: smích je zhruba třicetkrát pravděpodobnější ve společnosti než o samotě a jen menšina ho následuje po vtipu. Robert Provine to zjistil tak, že roky poslouchal, kdy se lidé na ulici smějí, a sepsal to v knize z roku 2000. Podrobněji tenhle mechanismus rozebírá text o tom, proč se vlastně smějeme.

Kde legenda přerostla data

Tady je poctivé rozdělení nejčastějších tvrzení podle toho, co za nimi zbývá:

Za většinou přehnaných titulků stojí jedna past, které se říká obrácená příčinnost. Zeptejte se, kdo se hodně směje. Člověk, který má s kým, který zrovna nemá bolesti, spí a nesedí sám v bytě. Takže když se v datech ukáže, že lidé, kteří se smějí víc, jsou zdravější, může to znamenat, že smích dělá zdraví. Nebo že zdraví dělá smích. Většina studií tyhle dvě možnosti oddělit neumí.

Přidejte k tomu, jak se smích měří. Obvyklá otázka v dotazníku zní ve stylu „jak často se smějete“, jenže lidé svůj smích nepočítají. Odpovídají podle toho, jak si pamatují svou náladu za poslední týden. Měříte tak spíš vzpomínku na pohodu než smích.

Studie, která by otázku uzavřela, by musela vypadat asi takhle: vezmete tisíc podobných lidí, losem polovině přidělíte deset let života s hodně smíchem, druhé polovině deset let bez něj, a pak obojí porovnáte. Nikdo takový pokus nikdy neudělá, protože smích se nedá přidělit jako tabletka a odepřít ho někomu na deset let by nikdo nepovolil. Zbývají tedy dotazníky a krátké laboratorní pokusy, a to je přesně ta úroveň jistoty, se kterou se u tohoto tématu musíme spokojit.

Smíchová jóga střízlivě

Vlasta chodí ve čtvrtek večer do sokolovny na smíchovou jógu. Je to skupinové cvičení, které vzniklo v polovině devadesátých let v Indii a stojí na jednoduchém nápadu: smát se dá záměrně, bez vtipů, jako dechové cvičení. Osmnáct lidí stojí v kruhu, tleská, dýchá a nutí se do „ha ha ha“, dokud se to nepřeklopí do skutečného smíchu. Vlasta říká, že prvních deset minut je to trapné a pak už ne.

Její švagr Josef si z toho utahoval půl roku, dokud tam s ní jednou nešel. Přišel domů s tím, že to bylo přesně tak divné, jak čekal, a přesto se od té doby vrací. To je docela dobrý popis toho, co o téhle metodě zatím víme.

Studie na ni bývají malé, krátké a špatně se v nich dělá kontrolní skupina. Těžko někomu namluvíte, že se právě nesmál. Co se opakovaně ukazuje, je zlepšení nálady bezprostředně po lekci. Co se neukazuje, je cokoli, co by se blížilo léčebnému účinku.

Nejpravděpodobnější vysvětlení je nudné a přitom podstatné. Účinnou složkou nejspíš není bránice, ale to, že se osmnáct lidí každý čtvrtek v šest potká, mluví spolu a odchází spolu k tramvaji. Terapie smíchem tak funguje hlavně jako terapie společností. Znehodnocení to není, protože právě sociální složka je z celého tématu ta nejlíp podložená.

S kým, ne čemu

Josef pouští stejný komediální seriál sám u notebooku a za celý díl se nezasměje ani jednou. U Vlasty v kuchyni ten samý díl nevydrží do poloviny, protože se pořád někdo do někoho strefuje. Obsah je totožný, výsledek nesrovnatelný.

Praktický důsledek je nečekaně konkrétní. Pokud se rozhodnete, že se chcete smát víc, obvykle sáhnete po seznamu filmů. Užitečnější je sáhnout po kalendáři. Kdy jste se naposledy zasmáli tak, že vás bolelo břicho? A byl u toho někdo, nebo to bylo v posteli u telefonu?

U většiny lidí se ta odpověď zúží na dva tři konkrétní lidi a jednu situaci, která se opakuje. Někdo se pořádně rozesměje jedině na pátečním pivu, jiný při telefonátu se sestrou, další nad věčnou stížností kolegy u kávovaru. Když takové okno z týdne zmizí, obvykle nezmizelo proto, že by život přestal být vtipný. Zmizelo proto, že vypadla ta schůzka, ten telefonát nebo ta pauza.

Roli hraje i to, jak se smějete. Rod Martin a jeho tým v roce 2003 popsali čtyři styly humoru podle toho, jestli je vtip laskavý, nebo ostrý a jestli míří na druhé, nebo na vás. Laskavé polohy souvisejí s lepší pohodou, sebeshazování s horší. Jsou to korelace, ne příčiny, a žádný ze stylů není vada. Jde spíš o zvyk, který se dá vědomě posouvat. Orientaci v tom, kam vaše vtipkování většinou padá, dá krátký test stylů humoru.

Nejužitečnější způsob, jak se na smích dívat, není lék, ale teploměr. Když se v nějakém období skoro nesmějete, ta informace nic neléčí, zato dost přesně ukazuje na stav, ve kterém zrovna jste. Pouštět si komedie v takové chvíli je jako sfoukávat teploměr. Zavolat Vlastě a Josefovi je něco jiného.