People pleasing: proč všem vyhovíte a sobě ne

Na poradě padne návrh, který Kláře přijde špatný. Má proti němu tři konkrétní námitky a jedna z nich je docela vážná. Když se jí vedoucí zeptá, co si o tom myslí, uslyší: „Mně to dává smysl."

Cestou domů si přehrává, co měla říct. Večer o tom mluví s Tomášem dvacet minut a mluví o tom ostře. Do zápisu z porady se přesto nedostane jediné slovo z toho, co si doopravdy myslí.

Tenhle rozpor mezi vnitřním nesouhlasem a vysloveným souhlasem má svoje jméno. People pleasing není totéž co zdvořilost ani ohleduplnost. Je to naučený zvyk dávat cizí spokojenosti přednost před vlastním stanoviskem, a to automaticky, ještě než si stihnete rozmyslet, jestli to tentokrát dává smysl.

Jak se people pleasing pozná v běžném dni

Nejspolehlivější signál není obsah odpovědi, ale její rychlost. Souhlas přijde dřív, než se stačíte zeptat sami sebe, co si o věci myslíte. Mezi otázkou a „jasně, klidně" nezbyde místo na rozhodnutí.

Ve větách se to projevuje docela nenápadně. „Mně je to jedno" řeknete i ve chvíli, kdy vám to jedno není. „To nevadí" použijete jako univerzální náplast na věci, které vadí. Otázku typu „kam chceš jít na oběd" vrátíte zpátky, protože je bezpečnější nechat rozhodnout druhého a pak se přizpůsobit.

Pár dalších projevů, které spolu souvisejí víc, než by se zdálo:

• omlouváte se za věci, které jste nezpůsobili, včetně počasí a zpoždění vlaku
• v místnosti průběžně skenujete, kdo je naštvaný a proč
• slíbená laskavost vás mrzí až doma, nikdy ne v okamžiku slibu
• rozhovory si přehráváte ještě několik dní a vymýšlíte lepší verze svých vět
• když někdo mlčí, automaticky předpokládáte, že to mlčení patří vám

Rozdíl mezi laskavostí a zavděčováním se dá pojmenovat jednou otázkou: měli jste na výběr? Laskavost vzniká z přebytku a člověk ji dělá rád. Zavděčení vzniká z napětí a člověk se jím napětí zbavuje. Zvenčí to vypadá stejně, uvnitř to jsou dvě naprosto jiné operace.

Odkud se bere potřeba zavděčit se

Málokdo si tenhle vzorec vybral. Většinou se vyvinul tam, kde skutečně fungoval, a to je na něm nejtěžší.

Tomáš vyrostl v domě, kde se nekřičelo. Zato se mlčelo. Když udělal něco, co se rodičům nelíbilo, nepřišel trest ani hádka, jen několik dní chladu, ve kterých se s ním mluvilo o počasí a o ničem jiném. Naučil se z toho jednu věc rychle: pozornost a vřelost se dají získat zpátky, když je člověk hodný, tichý a bez požadavků. Tomu se říká podmíněné přijetí a dítě si z něj odnese jednoduchou rovnici, že láska se odebírá za projevený nesouhlas.

Terapeut Pete Walker popsal pro tenhle způsob reagování označení fawn response, tedy zavděčení jako stresovou reakci, která stojí vedle známějšího boje, útěku a ztuhnutí. Logika je stejná jako u ostatních tří. Ohrožení se dá zvládnout také tím, že se z vás okamžitě stane někdo, na koho se nedá zlobit. Nabídnete souhlas, pomoc, omluvu. Napětí kolem vás opadne.

Když tahle strategie v dětství spolehlivě fungovala, mozek ji uloží jako první volbu a v dospělosti ji spustí i tam, kde nikdo nikomu nehrozí. Vedoucí se zeptá na názor, tělo vyhodnotí situaci jako riziko odmítnutí a ústa vydají souhlas. Racionální část vás dohoní až na parkovišti.

