Proč se smějeme: co se děje v mozku při smíchu

Kdy jste se naposledy nahlas zasmáli úplně sami? Ne pousmáli nad videem v telefonu, ale opravdu nahlas, v prázdném pokoji a beze svědků. Většina lidí v paměti loví déle, než by čekala.

Psycholog Robert Provine obrátil pohled na smích naruby už tím, kde se rozhodl ho zkoumat. Místo laboratoře poslal svůj tým do nákupních center, na univerzitní chodby a do barů zapisovat, kdo se směje, kdy a po čem. Výsledky shrnul v roce 2000 v knize Laughter a jedno číslo z nich stojí za zapamatování: smích je ve společnosti zhruba třicetkrát pravděpodobnější než o samotě.

Smích nepatří ke vtipům, ale k větám mezi nimi

Druhé zjištění je ještě podivnější. Provinův tým zaznamenal víc než tisíc situací, ve kterých se někdo zasmál, a ke každé doplnil větu, jež smíchu bezprostředně předcházela. Vtipy, hlášky a historky tvořily menšinu. Naprostá většina smíchu následovala po naprosto obyčejných replikách typu „tak zase někdy“, „já tě znám?“ nebo „no jasně, to bude on“.

Petr se Zuzanou doběhnou v pátek ráno k výtahu ve stejnou vteřinu, oba s kelímkem kávy. Zuzana řekne „ty jsi taky vstával takhle brzo?“ a oba se zasmějí. Nikdo neřekl nic vtipného. Ten smích tam přesto nechybí náhodou: bez něj by věta zněla jako výčitka.

Ze stejných pozorování vyplynula ještě jedna pravidelnost. Smích v řeči skoro nikdy neskočí doprostřed věty. Přichází na koncích, v místech, kde by ve psaném textu stála čárka nebo tečka, jako by měl v rozhovoru vyhrazené vlastní místo v pořadí. Mluvení a smích si tedy nekonkurují, střídají se.

Když se na smích díváte takhle, přestane být reakcí na humor a stane se z něj nástroj rozhovoru. Signál „jsem v pohodě“, „beru to lehce“, „patřím sem, můžeme dál“. Výzkum navíc naznačuje, že vypravěč se přitom směje často víc než ti, kdo ho poslouchají. Kdyby byl smích měřítkem toho, jak vtipná věta padla, tohle by nedávalo smysl.

Do stejné kategorie patří i to, čeho si všimne každý, kdo někdy seděl na poradě s nadřízeným. Nad hláškou člověka, který v místnosti rozhoduje, se smějí skoro všichni, nad stejně dobrou hláškou nováčka málokdo. Smích tady neměří humor, měří vztahy.

Co se při tom děje v těle

Smích začíná jako přerušený výdech. Bránice a mezižeberní svaly vytlačují vzduch v krátkých dávkách a hlasivky každou dávku ozvučí, takže vzniká série slabik jdoucích po sobě rychleji, než dokážete vědomě opakovat. Proto se smích tak špatně předstírá. Běžná řeč má jiný motor.

Připojí se zbytek těla. Zvedne se tep i krevní tlak, zapojí se svaly obličeje a břicha, u silného smíchu se plní oči a klesá svalové napětí natolik, že se člověk musí o něco opřít. Po odeznění následuje pokles pod výchozí úroveň, tedy ta vláčná chvíle, kdy se nikomu nechce vstát ze židle.

Řízení téhle sekvence nesedí v jednom místě. Při operacích mozku se opakovaně stalo, že podráždění určitého okrsku v čelním laloku spustilo smích i ve chvíli, kdy nebylo čemu se smát, a pacient si k němu vzápětí sám vymyslel důvod: prý ho pobavil obrázek na stěně nebo obličej lékaře. Tělo se zasmálo první, vysvětlení dorazilo až za ním.

Nejzajímavější kus přinesl antropolog Robin Dunbar se svými kolegy v roce 2011. Nechali lidi sledovat buď zábavné video, nebo neutrální dokument, jednou o samotě a jednou ve skupině, a před promítáním i po něm měřili, kolik nepohodlí snesou. Ti, kdo se smáli spolu, vydrželi víc. Vysvětlení míří k endorfinům, tedy k vlastní chemii, kterou tělo tlumí bolest a která provází i pocit blízkosti.

Odsud vede krátká cesta k představě, že smích léčí. Tak jednoduché to není a rozdíl mezi doloženým a vymyšleným rozebírá samostatný text o tom, jak spolu souvisejí smích a zdraví. Pro tenhle článek stačí skromnější poznámka: efekt se objevil u smíchu sdíleného, ne u smíchu o samotě.

Proč je smích nakažlivý

Zvuk smíchu se v mozku nechová jako běžný zvuk. Když ho uslyšíte, aktivují se kromě sluchových oblastí i ty motorické, které řídí svaly obličeje, jako by se tělo chystalo přidat. Odtud ten trapný okamžik, kdy se v tramvaji rozesměje parta studentů a vám cukne koutek, přestože netušíte proč.

Televize to využívá desítky let. Nahrávka smíchu podložená pod sitcom funguje i u slabé scénky a výzkum opakovaně ukazuje, že stejný materiál se smíchem v pozadí hodnotí diváci jako vtipnější. Nejde o to, že by je nahrávka přesvědčila. Jen dostanou signál, že se ostatní smějí, a tělo ho poslechne dřív než rozum.

Nakažlivost má i podobu, u které nikoho nenapadne se smát. V roce 1962 se v jedné dívčí škole v tehdejší Tanganice rozšířily záchvaty smíchu natolik, že školu na několik týdnů zavřeli a záchvaty se přenesly do okolních vesnic. Veselé na tom nebylo nic. Šlo o hromadnou reakci napjatého kolektivu.

Přenos má svoje pravidlo. Skupina se rozjede snáz, když první zvuk vydá někdo, koho ostatní berou, a naopak zůstane zticha, když se na stejném místě zasměje člověk zvenčí. Smích se šíří po stejných linkách jako důvěra, takže z toho, kdo se přidá a kdo ne, se toho o partě vyčte dost i bez jediného slova.

V menším to zažijete na pohřbu, u zkoušky nebo v porouchané poradě, kde stačí, aby jeden člověk prskl a je konec. Smích se v takové chvíli nešíří proto, že by situace byla směšná, ale proto, že skupina potřebuje pustit ven napětí, a smích je nejrychlejší ventil po ruce.

Pravý smích a ten druhý

Že se dá smích předstírat, ví každý. Zajímavější je, proč to jde jen napůl. Francouzský lékař Guillaume Duchenne v 19. století dráždil obličejové svaly elektrodami a popsal, že za opravdu radostným výrazem stojí dvě různé skupiny svalů: jedna zvedá koutky, druhá stahuje okolí očí. První poslechne vůli, druhá se na povel zapojí jen těžko. Paul Ekman na to o sto let později navázal a pojem Duchennův úsměv zdomácněl.

Zdvořilostní smích si přitom nezaslouží opovržení ani uvozovky. Je to plnohodnotný sociální nástroj, kterým dáváte najevo, že jste na stejné straně, a lidé, kteří ho nepoužívají vůbec, působí na okolí odtažitě. Rozdíl mezi oběma je jinde: jeden vzniká, druhý se posílá.

Luštit to u druhých je ošidnější, než se zdá, a málokdy z toho něco užitečného vypadne. Zajímavější je otočka k sobě: kdy jste se naposledy zasmáli jenom proto, aby rozhovor plynul dál? Takový smích si člověk skoro nikdy nevšimne, protože nestojí žádnou energii, a přesně v tom je jeho práce.

Ucho má na rozeznání lepší odhad než oko. Podle zvuku lidé odliší hraný smích od spontánního překvapivě často, i když ne pokaždé, a nejlépe jim to jde u lidí, které dobře znají. Zuzana pozná po telefonu, jestli se Petr směje kvůli ní, nebo kvůli tomu, aby hovor někam posunul.

Proč se nelechtáte sami

Zkuste si teď zajet prsty po vlastním boku tak, abyste se rozesmáli. Nepovede se to a mozek za to může docela konkrétně. Mozeček u každého vlastního pohybu předem počítá, jaký vjem způsobí, a předpovězený vjem tlumí, aby se v záplavě signálů z vlastního těla dalo rozeznat, co přichází zvenčí. Vlastní ruka vás z principu nepřekvapí.

Lechtání proto potřebuje druhého člověka, a ještě k tomu takového, kterému věříte. Cizí ruka nebo špatná nálada z něj během vteřiny udělá nepříjemnost. Právě tahle podmínka je vodítko k tomu, odkud se smích nejspíš vzal.

Signál hry, který je starší než řeč

U šimpanzů a dalších lidoopů se při hrubší hře, honičkách a předstíraných rvačkách ozývá zvláštní dýchavičné supění. Zní jinak než lidský smích, objevuje se ale přesně ve stejných situacích: když se dvě zvířata do sebe pouštějí naoko. Ten zvuk nese jedinou zprávu. Tohle není útok, tohle je hra.

Že jde o výbavu, a ne o naučený zvyk, prozrazují děti. Smát se začínají někdy kolem třetího až čtvrtého měsíce, dávno před prvním slovem, a smějí se i děti, které se narodily neslyšící a nevidomé, takže odkoukat to od nikoho nemohly. Řeč se učíme roky. Smích umíme dřív, než umíme cokoli říct.

Smích jako signál bezpečí vysvětluje spoustu drobností, které jinak nedávají smysl. Proč vybuchneme, když někdo zakopne a hned se zvedne. Nebo proč se parta po zvládnutém průšvihu rozesměje víc než po povedeném vtipu. Mezi lidmi, u kterých je vám nesví, se naopak nesměje skoro nikdo, i když vtipy padají úplně stejné.

Zbývá otázka, kterou tenhle text zatím obcházel. Pokud většina smíchu nemíří na humor, čím se od sebe liší lidé, kteří se smějí jinak? Odpověď nehledejte v tom, co je komu k smíchu, ale v tom, k čemu humor používá. Někdo jím lidi spojuje, jiný si jím drží odstup od vlastních trablů, další rád píchne a čtvrtý si dělá terč sám ze sebe. Tenhle rozklad na čtyři polohy popsal v roce 2003 tým psychologa Roda Martina a rozepsaný ho najdete v přehledu stylů humoru.

Žádná z těch poloh není lepší nebo horší. Jsou to zvyky, ne rozsudky, a mění se podle toho, s kým sedíte u stolu. Kterou z nich váš smích spouští nejčastěji, naznačí krátký test stylů humoru; berte ho jako startovní bod pro vlastní pozorování, ne jako nálepku.

A ještě jedna věc na doma. Zítra si po celý den všímejte, po čem se doopravdy zasmějete, a zapisujte si to jedním dvěma slovy do telefonu. Večer seznam projděte a spočítejte, kolikrát tam stojí vtip. Většina lidí se u toho čísla zarazí a přečte si znovu, co si vlastně za den poznamenala.