Roli hraje i prosté opakování. Kdo jednou získal pověst člověka, který vždycky vyjde vstříc, dostává postupně víc proseb než ostatní. Prostředí si na tu roli zvykne a začne ji vyžadovat, což vzorec dál posiluje. Sami sebe pak vidíte hlavně jako toho, kdo pomáhá, a představa, že byste to jednou neudělali, se dotýká vlastní identity, ne jen jedné prosby.

Co to stojí, když neumíte říct ne

Věta „neumím říct ne" přitom popisuje situaci nepřesně. Odmítat umíte, to slovo běžně používáte u lidí, u kterých vám nehrozí ztráta přízně. Chybí ochota unést to, co po odmítnutí přijde, tedy několik minut cizí nespokojenosti. Nejde tedy o chybějící dovednost, ale o vyhýbání se konkrétnímu pocitu, a ten rozdíl má praktický dopad. Dovednost se dá doučit, vyhýbání odbourá jedině to, že se mu vystavíte.

Cena se neplatí najednou. Přichází ve třech pomalých splátkách a žádná z nich nevypadá v den vzniku dramaticky.

První je resentiment, tedy tichá hořkost vůči lidem, kteří o ničem nevědí. Uvnitř si vedete účetnictví: kolikrát jste ustoupili, kolikrát jste zůstali déle, kolikrát jste změnili plán. Druhá strana ten účet nikdy neviděla, nemohla ho tedy ani vyrovnat. Když se jednou provalí, vyjde ven nepoměrně velký, protože v něm nejsou týdny, ale roky. Partner slyší výbuch kvůli myčce a netuší, že to je splátka za něco úplně jiného.

Druhou splátkou je vyčerpání. Socioložka Arlie Hochschild popsala pojem emoční práce, tedy úsilí, které stojí zobrazování pocitů, jaké se od vás v dané roli čekají. Výzkumy k tomuhle tématu opakovaně nacházejí souvislost mezi dlouhodobým hraním navenek přívětivé role a příznaky vyhoření. Nejde o tvrdou práci, ale o rozpor mezi tím, co cítíte, a tím, co ukazujete. Držet ten rozpor osm hodin denně unaví jinak než samotné úkoly.

Třetí je nejtišší. Vztahy, ve kterých nikdo nikdy neslyšel váš nesouhlas, jsou vztahy s vaší upravenou verzí. Blízcí lidé vás mají rádi, jen si nemohou být jistí, koho vlastně znají. Vy to víte a paradoxně se cítíte osaměle uprostřed lidí, kteří vás mají rádi.

A pak je tu jeden důsledek, který lidem přijde nespravedlivý: čím méně nesouhlasíte, tím méně vám ostatní věří. Souhlas, který přichází vždycky, přestane nést informaci. Pochvala od člověka, který chválí všechno, neznamená nic. Kolegové se pro upřímný odhad obrátí na někoho, kdo občas řekne „tohle podle mě nevyjde", protože jeho „tohle vyjde" má pak váhu. Vstřícnost, která měla vztahy pojistit, vaše slovo zlevňuje.

Kdy jste naposledy někomu řekli, že s ním nesouhlasíte, a nepřidali k tomu omluvu ani vysvětlení, proč to říkáte?

Přizpůsobení jako jeden z pěti konfliktních stylů

Ustupování má v psychologii konfliktu svoje místo a není to místo v koutě hanby. Takzvaný dual-concern model, jehož základ položili Blake a Mouton a dál ho rozpracovali Pruitt a Rubin, popisuje chování v konfliktu pomocí dvou nezávislých rozměrů. Prvním je asertivita, tedy míra, do jaké prosazujete vlastní zájem. Druhým je vstřícnost, tedy míra, do jaké berete ohled na zájem druhé strany.

Z kombinace obou vzniká pět stylů: soupeření, spolupráce, kompromis, vyhýbání a přizpůsobení. Přizpůsobení sedí v rohu s nízkou asertivitou a vysokou vstřícností. Je to styl, ve kterém svůj zájem odsunete, aby druhá strana dostala, co potřebuje. Podrobněji rozebíráme jednotlivé styly řešení konfliktu v samostatném průvodci.

Zásadní je, že tenhle styl má legitimní použití, a docela široké. Udržení vztahu je skutečný zájem, ne slabost. Když druhému na věci evidentně záleží víc než vám, ustoupit je rozumná investice. Když nemáte pravdu, ustoupit je poctivost. A když je téma malé a vztah dlouhý, ustoupit je prostě levné.

Poslední řádek si zaslouží pozornost. Preventivní ustupování znamená, že konflikt vůbec nevznikne, protože svoje přání stáhnete dřív, než ho někdo uslyší. Zvenčí to působí jako harmonie a hodnotí se to dobře. Uvnitř to je jednostranné vyjednávání, ve kterém jedna strana nikdy nedostala možnost dozvědět se, o co jde.

Převažující styl navíc není nálepka, kterou si člověk nese napořád. Většina lidí má jeden styl, ke kterému se pod tlakem vrací, a druhý, na který přepíná v určitém prostředí. Doma ustupujete, v práci soupeříte. U některých lidí to funguje přesně obráceně. Smysl proto dává ptát se, kde konkrétně se vaše přizpůsobení zapíná a co ho spouští, ne jestli „takový člověk prostě jste".

Mikrokroky, kterými se to dá začít měnit

Skok od automatického souhlasu k jasnému odmítnutí většinou nevyjde, protože po něm následuje vlna viny a s ní návrat zpátky. Fungují spíš malé kroky na věcech, kde nic nehrozí.

Vyslovte preferenci u maličkostí. Kam na oběd, který film, jestli k oknu nebo do rohu. Nemá to nic společného s odvahou, jde o trénink jednoho konkrétního svalu: říct nahlas, co chcete, když to nikdo nepotřebuje slyšet. Zjistíte, že vám ta věta nejde přes pusu ani u kávy, a to samo o sobě je užitečná informace.

Druhým krokem je odložená odpověď. Věta „řeknu ti zítra" nebo „dej mi hodinu, mrknu na kalendář" nedělá nic jiného, než že rozpojí reflex. Mezi prosbu a odpověď vloží čas, ve kterém stihne promluvit i ta část vás, která má názor. Většina proseb hodinu odkladu snese bez problémů, a pokud ne, řekne vám to o té prosbě dost.

Třetí krok je nejnepříjemnější a zároveň ten, který rozhoduje. Musíte si vyzkoušet, že cizí zklamání je snesitelné. Odmítnete, druhý bude chvíli zklamaný a vy budete mít nutkání to okamžitě spravit. Nespravujte to. Vydržte tu hodinu a sledujte, co se stane. Většinou se nestane nic a zjištění, že vztah odmítnutí unese, má větší váhu než jakékoli přesvědčování zvenčí. Podrobnější postupy pro samotné odmítání jsme popsali v textu o tom, jak říct ne, a systémovější pohled najdete v průvodci o tom, jak si nastavit hranice.

Počítejte také s tím, že okolí zareaguje. Lidé, kteří si zvykli na vaše automatické ano, si prvních pár nových odpovědí přeberou jako ochlazení vztahu. Někteří z nich to za pár týdnů přijmou a jednání s vámi jim začne dávat větší smysl, protože poprvé vědí, na čem jsou. Jiní zatlačí. To, kdo patří do které skupiny, se dozvíte jedině takhle.

Užitečné je také přestat řešit každou situaci jako volbu mezi souhlasem a odmítnutím. Mezi „jasně" a „ne" leží věty typu „souhlasím s tím prvním, u druhého mám výhradu" nebo „udělám to, ale až v pátek". Konflikt se tím nezvětší, jenom se do něj konečně dostane i vaše strana.

Pokud vás zajímá, jak silně u vás přizpůsobení převažuje nad ostatními styly, existuje na to strukturovanější cesta než vlastní odhad. Náš test konfliktních stylů má 30 otázek a zabere zhruba čtyři minuty. Výsledkem je primární a sekundární styl a vaše poloha na mapě dvou rozměrů, tedy asertivity a vstřícnosti.

Klára na příští poradě neřekla nic hrdinského. Řekla: „Mám k tomu jednu výhradu, můžu ji zkusit popsat?" Vedoucí kývl, ona to popsala a diskuse trvala o šest minut déle než obvykle. Nejvíc ji překvapilo, že druhý den si to nikdo nepamatoval.